ECLI:CZ:US:2016:4.US.434.16.1
sp. zn. IV. ÚS 434/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. listopadu 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Radko Smoly, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem advokátní kanceláře Ritter-Šťastný, se sídlem Riegrova 12, 772 00 Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. listopadu 2015 č. j. 30 Cdo 2760/2015-383, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 19. února 2015 č. j. 69 Co 437/2014-365, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 10. dubna 2014 č. j. 69 Co 309/2010-297, rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. srpna 2014 č. j. 25 C 343/2009-323 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. května 2010 č. j. 25 C 343/2009 - 153, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a za účasti Ministerstva spravedlnosti ČR, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 8. února 2016 obdržel Ústavní soud návrh, jímž se stěžovatel domáhal zrušení shora označených soudních rozhodnutí, neboť dle jeho názoru jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 343/2009 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel žaloval Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti o zaplacení částky 3,852.035,78 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené při výkonu státní moci podle zákona
č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále též jen "zákon o odpovědnosti státu"), která měla vzniknout stěžovateli, proti němuž se vedlo trestní stíhání pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, §128 odst. 2, 4 trestního zákona, přičemž toto trestní řízení bylo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočka Olomouc vedeném pod sp. zn. 3 To 25/2007 zastaveno.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. května 2010 č. j. 25 C 343/2009-153 bylo řízení zastaveno co do zákonného úroku z prodlení ve výši 9,5 % ročně z částky 3,852.035,78 od 12. června 2009 do 15. června 2009. Ve zbylé částce byla žaloba zamítnuta, přičemž žalovanému bylo uloženo zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku ve výši 6.868,40 Kč.
Rozhodnutí soudu spočívalo jednak na zjištění, že žalobce nesplnil hmotněprávní podmínku přiznání nároku, tedy nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, dále nebylo možné vyhovět i z důvodu, že žalobce byl v dané době jediným akcionářem společnosti AMI, ovšem jen v období let 2003-2005, nikoliv v následujících letech, není tak dán vztah mezi ním a společností AMI. Soud konstatoval, že výroba nebyla připravena tak, že by bylo možné reálně dovodit zisk společnosti, proto nárok na ušlý zisk též zamítnul. K nároku na zaplacení úroků z částky poskytnuté právnímu zástupci též nemůže být brán zřetel, neboť nelze prokázat žádné skutečnosti, které by mohly doložit, že by peníze takto opravdu zúročil, navíc existuje tu rozsudek soudu, kterým byl nárok žalobce na zaplacení náhrady škody vyplacených právnímu zástupci zamítnut. Ohledně znalečného vyplaceného MUDr. Pelzlovi soud konstatuje, že žalobce neprokázal, že by je vynaložil on, neboť tento posudek objednala společnost AMI a ve vztahu k tomuto nároku není žalobce aktivně legitimován. Poslední nárok žalobce stran náhrady cestovného a nocležného byl zamítnut, neboť žalobce neunesl břemeno tvrzení.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání do výroku II a III výše uvedeného rozsudku.
Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc rozsudkem ze dne 4. listopadu 2011 č. j. 69 Co 309/2010-187 potvrdil napadený rozsudek Okresního soudu v Olomouci ve výrocích II a III a stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí opřel o závěry okresního soudu, nicméně odkazoval v odůvodnění zejména na nesplnění podmínky hmotněprávní.
Stěžovatel podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání a Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 11. dubna 2012 č. j. 28 Cdo 952/2011-210 rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že žalobce nesplnil podmínku §8 odst. 2 (nyní 3) zákona o odpovědnosti státu, neboť nepodal v trestním řízení stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání.
Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc rozsudkem ze dne 10. dubna 2014 č. j. 69 Co 309/2010-297 rozhodnul tak, že původní rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 5. 2010 ve výroku II co do částky ve výši 136.817,78 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 16. června 2009 potvrdil. V napadené části výroku II co do částky ve výši 3.715,218,- Kč se zákonným úrokem ode dne 16. června 2009 do zaplacení a ve výroku III věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V tomto novém řízení rozhodl Okresní soud v Olomouci dne 5. srpna 2014 rozsudkem č. j. 25 C 343/2009-323 tak, že žaloba se zamítá a žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku ve výši 13.787,30 Kč.
Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc rozsudkem ze dne 19. února 2015 č. j. 69 Co 437/2014-365 výrok I napadeného rozhodnutí potvrdil a výrok II změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku ve výši 13.787,- Kč a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému částku ve výši 3.645,- Kč.
Proti tomuto v pořadí druhému rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky, jenž rozhodl usnesením ze dne 25. listopadu 2015 č. j. 30 Cdo 2760/2015-383 tak, že dovolání odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně a rozsáhle zrekapituloval dosavadní průběh řízení a bez podrobnější argumentace ústavněprávní má za to, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť prý se obecné soudy zabývaly jeho žádostí o náhradu škody vztahující se k ušlému zisku z překaženého podnikání, ušlému zisku z peněz vázaných v průběhu trestního stíhání u obhájce, z náhrady za peníze vynaložené v trestním řízení na znalečné, cestovné a nocležné, pouze formálně.
IV.
Ústavní soud dospěl na základě spisového materiálu k závěru, že ústavní stížnost je zcela zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho nároků uplatněných v civilním řízení před obecnými soudy. K nesouhlasu s právním posouzením věci obecnými soudy Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo. Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový protiústavní zásah však Ústavní soud v pojednávaném případě neshledal. Napadená soudní rozhodnutí byla podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňovala tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
V dané souvislosti lze odkázat i na nedávný rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 2. 2015 ve věci Bochan proti Ukrajině (č. 2), stížnost č. 22251/08 (dostupný na http://hudoc.echr.coe.int), který v bodech 60 a násl. připomněl, že podle jeho dlouhodobě ustálené judikatury Evropskému soudu pro lidská práva zásadně nepřísluší posuzovat nedostatky v právním nebo skutkovém posouzení věci národními soudy, pokud, a jen v tom rozsahu, nemohlo porušit práva a svobody chráněné Úmluvou o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Evropský soud pro lidská práva v citovaném rozsudku dále uvedl, že nemůže jednat jako čtvrtá instance a hodnotit podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy rozhodnutí národních soudů, nejsou-li ovšem jejich závěry zjevně svévolné nebo nerozumné. Není jakýkoliv důvod tyto závěry Evropského soudu pro lidská práva neaplikovat i na Ústavou České republiky a zákonem o Ústavním soudu vymezenou působnost Ústavního soudu při aplikaci Úmluvy resp. Listiny ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry nalézacího soudu a odvolacího soudu při rozhodování o uplatněném nároku stěžovatele, resp. soudu dovolacího při posouzení podmínek řízení o podaném dovolání. Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry obecných soudů všech stupňů jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti. Maje stěžovatelem naříkaná rozhodnutí za ústavně souladná, může Ústavní soud na jejich ústavně akceptovatelná odůvodnění, v nichž bylo reagováno na všechny námitky, stěžovatelem znovu uplatněné v ústavní stížnosti, plně odkázat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu