ECLI:CZ:US:2016:4.US.513.15.1
sp. zn. IV. ÚS 513/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jitky Studené, zastoupené JUDr. Radovanem Zubkem, advokátem se sídlem Antonína Slavíka 7, 602 00 Brno, proti příkazu k domovní prohlídce Okresního soudu v Přerově č. j. 5 Nt 460/2014-5 ze dne 16. 12. 2014 a proti způsobu provedení prohlídek, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 11 a čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Policie ČR, Krajské ředitelství Olomouckého kraje, SKPV, OHK Přerov, prověřuje pod sp. zn. KRPM-67440/TČ-2014-140881 skutečnosti nasvědčující tomu, že byly spáchány trestné činy zpronevěry dle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), f) tr. zákoníku, nedovolená výroba a držení pečetidla státní pečeti a úředního razítka dle §349 tr. zákoníku a porušení povinnosti při správě cizího majetku dle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterých se měla dopustit stěžovatelka tím, že v rámci minimálně 1700 exekucí finanční prostředky v nich vymožené v úhrnné výši 7 000 000 Kč v rozporu se svými povinnostmi neodevzdala oprávněným subjektům, nýbrž si je ponechala a naložila s nimi dosud neustanoveným způsobem.
Soudkyně Okresního soudu v Přerově vydala v záhlaví označený příkaz k domovní prohlídce v něm blíže uvedeného rodinného domu užívaného stěžovatelkou (dále jen "rodinný dům"), jakož i bytového domu, ve kterém sídlil exekutorský úřad stěžovatelky (dále jen "bytový dům"). V odůvodnění příkazu stojí, že existuje důvodné podezření, že se v těchto nemovitostech nacházejí věci důležité pro uvedené trestní řízení, a sice kompletní spisová agenda exekutorského úřadu stěžovatelky v listinné i elektronické podobě, účetnictví tohoto úřadu a dále finanční hotovost, která měla být výtěžkem trestné činnosti, z níž je stěžovatelka podezřívána. Na základě uvedeného příkazu pak byla dne 17. 12. 2014 v těchto prostorách provedena jako neodkladný úkon ve smyslu ustanovení §158 odst. 3 písm. i) ve spojení s §160 odst. 4 věta prvá trestního řádu (dále jen "tr. ř.") domovní prohlídka.
Proti příkazu k domovní prohlídce, jakož i způsobu jejího provedení, brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace a vyslovení protiústavnosti postupu policejního orgánu při domovních prohlídkách. Stěžovatelka předně namítla absenci zákonného důvodu pro provedení domovních prohlídek a nezákonnost postupu, jímž byly tyto prohlídky realizovány. Tyto nedostatky stěžovatelka spatřuje jednak v jí tvrzené předčasnosti vykonání domovní prohlídky, neboť orgány činné v trestním řízení ji měly podle jejího názoru nejprve ve smyslu §78 tr. ř. vyzvat k vydání předmětné spisové agendy, účetních dokumentů a neoprávněně držených finančních prostředků. Teprve poté, co by byla stěžovatelka takové výzvě nevyhověla, byl by býval dle jejích slov dán důvod k postupu podle §83 odst. 1 tr. ř. Dále se v tomto směru dovolává nedostatku relevantního zdůvodnění domovní prohlídky jako úkonu neodkladného ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř. Stěžovatelka dále zpochybnila potřebu provedení domovní prohlídky z důvodu potřeby vymezení výše škody, resp. právní kvalifikace jednání stěžovatelky, neboť i bez provedení prohlídky policejní orgán podle jejího názoru disponoval dostatečným množstvím informací, ze kterých bylo možné dané závěry dovodit. Stran protokolu o domovní prohlídce v bytovém domě stěžovatelka namítla, že z protokolu není patrné, kdo výslech provedl, a dále, že věci pod pořadovými čísly 1 až 204 nebyly vydány, ačkoliv je tak v protokolu uvedeno, nýbrž odňaty, neboť stěžovatelka nebyla domovní prohlídce osobně přítomna. Konečně stěžovatelka namítla, že jí nebyla dána možnost účasti při prohlídce bytového domu, neboť tato probíhala ve stejnou dobu jako domovní prohlídka rodinného domu, musela tedy požádat o účast svého bývalého zaměstnance M. Blumu. Ten však podle mínění stěžovatelky nebyl osobou, která by byla podle ustanovení §85 odst. 1 tr. ř. oprávněna se prohlídky zúčastnit. Stěžovatelka pak ústavní stížnost uzavřela námitkou, že jí byly policejním orgánem odňaty věci, které potřebuje k výkonu své každodenní činnosti tak, aby mohla reagovat na dožádání soudů, exekutorů, jiných orgánů a osob, a dále, že jí byly zabaveny i výpisy z bankovních účtů, náklady na jejichž opětovné obstarání by byly pro stěžovatelku nepřiměřeně zatěžující, a to za situace, kdy mohly být tyto výpisy vyžádány policejním orgánem bezplatně přímo u příslušných bankovních institucí. Tyto své výhrady stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Takové excesy však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Ústavní soud tedy může posoudit pouze to, zda aplikace trestně procesních ustanovení upravujících rozhodování o prohlídce podle §83 tr. ř. nezakládají nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou.
Ústavní soud ovšem připomíná, že rozhodování o důvodech pro nařízení prohlídky může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty), protože v přípravném řízení shromážděné důkazy a jiné informace nejsou úplné. Důvodem pro zrušení napadeného příkazu k prohlídce Ústavním soudem by mohlo být toliko zcela absentující odůvodnění příkazu či jiný závažný exces, mající ústavněprávní dimenzi, k čemuž však v nyní projednávaném případě nedošlo.
V prvé řadě neobstojí stěžovatelčiny výtky ohledně údajného nedostatku řádného odůvodnění příkazů k prohlídce. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vymezil podmínky, za nichž lze uskutečnění prohlídek považovat za ústavně aprobovaný zásah do uvedených práv [srov. např. nálezy ze dne 6. října 2005, sp. zn. II. ÚS 298/05 (N 196/39 SbNU 91), ze dne 25. srpna 2008, sp. zn. IV. ÚS 1780/07 (N 147/50 SbNU 297), a ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. I. ÚS 536/06 (N 100/53 SbNU 263), dále též nálezy ze dne 1. listopadu 2006, sp. zn. II. ÚS 362/06 (N 200/43 SbNU 239), ze dne 10. března 2011, sp. zn. II. ÚS 3073/10 (N 41/60 SbNU 483), či ze dne 10. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 3369/10], přičemž v nich zdůraznil roli obecných soudů z hlediska ochrany základních práv při rozhodování o jejich nařízení podle §83 a 83a tr. ř. Za stěžejní lze v tomto směru označit požadavek odůvodnění těchto příkazů, v němž musí soud dostatečně a zřetelně vyložit své rozhodovací důvody. Ústavní soud konstatuje, že argumentace obecného soudu v napadeném příkazu je transparentní a srozumitelná, nelze v ní nalézt žádné ústavněprávní deficity nebo zjevná interpretační pochybení, nejedná se o pouhou citaci zákonných ustanovení, nýbrž o zcela dostatečné vysvětlení skutkových souvislostí mezi prohledávanými nemovitostmi na jedné straně a trestním stíháním stěžovatelky na straně druhé, tedy z odůvodnění rozporovaného příkazu je zřejmé, jak prohledávané prostory souvisí s šetřenou trestnou činností. Pro stručnost lze na toto odůvodnění odkázat. V této souvislosti je namístě poznamenat, že k vydání uvedeného příkazu postačuje "důvodné podezření" (§82 odst. 1 a §160 odst. 4 tr. ř.), že v bytě nebo jiném prostoru "je věc ... důležitá pro trestní řízení", z čehož se odvíjí i adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Přiměřeně se zde uplatní právní názor Ústavního soudu vyslovený v souvislosti s institutem usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož "trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" [srov. usnesení ze dne 5. února 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03 (U 4/32 SbNU 467); usnesení ze dne 11. srpna 2011 sp. zn. III. ÚS 1581/11], v důsledku čehož nemá polemika stran větší či menší úplnosti popisu skutku, a s tím související míra relevance hledaného důkazního materiálu, ústavněprávní význam.
Jedná-li se o námitku stěžovatelkou tvrzené předčasnosti provedení prohlídky, Ústavní soud konstatuje, že skutečnost, že policejní orgán nepostupoval nejprve podle §78 tr. ř., nezakládá nezákonnost domovní prohlídky. Je na policejním orgánu, aby podle okolností konkrétního případu zvolil odpovídající strategii postupu v trestním řízení tak, aby naplnil požadavek ustanovení §2 odst. 5 věty první tr. ř. a zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. K tomu může podle svého uvážení a v souladu se zákonem využít široké palety nástrojů, již mu trestní řád nabízí. Pokud se jedná o namítaný odkaz na preferenci užití postupu podle §78 tr. ř., který dle mínění stěžovatelky svědčí o nekonzistentnosti a nepřesvědčivosti odůvodnění poskytnutého okresním soudem v napadeném příkazu, jedná se zjevně o písařskou chybu, neboť z kontextu odůvodnění příkazu, zejména ze skutečnosti, že v řízení vznikla vzhledem k jeho dosavadním výsledkům potřeba vycházet z celé spisové agendy, plyne nevhodnost užití výzvy k vydání věci. Toto je ostatně zřejmé i ze syntaxe věty, o níž stěžovatelka svoji námitku opírá (srov. větu první druhého odstavce odůvodnění příkazu), neboť je zcela zřejmé, že v této větě nedopatřením nebyl uveden zápor. Z tohoto formálního nedostatku, za situace, kdy zbytek odůvodnění příkazu jednoznačně poukazuje na nutnost provedení domovní prohlídky, nelze dovozovat jejich nezákonnost.
Stran stěžovatelčiny námitky nedostatku odůvodnění domovní prohlídky jako úkonu neodkladného Ústavní soud konstatuje, že neodkladnost domovní prohlídky byla v napadeném příkazu jednoznačně a dostatečně odůvodněna, a to předně potřebou upřesnit poznatky získané z operativní činnosti policejního orgánu stran výše způsobené škody a dále potřebou konkretizovat dostatečným způsobem podobu jednání, z něhož je stěžovatelka podezřívána, tak, aby v následující fázi po zahájení trestního stíhání stěžovatelky mohlo být vyhověno požadavkům zásady totožnosti skutku (k tomu blíže srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1724/08 ze dne 20. 7. 2009). Dále pak, ačkoliv tuto skutečnost soud neuvádí přímo v té části odůvodnění příkazu, která se neodkladnosti domovní prohlídky výslovně týká, byla tato neodkladnost materiálně odůvodněna i rizikem manipulace se spisovou agendou ze strany stěžovatelky, neboť i za situace, kdy byla stěžovatelka pravomocně odsouzena v jiném trestním řízení v souvislosti s výkonem funkce soudní exekutorky v jedné z jí vedených exekucí a uznána vinou spácháním trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkurzu podle §126 odst. 1 dříve platného trestního zákona, byla důvodnou obava, že sdělením obvinění v předmětné věci, ve které je stěžovatelka podezřelá z porušení svých povinností v případě minimálně 1700 jí vedených exekucí, by bylo mohlo dojít ke zmaření důkazů vyplývajících ze spisového materiálu, který byl v rozhodné době v držení stěžovatelky. Na této skutečnosti zcela zjevně nemění nic ani skutečnost, že do doby provedení domovní prohlídky stěžovatelka nebyla motivována přesunout spisový materiál svého exekutorského úřadu na jiné místo. Obdobně, soud tuto skutečnost uvedl v příkazu (srov. str. 2) pouze na podporu své domněnky, že předmětné spisové materiály se v bytovém domě skutečně nacházejí a provedení domovní prohlídky v této nemovitosti je jejich přítomností odůvodněno, a nelze proto dovozovat, že nespatřoval nebezpečí manipulace s předmětnými spisy. Konečně pak byla neodkladnost provedení prohlídky odůvodněna taktéž snahou policejního orgánu zajistit finanční prostředky, které měly být výtěžkem z trestné činnosti stěžovatelky. Za situace, kdy pro tento postup hovořily závěry operativní činnosti policejního orgánu, nelze proti této části odůvodnění ničeho namítat, a to ani s ohledem na skutečnost, že finanční prostředky na předpokládaném místě ve skutečnosti nalezeny nebyly.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že jí ze strany policejního orgánu nebylo umožněno zúčastnit se domovní prohlídky bytového domu, je Ústavní soud nucen poznamenat, že s ohledem na obsah protokolu o provedení prohlídky bytového domu ze dne 17. 12. 2014 a výpovědi stěžovatelky v něm obsažené, nelze jí dát v tomto směru za pravdu. Stěžovatelka byla prokazatelně poučena o svém právu na účast při domovní prohlídce ve smyslu §85 odst. 1 tr. ř. (srov. str. 2 protokolu o provedení domovní prohlídky rodinného domu i str. 2. protokolu o provedení domovní prohlídky bytového domu) a tohoto svého práva po vlastním uvážení vědomě nevyužila, neboť, jak stěžovatelka sama uvedla, s ohledem na infekční onemocnění jejího nezletilého syna s ním odjela do rodinného domu a zúčastnila se domovní prohlídky v něm probíhající. Jakkoliv je důvod, pro který se stěžovatelka prohlídky bytového domu neúčastnila, pochopitelný, nelze jej přičítat policejnímu orgánu k tíži a vyvozovat z něj porušení práv stěžovatelky v trestním řízení, a to zvláště za situace, kdy policejní orgán zcela v souladu se zákonem umožnil účast na prohlídce bytového domu bývalému zaměstnanci stěžovatelky panu M. Blumovi, kterého si stěžovatelka sama zvolila jako svého zástupce při účasti.
K ostatní stěžovatelkou uplatněným námitkám Ústavní soud již pouze stručně uvádí, že, jde-li o námitky dílčích formálních pochybení, především že z protokolu o provedení domovní prohlídky bytového domu není zřejmé, kdo výslech provedl, a dále, že věci pod pořadovými čísly 1 až 204 nebyly vydány, nýbrž odňaty, nejedná se o pochybení, která by dosahovala intenzity, jež by konstituovala zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatelky. V případě spornosti vydání shora uvedených věcí se navíc tvrzení stěžovatelky nezakládá na pravdě, neboť sama při svém výslechu uvedla, že "naprosto dobrovolně vydává[m] veškerý spisový materiál" (srov. str. 1 protokolu o provedení domovní prohlídky bytového domu). Zbývající námitky (o škodě na podlahách v rodinném domě apod.) již postrádají ústavně právní rovinu, resp. jsou formulovány v nadmíru obecné poloze (argumentace stěžovatelky zdůrazňující její potřebu přístupu k věcem zajištěným při domovních prohlídkách aj.), Ústavní soud se jimi proto blíže nezabýval.
Ústavní soud tudíž ze všech výše vyložených důvodů musil odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. října 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu