ECLI:CZ:US:2016:4.US.531.16.1
sp. zn. IV. ÚS 531/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. října 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti RANDA s. r. o., se sídlem v Bystrém, Sulkovská 80, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 2015 č. j. 29 Cdo 2661/2012-1365, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 8. 3. 2012 č. j. 22 Co 192/2010-1156 a proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 11. 12. 2009 č. j. 5 C 184/2007-634, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 15. 2. 2016, doplněné podáním ze dne 16. 2. 2016, se obchodní společnost RANDA s. r. o. (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími civilních soudů, vydanými v řízení o zaplacení částky 84 614 Kč, bylo porušeno právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 Listiny, čl. 11 odst. 1 a čl. 4 Ústavy.
Stěžovatelka navrhuje, aby ústavní soud zrušil:
* usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 2015 č. j. 29 Cdo 2661/2012-1365 ve výroku I ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanými č. 1 a č. 3 [když pouze ve vztahu k žalovaným č. 1 a č. 3 po postoupení části pohledávky na žalobce b) má stěžovatelka postavení žalobce], a v souvisejícím nákladovém výroku II,
* rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 8. 3. 2012 č. j. 22 Co 192/2010-1156 ve výroku I, pokud jde o potvrzení rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 11. 12. 2009 č. j. 5 C 184/2007-634 ve věci samé ve vztahu k žalovaným č. 1 a č. 3, a ve výroku I, pokud jde o potvrzení citovaného rozsudku okresního soudu ohledně náhrady nákladů řízení před tímto soudem ve vztahu ke všem žalovaným; dále též ve výrocích II a III, a
* rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 11. 12. 2009 č. j. 5 C 184/2007-634 ve výroku I ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými č. 1 a č. 3, ve výroku II, ve výroku III, ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným č. 3 a ve výroku VII.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. 5 C 184/2007 vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatelka se v civilním sporu domáhala vydání bezdůvodného obohacení (resp. náhrady škody) ve výši 84 614 Kč, kterého se mělo dostat konkursní podstatě úpadce VITKA Brněnec a. s. tím, že byly neoprávněně zadrženy její finanční prostředky.
Dne 11. 12. 2009 rozsudkem č. j. 5 C 184/2007-634 Okresní soud ve Svitavách (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaných 1 až 6 zaplacení částky 84 614 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyni zavázal nahradit žalovaným náklady řízení, a to prvnímu žalovanému ve výši 29 024 Kč, druhému a třetímu žalovanému ve výši 44 316,50 Kč, čtvrtému žalovanému ve výši 22 290 Kč a šestému žalovanému ve výši 58 509,92 Kč. Nalézací soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že požadované peníze se v době opětovného zabrání podniku skutečně nacházely v areálu úpadce a že byly v jejím vlastnictví. Nalézací soud proto žalobu zamítl pro nedoložení vzniku škody.
Dne 8. 3. 2012 rozsudkem č. j. 22 Co 192/2010-1156 Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "odvolací soud") poté, co v průběhu odvolacího řízení k návrhu žalobkyně usnesením ze dne 19. 1. 2012 rozhodl, že namísto dosavadní žalobkyně bude v řízení ve vztahu k druhému, čtvrtému, pátému a šestému žalovanému pokračováno jako s novým žalobcem se společností Alibaba a sedem zbojníkov, s. r. o. [dále jen "žalobce b)"], rozsudek nalézacího soudu ze dne 11. 12. 2009 č. j. 5 C 184/2007-634 potvrdil (výrok I). Odvolací soud konstatoval, že nalézací soud provedl náležité dokazování, na jehož základě dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům, ztotožnil se se závěry nalézacího soudu, že nebylo namístě doplnit dokazování elektronickým účetnictvím úpadce a že se neprokázalo, že by se ke dni převzetí areálu správcem konkursní podstaty úpadce (k 13. 9. 2005) nacházely v areálu finanční prostředky náležející žalobkyni. K tvrzením uplatněným nově až v průběhu odvolacího řízení odvolací soud nepřihlédl s poukazem na ustanovení §205a o. s. ř.
Dne 30. 9. 2015 usnesením č. j. 29 Cdo 2661/2012-1365 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 8. 3. 2012 č. j. 22 Co 192/2010-1156 odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že žalobkyně nepředložila k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a byl též porušen čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy. Uvedla, že v areálu v Brněnci 17, kde působil i úpadce VITKA Brněnec a. s., utržila z prodejů ručně pletených přízí, které tam měla uskladněné a které tam od roku 2004 prodávala, částku minimálně ve výši 84 614 Kč v hotovosti, kterou si úpadce ponechal a kterou jí správci konkursní podstaty úpadce nevrátili, naopak majetek konkursní podstaty úpadce prohospodařili.
Stěžovatelka má za to, že skutková zjištění soudu nalézacího i soudu odvolacího byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy; podrobně uvedla skutkové okolnosti své věci a polemizovala s jejich hodnocením odvolacím soudem. Neprovedení jí navrhovaného důkazu elektronickým účetnictvím úpadce označila za libovůli soudu. Postup odvolacího soudu podle ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. a závěry dovolacího soudu, označila za rozporné se zákonem a za porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy.
Za porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy a čl. 11 Listiny stěžovatelka označila skutečnost, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek nalézacího soudu ze dne 11. 12. 2009, a tím i všechny jeho náhradově nákladové výroky, jimiž byla zavázána nahradit náklady žalovaným č. 2, č. 4, č. 5 a č. 6, přestože byli žalováni žalobcem b). Poukázala na rozsudek odvolacího soudu ze dne 15. 3. 2012 č. j. 22 Co 577/2009-1573, v němž jmenovaný soud rozhodl tak, že "se rozsudek Okresního soudu ve Svitavách pod bodem II potvrzuje ve znění, že náhradu nákladů hradí nástupce původního žalobce, tj. společnost Alibaba a sedem zbojníkov, s. r. o."
Nalézací soud ve vyjádření ze dne 15. 9. 2016 k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že argumentaci v něm obsaženou považuje za dostatečnou. Protože toto vyjádření neobsahovalo žádné skutečnosti, které by stěžovatelce nebyly známy z předchozího průběhu řízení, nezasílal je Ústavní soud stěžovatelce k eventuální replice.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka tvrdila, že nalézací soud i odvolací soud porušily požadavky spravedlivého procesu plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny tím, že její věc nesprávně posoudily, neboť jejich skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy, dále neprovedením důkazu elektronickým účetnictvím úpadce a tím, že jí byla uložena povinnost hradit náklady žalovaným č. 2, č. 4, č. 5 a č. 6, přestože byli žalováni žalobcem b).
Ústavní soud k tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces vadným postupem při dokazování v řízení před nalézacím soudem připomíná, že prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího. Nedostatky spravedlivého procesu v řízení před nalézacím soudem mohou být v ústavní stížnosti oprávněně namítány pouze za předpokladu, že byly uplatněny v odvolání a odvolací soud se jimi dostatečně nezabýval či je opominul; v opačném případě k nim Ústavní soud zpravidla nepřihlíží v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti.
Ústavní soud konstatuje, že nalézací soud v napadeném rozsudku ze dne 11. 12. 2009 uvedl, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat vznik škody, tj. že požadované peníze se skutečně v době opětovného zabrání podniku a jeho opětovného sepsání do konkursní podstaty, nacházely v areálu Vitky Brněnec, a. s., a že tyto peníze byly jejím vlastnictvím. Nalézací soud své závěry podrobně odůvodnil a mimo jiné uvedl, že nedůslednost v pokynech jednatele stěžovatelky vůči osobám, které dodávaly její zboží a přebíraly peníze a nedostatek jakékoliv evidence ohledně převzatých peněz, způsobila neunesení důkazního břemene na straně stěžovatelky. Návrhy na doplnění dokazování předložením elektronického účetnictví, přehledu prodeje pletacích přízí úpadce za rok 2005 a výpisu ostatních závazků DRA, dle názoru nalézacího soudu nemohly doložit faktickou existenci hotových peněz stěžovatelky a byly tedy zamítnuty. Dle názoru nalézacího soudu částka z výpisu z účtu 30. 9. 2005, kterou stěžovatelka požaduje zaplatit, byla jiného původu, než jí tvrzené finanční částky z titulu prodeje pletacích přízí. Jiným způsobem nebyla existence těchto finančních prostředků v areálu úpadce ke dni odstoupení od smlouvy o prodeji podniku prokázána.
Odvolací soud v napadeném rozsudku ze dne 8. 3. 2012 uvedl, že nalézací soud ve věci provedl náležité dokazování, na jehož základě dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům. Provedené důkazy hodnotil za užití §132 o. s. ř. podle své úvahy, a to každý jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a v odůvodnění rozsudku popsal, kterým důkazům provedeným v rámci řízení uvěřil, a z kterých důkazů čerpal své skutkové závěry. Toto hodnocení je logicky odůvodněno a vychází pouze z těch skutečností a důkazů, které vyplývají ze spisu. Odvolací soud dospěl k závěru, že nemá důvod měnit skutkové závěry nalézacího soudu, neboť sám nedospěl k závěru, že by nalézací soud opomenul provést některé důkazy, které by byly podstatné pro zjištění řádného skutkového stavu věci, nebo že by jeho závěry neodpovídaly provedenému dokazování či hodnocení těchto důkazů bylo nelogické. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem nalézacího soudu o tom, že nebylo namístě doplňovat dokazování o vyžádání elektronického účetnictví úpadce, neboť toto účetnictví bylo v té části, která byla podstatná pro posouzení věci, podrobeno znaleckému zkoumání, a znalkyně následně vysvětlila logickým a odpovídajícím způsobem, jak došlo k zaúčtování částky 84 614 Kč. Odvolací soud proto sám nepřistoupil k doplnění dokazování v rámci odvolacího řízení, neboť je nepovažoval za potřebné k posouzení skutkového stavu věci.
Ústavní soud neshledal v postupu nalézacího a odvolacího soudu žádné protiústavní deficity.
Obecný soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, k čemuž v projednávané věci došlo. Nelze tudíž oprávněně tvrdit, že neprovedený důkaz elektronickým účetnictvím úpadce je tzv. opomenutým důkazem, tj. důkazem, o němž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazem, jimž se soud nezabýval, což by mohlo založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213, str. 317-218, a tam citovaná rozhodnutí)].
Ústavní stížnost je pouhým projevem nesouhlasu s právním posouzením civilní věci stěžovatelky obecnými soudy. K tvrzení o porušení základního práva nebo svobody nesprávnou aplikaci tzv. podústavního práva obecnými soudy Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Rolí Ústavního soudu je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě zjištěn nebyl.
K tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 11 Listiny tím, že odvolací soud nerozhodl o nákladech řízení před nalézacím soudem, které by - s ohledem na singulární sukcesi v odvolacím řízení na straně žalobce měl nést žalovaný b), resp. obecně k ústavním stížnostem proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud opakovaně připomíná, že není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189, 194, nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 593/13 ze dne 19. 3. 2013, dostupné, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, též na http://nalus.usoud.cz].
V usnesení ze dne 3. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3317/14 Ústavní soud uvedl, že ... při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně.
Ústavní soud také opakovaně vyslovil, že při rozhodování o nákladech řízení ke kasaci přikročí pouze tehdy, jestliže rozhodnutí o nákladech řízení trpí takovými vadami, které by měly charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti, resp. kde by šlo z hlediska intenzity zásahu do základního práva o závažný exces.
V projednávaném případě je navíc zjevné, že odvolací soud nerozhodl o náhradě nákladů řízení před nalézacím soudem, jež by měl nést žalobce b) ve vztahu k druhému, čtvrtému, pátému a šestému žalovanému. Na situaci, kdy není rozhodnuto o některé části předmětu řízení nebo o nákladech řízení, pamatuje ustanovení §166 odst. 1 o. s. ř. Podle uvedeného ustanovení může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. V předmětné věci stěžovatelka nevyužila svého zákonného práva a nepodala návrh na doplnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, čímž nevyužila všech svých procesních práv daných občanským soudním řádem a nyní se situaci snaží vyřešit prostřednictvím ústavní stížnosti. V této části bylo tudíž nutno ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou pro nevyčerpání všech zákonných procesních prostředků k ochraně práva, ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu