ECLI:CZ:US:2017:1.US.1106.17.1
sp. zn. I. ÚS 1106/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Aleny Vitáskové, zastoupené doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 10. února 2017 č. j. 5 NZT 23/2012-544 a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 20. září 2016 sp. zn. 4 VZN 224/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená vyrozumění, kterými byla informována o tom, že Vrchní státní zastupitelství v Olomouci (dále též "vrchní státní zastupitelství") založilo její podání a Nejvyšší státní zastupitelství v tomto postupu neshledalo pochybení. Stěžovatelka se domnívá, že takovým vyřízením věci bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces (resp. na účinné vyšetřování) dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka je obžalovanou v trestním řízení, které je proti ní vedeno před Krajským soudem v Brně. V důsledku anonymního sdělení, jež obdržela, a informací získaných na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, pojala podezření o přidělení její věci konkrétnímu senátu v rozporu s rozvrhem práce. Dále se také domnívala, že předseda tohoto senátu si svévolně zvolil přísedící. S těmito informacemi se obrátila na Krajské státní zastupitelství v Brně, neboť výše uvedené jednání vyhodnotila jako trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník").
3. Z důvodu věcné příslušnosti bylo trestní oznámení postoupeno vrchnímu státnímu zastupitelství, které napadeným vyrozuměním stěžovatelku informovalo o založení věci, neboť dospělo k závěru, že její podání není po obsahové stránce trestním oznámením ve smyslu §158 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen "trestní řád"). Vrchní státní zastupitelství v odůvodnění uvedlo, že na základě vyžádaných podkladů není dáno důvodné podezření o spáchání trestného činu ze strany soudce či jiné osoby. V otázce určení přísedících vrchní státní zastupitelství odkázalo na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a uvedlo, že stěžovatelkou kritizovaná praxe byla v typově stejných případech akceptována.
4. Stěžovatelka se s uvedenými závěry neztotožnila a podala k Nejvyššímu státnímu zastupitelství podnět k výkonu dohledu. To přezkoumalo tvrzení uvedená v podání, skutková zjištění vyplývající z opatřených podkladů a právní úvahy, které státního zástupce vedly k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu (zda nejsou úvahy zjevně nelogické, svévolné či odporující skutkovým zjištěním) a v postupu vrchního státního zastupitelství nezjistilo zjevná pochybení či nesprávnosti. Nejvyšší státní zastupitelství dále uvedlo, že se ztotožňuje se závěrem, že i kdyby došlo k pochybení v přidělování věcí konkrétním senátům či určování přísedících do senátu v konkrétní věci, nezakládá to samo o sobě bez dalších relevantních skutečností podezření ze spáchání trestného činu. Podle Nejvyššího státního zastupitelství by tak námitky stěžovatelky měly být primárně předmětem soudního přezkumu v její věci.
II. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti analyzovala dosavadní judikaturu Ústavního soudu pojící se k právu na účinné vyšetřování, z níž dovodila existenci čtyř kritérií posuzování provedeného vyšetřování: a) nezávislé a nestranné vyšetřování, b) důkladné a dostatečné vyšetřování, c) rychlost a d) vyšetřování podrobené veřejné kontrole včetně nahlížené do spisu.
6. Ve vztahu k porušení kritéria nezávislosti a nestrannosti vyšetřování stěžovatelka uvedla, že zvláště pečlivě by měly být vyšetřovány trestné činy, jichž se dopustily osoby vykonávající veřejnou moc a které zneužily svého autoritativního postavení. Z přístupu státních zástupců je podle stěžovatelky zřejmé, že si od soudce neopatřily ani vysvětlení a tímto postupem vytváří privilegované skupiny osob, které nejsou podrobeny důkladné kontrole. Pokud by bylo porušeno právo na zákonného soudce stěžovatelky, mělo by toto za následek nezákonnost rozhodnutí vydaného v její věci, což by oslabilo úlohu veřejného žalobce, kterým byl státní zástupce z dotčeného Vrchního státního zastupitelství v Olomouci.
7. Porušeno bylo dle stěžovatelky také kritérium důkladnosti a dostatečnosti vyšetřování. Namísto důkladné a objektivní analýzy všech relevantních skutečností státní zástupci provedli pouze povrchní analýzu situace, a to na základě omezených a nejednoznačných podkladů. Závěry byly dovozeny pouze z podkladů, které si státní zástupci sami vyžádali a podklady získané a předložené stěžovatelkou nebyly zohledněny, protože nepodporovaly argumentaci státních zástupců. Nesrozumitelné je dle stěžovatelky také konstatování státních zástupců, že je třeba vyčkat, jak bude o těchto námitkách rozhodnuto odvolacím soudem v její trestní věci, neboť tím přiznávají, že nevyvinuli žádnou aktivitu a je pro ně pohodlnější vyčkat soudních závěrů a podle toho následně konat.
8. Stěžovatelka shledala také porušení kritéria kontroly veřejnosti včetně nahlížení do spisu. Její právní zástupce totiž o nahlížení do spisu vrchní státní zastupitelství požádal, ale toto mu bylo umožněno v omezeném rozsahu až na základě přípisu doručeného o šest týdnů později. Tato doba je dle názoru stěžovatelky neúměrně dlouhá.
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. Námitky formulované stěžovatelem vůči porušení práva na účinné vyšetřování jsou relevantní do té míry, do které právo na účinnou trestněprávní ochranu, včetně účinného vyšetřování, může vyplývat přímo z dotčených substantivních práv. Povinnost účinného vyšetřování se uplatní ve všech fázích šetření věci, tedy jak ve fázi před zahájením trestního stíhání [a to včetně fáze před zahájením úkonů trestního řízení, tedy postupu podle §158 odst. 1 trestního řádu (viz nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, bod 55)], tak i ve fázi po zahájení trestního stíhání. S ohledem na zásadní požadavek včasnosti zahájení účinného vyšetřování a provádění jednotlivých úkonů bude dokonce fáze před zahájením trestního stíhání tou klíčovou pro to, aby šetření splňovalo přísné požadavky účinného vyšetřování.
11. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.; bod 61), uvedl, že "je jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv včetně práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení, resp. že v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva. Selhání státu v této povinnosti může podle okolností představovat typicky porušení čl. 2 odst. 1, čl. 3 či čl. 8 Úmluvy. Ústavní soud v tomto nálezu přebírá judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), ze které vyplývá, že povinnost účinné trestněprávní ochrany se uplatní zejména u zásahů do nejzákladnějších práv chráněných čl. 2 Úmluvy, resp. čl. 6 Listiny, tedy práva na život [nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)], zákazu mučení a nelidského a ponižujícího zacházení zaručeného čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 7 odst. 2 Listiny (nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015; nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016) a zákazu nucených prací a práva na ochranu osobní svobody dle čl. 4 a 5 Úmluvy, resp. čl. 8 Listiny (nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016) a zcela výjimečně také u čl. 8 Úmluvy (a to u případů domácího násilí a závažných zásahů sexuálního podtextu, jako je pohlavní zneužívání, či obecně v případech sexuálního obtěžování mladistvých). Ústavní soud musí tedy v prvé řadě posoudit, jakou povahu měl skutek, který má být vyšetřen, a jaké konkrétní základní právo stěžovatele jím mělo být dotčeno.
12. V případě stěžovatelky však nedošlo k porušení práva na život, zákazu mučení, nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu, zákazu otroctví a nucených prací dokonce ani práva na osobní svobodu či na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy. Případný trestný čin, který měl podle stěžovatelky být spáchán manipulací s rozvrhem práce, a s ním spojené porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce dle čl. 38 Listiny totiž významem svých dopadů nemůže být srovnatelné právě s výše uvedenými právy. Právo stěžovatelky na účinné vyšetřování tak vůbec nemohlo být porušeno, neboť povinnost vést účinné vyšetřování je dle judikatury ESLP a Ústavního soudu pozitivní povinností státu na ústavní rovině pouze v případě trestných činů, v jejichž důsledku bylo porušeno některé z výše uvedených nejzávažnějších základních práv (právo na život, zákaz mučení a špatného zacházení, zákaz nucených prací a otroctví apod.).
13. Ústavní soud se právem na účinné vyšetřování v minulosti zabýval také v případech ochrany fyzické integrity chráněné v čl. 7 odst. 1 Listiny (usnesení sp. zn. I. ÚS 4019/13 ze dne 26. 3. 2014) a ochrany vlastnického práva zaručeného v čl. 11 Listiny (usnesení sp. zn. I. ÚS 3888/13 ze dne 26. 2. 2014). V těchto případech však dovodil, že požadavky kladené na vyšetřování jsou nižší než u práv zmíněných výše, a proto právo stěžovatele na účinné vyšetřování na ústavní rovině neshledal.
14. V souladu s výše uvedeným Ústavní soud považuje za zásadní zdůraznit, že tyto závěry žádným způsobem nezbavují stát, potažmo orgány činné v trestním řízení, závazku řádně a z úřední povinnosti vyšetřovat veškerou trestnou činnost, o jejímž páchání existuje důvodné podezření. Tato povinnost se však realizuje zejména v trestněprávním vztahu mezi státem a pachatelem. Z každého takového trestného činu tudíž automaticky neplyne subjektivní právo jednotlivce domáhat se účinného vyšetřování se všemi kvalitativními požadavky na něj kladenými a toto subjektivní právo jednotlivce tudíž nemůže být potenciálně v případě každého nedostatečného vyšetřování trestného činu porušeno.
15. Ústavní soud dále konstatuje, že pokud jde o stěžovatelčino právo na spravedlivý proces, toto právo nebylo stěžovatelkou popsaným jednáním státních zástupců dotčeno. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3322/16 ze dne 18. 10. 2016, usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 2064/10 ze dne 12. 8. 2010), v tzv. fázi prověřování dle §158 až 159b trestního řádu příslušný orgán státu pouze provádí šetření k prověření podezření ze spáchání trestné činnosti, jež vyvstalo na podkladě jeho vlastních poznatků, případně na základě trestního oznámení ve smyslu §158 odst. 1, 2 trestního řádu. V tomto stadiu trestního řízení tedy dosud není dán trestněprocesní vztah s konkrétním obviněným, který je nezbytným předpokladem toho, aby se poškozený vůbec mohl domáhat svých nároků v adhezním řízení dle §43 odst. 3 trestního řádu. Není dosud dán ani vyšší stupeň pravděpodobnosti, že vůbec byl spáchán trestný čin, jímž mělo být poškozenému ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální či jiná újma ve smyslu §43 odst. 1 věta první trestního řádu. Ve vztahu k osobám, jež se v této fázi trestního řízení považují za poškozené, tudíž nelze vůbec uvažovat o garancích spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 38 Listiny, resp. článku 6 odst. 1 věta první evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
16. Obdobný názor zastává i Evropský soud pro lidská práva, který ustáleně judikuje, že čl. 6 Úmluvy se ve vztahu k poškozenému neaplikuje na fázi trestního řízení před zahájením trestního stíhání (viz např. rozhodnutí ve věci Duchoňová proti České republice ze dne 2. 10. 2006 č. 29858/03).
17. Na tom ve stěžovatelčině věci nic nemění ani nedávný nález sp. zn. II. ÚS 3173/16 ze dne 14. 3. 2017, kterým Ústavní soud shledal porušení práva na spravedlivý proces. V dané věci se totiž orgány státu včetně státního zastupitelství odmítaly namítanými zásahy do práv stěžovatelů jakkoliv zabývat a popíraly svou pravomoc. To však není případ stěžovatelky, neboť v jejím případě došlo k prošetření věci, během něhož si státní zástupci mj. prokazatelně opatřovali další podklady pro své rozhodnutí. Nejednalo se tedy o výše uvedenou rezignaci na plnění svých povinností, kterým by bylo možno zasáhnout do práva na spravedlivý proces stěžovatelky. Spravedlivý proces v této své pozici navíc znamená, že se každý může domáhat ochrany svých práv, která dle něj byla porušena. Jak však bylo důkladně odůvodněno výše, právo stěžovatelky na účinné vyšetřování v jejím případě nebylo vůbec možno shledat.
18. Nadto, pokud je stěžovatelka přesvědčena, že v jejím případě došlo k určení soudce v rozporu s rozvrhem práce, a tím k porušení jejího práva na zákonného soudce dle čl. 38 Listiny, může se navzdory závěrům státních zástupců domáhat svých práv rovněž přímo v řízení týkajícím se její trestní věci, v níž mělo k manipulaci dojít, případně posléze proti tomuto brojit před Ústavním soudem.
19. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu