ECLI:CZ:US:2016:4.US.3385.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3385/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Žanety Bačákové, zastoupené Mgr. Tomášem Petrů, advokátem, se sídlem Pavlovova 586/8, Havířov, proti usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 18. 9. 2015 č. j. 128 Nc 2828/2008-29, spolu s návrhem na zrušení ustanovení §88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů a návrhu na zaplacení náhrady nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, kterým byl potvrzen příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 067 EX 132297/08-52, vydaný soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D., dne 22. 5. 2014, v části, v níž došlo k určení odměny a hotových výdajů exekutora částkou 8 046,50 Kč; a příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 067 EX 132297/08-52 ze dne 22. 5. 2014 v části, v níž došlo k určení nákladů oprávněného částkou 700 Kč a částkou 1 936 Kč, byl změněn tak, že výše nákladů oprávněného se nově určuje částkou 1 936 Kč.
Stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž v případě tzv. formulářových žalob není namístě přiznávat žalobcům typu jako je oprávněný, tj. Dopravní podnik hlavního města Prahy, a. s., náklady právního zastoupení. Není totiž důvodu, aby náklady na právní zastoupení takového oprávněného měly být považovány za účelně vynaložené.
Stěžovatelka dále namítá, že proti ní byla vedena tři různá exekuční řízení pro uspokojení pohledávky téhož oprávněného, avšak exekutor tato řízení nespojil, čímž došlo k násobení odměny exekutora.
Vadami podle stěžovatelky trpí i samotné exekuční řízení, neboť exekutor stěžovatelce nedoručil usnesení o jejím procesním nástupnictví namísto její zemřelé matky. Stěžovatelka tak neměla vědomost o své účasti v řízení a nemohla uplatnit žádný prostředek obrany.
Stěžovatelka se dále domáhá zrušení ustanovení §88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů, které považuje za rozporné se základními zásadami právního státu, neboť jím je exekutorovi svěřena pravomoc rozhodovat o své vlastní odměně.
Stěžovatelka konečně požaduje, aby Ústavní soud rozhodl podle §83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), že náklady zastoupení stěžovatelky nese stát.
Soudní exekutor ve vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedl, že exekuční řízení bylo zahájeno dne 3. 10. 2008, přičemž až do 31. 12. 2012 neexistoval žádný právní předpis, který by exekutorovi explicitně ukládal povinnost spojit exekuční řízení. Možnosti podat soudnímu exekutorovi žádost o spojení exekucí nevyužila původní povinná ani stěžovatelka. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 756/2014 uvedl, že jen s ohledem na velikost oprávněného po něm nelze spravedlivě požadovat, aby nesl veškeré náklady, které mu vznikly při exekučním vymáhání splnění povinnosti původní povinné a jejich právních nástupkyň. Rovněž zdůraznil, že nepřiznal oprávněnému náhradu nákladů řízení podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., nýbrž podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., tedy v podstatně nižší výši.
Dále uvedl, že usnesení o procesním nástupnictví bylo doručeno všem účastníkům řízení a nabylo právní moci dne 16. 7. 2015. Ačkoliv stěžovatelka namítá, že jí usnesení nebylo řádně doručeno, musela o řízení, které je s ní vedeno jako s procesní nástupnicí, vědět, neboť dne 19. 9. 2015 podala námitky do příkazu. Stěžovatelka přitom musela přijmout stav exekučního řízení, jaký tu byl k datu úmrtí původní povinné. O včasných námitkách původní povinné bylo rozhodnuto usnesením ze dne 18. 9. 2015, které nabylo právní moci dne 1. 10. 2015. Pokud jde o námitky stěžovatelky, soudní exekutor poukázal na přípis Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 14. 10. 2015, ve kterém soud vyslovil názor, že s ohledem na existenci uvedeného usnesení zde již nejsou důvody pro jeho další rozhodovací činnost.
Okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Vyjádření soudu proto nebylo zasíláno stěžovatelce k replice.
Stěžovatelka v replice k vyjádření exekutora vyslovila nesouhlas s postojem exekutora k povinnosti spojit exekuční návrhy, který shledává za projev libovůle, a setrvala na svém původní argumentaci stran nutnosti právního zastoupení oprávněného.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy, je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, vyjádření účastníků řízení i obsah spisu a ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným běžným zákonem. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další).
Ústavní soud tak dává ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Ústavní soud tedy není oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání svěřenému mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti. Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel.
Žádné takové extrémní pochybení okresního soudu, jehož rozhodnutí je napadeno předmětnou ústavní stížností, však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud z připojeného spisu ověřil, že původní povinná podala proti exekučnímu příkazu k úhradě nákladů námitky, kterým exekutor nevyhověl a postoupil je k rozhodnutí okresnímu soudu. Vzhledem k tomu, že povinná dne 30. 9. 2014 zemřela, vydal soudní exekutor podle ust. §107 odst. 2 o. s. ř dne 26. 5. 2015 usnesení o procesním nástupnictví, na základě kterého do řízení na místo zemřelé vstoupila stěžovatelka a její sestra. Z elektronického spisu exekutorského úřadu podle doručenek vyplývá, že předmětné usnesení o právním nástupnictví bylo stěžovatelce doručeno vhozením do poštovní schránky (dne 10. 6. 2015) poté, co si stěžovatelka přes zanechanou výzvu (dne 29. 5. 2015) zásilku nevyzvedla. Odvolání proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka nepodala. Usnesení nabylo právní moci dne 16. 7. 2015.
Z usnesení Okresního soudu v Karviné sp. zn. 36 D 2372/2014 o projednání pozůstalosti po původní povinné ze dne 20. 4. 2015, založeného na č. l. 23 spisu tohoto soudu, dále vyplývá, že dědičky (stěžovatelka a její sestra) se dohodly, že uhradí stejným dílem pohledávky Dopravního podniku hl. m. Prahy, a. s., s tím, že celková výše pohledávek bude upravena v závislosti na oprávněnosti nákladů exekuce soudního exekutora.
Námitky stěžovatelky, týkající se tvrzených procesních nedostatků v souvislosti s právním nástupnictvím, proto shledal Ústavní soud jako neopodstatněné.
Z napadeného rozhodnutí dále vyplývá, že pohledávka oprávněného nebyla řádně a včas uhrazena, návrh na nařízení exekuce byl podán důvodně a povinná tak byla povinna uhradit ve smyslu ust. §87 exekučního řádu náklady exekuce a náklady oprávněného. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že nelze odpírat právo na právní pomoc (nechat se zastoupit advokátem) ani subjektu jako je Dopravní podnik hl. m. Prahy, a. s., jen z důvodů, že se jedná o velký subjekt disponující rozsáhlým personálním zázemím, neboť tento subjekt se nezaměřuje na nákup a vymáhání pohledávek a nachází se také v jiném postavení než orgány veřejné moci (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1859/15, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1606/14). Ústavní soud ve své předchozí judikatuře také uvedl, že je třeba, aby soud zvážil účelnost vynaložených nákladů takto zastoupeného subjektu a zohlednil všechny okolnosti věci, včetně výše částky přesahující jistinu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2747/13). Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudního exekutora o nákladech řízení oprávněného bylo napadeným rozhodnutím okresního soudu změněno tak, že mu byly přiznány náklady řízení ve výši 1 936 Kč podle ust. vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) ve znění do 31. 12. 2012, a s přihlédnutím k výši předmětné částky, Ústavní soud tuto námitku jako důvod ke kasačnímu zásahu neshledal.
Stejně tak Ústavní soud neshledal námitky, týkající se násobení nákladů exekutora z důvodu nespojení více exekucí původní povinné, z pohledu ústavněprávního za opodstatněné. S přihlédnutím k tomu, že v době nařízení exekuce (10. 10. 2008), tedy před novelizací zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, k níž došlo zákonem č. 396/2012 Sb., neexistovalo ustanovení, které by exekutorovi výslovně ukládalo povinnost spojit exekuční řízení, Ústavní soud považuje za podstatné, že původní povinná spojení exekučních řízení nenavrhla, přestože o jejich vedení věděla, a ani sama nedokázala specifikovat, na jakou exekuci v roce 2012 byla určena jí uhrazená částka.
Byť Ústavní soud ve své judikatuře (např. sp. zn. I. ÚS 2930/09, II. ÚS 2780/10) poukázal na nutnost minimalizovat zásah do vlastnického práva povinných, současně nelze však odhlédnout od toho, že výši nákladů je nutné posuzovat vždy individuálně s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem případu (např. je nutné posuzovat aktivitu povinného, počet vedených exekucí, zda povinný podal návrh na spojení řízení, náročnost exekuce apod.). V ústavní stížnosti stěžovatelka pouze obecně tvrdí, že vůči povinné byly vedeny další dvě exekuce, aniž blíže specifikuje jejich průběh, s jakým výsledkem byly vedeny, úkony exekutora, jaká byla výše nákladů exekutora apod. Stěžovatelka nadto ústavní stížností napadá výhradně usnesení okresního soudu, jemuž však nedůvodně vytýká i pochybení, kterých se v souvislosti s možností spojení věcí v exekučním řízení měl dopustit pověřený soudní exekutor (srov. obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 3318/14, III. ÚS 1176/15, IV. ÚS 3317/14).
V neposlední řadě Ústavní soud rovněž připomíná svou judikaturu vážící se k případům, kdy předmětná částka je částkou bagatelní, která často jen pro svou
výši - není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. V takových případech je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti usnesení vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Tu lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, jejichž řešení jim přísluší (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04). Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Výjimku představují zcela extrémní pochybení soudu, která vykazují znaky zásahu do práv stěžovatele (srov. např. sp. zn. II. ÚS 3245/10, IV. ÚS 1393/11, IV. ÚS 193/14, II. ÚS 2538/09). O takový případ však v projednávané věci nejde a důvod k zásahu Ústavního soudu tedy není dán.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Návrh stěžovatelky na zrušení §88 odst. 1 exekučního řádu pak jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury sdílí právní osud ústavní stížnosti. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebyly ani dány podmínky pro postup podle §83 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu