ECLI:CZ:US:2017:1.US.1129.17.1
sp. zn. I. ÚS 1129/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Polterové, zastoupené Mgr. Michalem Mazlem, advokátem se sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2, proti výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 28 C 212/2014-142 ze dne 6. 10. 2016 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 521, 522/2016-187 ze dne 23. 1. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo dotčeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně mělo dojít k porušení čl. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy České republiky.
Z přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem č. j. 28 C 212/2014-142 ze dne 6. 10. 2016 Obvodní soud pro Prahu 10 (dále též "obvodní soud") zamítl žalobu stěžovatelky, jejímž prostřednictvím se domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru daného jí žalovaným - LOM PRAHA s. p., jakož i určení, že její pracovní poměr k žalovanému trvá (výrok I.). V ústavní stížností napadeném výroku II. rozsudku nalézací soud pak uložil stěžovatelce zaplatit úspěšnému žalovanému k rukám jeho advokáta náhradu nákladů řízení ve výši 33 880 Kč. Usnesením č. j. 28 C 212/2014-153 ze dne 12. 10. 2016 obvodní soud doplnil rozsudek dále o výrok III., v němž stěžovatelku zavázal k úhradě nákladů státu ve výši 2 205 Kč, tvořené zaplaceným cestovným svědka.
K odvolání stěžovatelky, které směřovala toliko do nákladů řízení, Městský soud v Praze (dále též "městský soud") usnesením č. j. 30 Co 521, 522/2016-187 ze dne 23. 1. 2017 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil, načež stěžovatelce uložil zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 1 851,30 Kč.
Stěžovatelka se s popsaným výsledkem řízení nespokojila. V ústavní stížnosti vyjádřila přesvědčení, že po ní není možno spravedlivě požadovat náhradu nákladů zastoupení žalovaného advokátem, neboť se nejedná o náklady potřebné k účelnému bránění práva ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelka se v této souvislosti dovolává konstantní judikatury Ústavního soudu [jmenovitě nálezů sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), sp. zn. IV. ÚS 3243/09 ze dne 2. 3. 2010 (N 38/56 SbNU 449), sp. zn. II. ÚS 3246/09 ze dne 6. 5. 2010 (N 104/57 SbNU 357), sp. zn. III. ÚS 1180/10 ze dne 14. 9. 2010 (N 194/58 SbNU 715), sp. zn. II. ÚS 1215/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 246/59 SbNU 507), sp. zn. IV. ÚS 2855/10 ze dne 21. 2. 2011 (N 18/60 SbNU 191), sp. zn. IV. ÚS 474/13 ze dne 16. 12. 2014 (N 229/75 SbNU 557), sp. zn. II. ÚS 1333/14 ze dne 18. 2. 2015 (N 36/76 SbNU 503) a sp. zn. I. ÚS 1011/12 ze dne 20. 2. 2014 (N 19/72 SbNU 237)], presumující neúčelnost nákladů vynaložených na právní zastoupení státu (event. subjektů jako např. Česká televize či Všeobecná zdravotní pojišťovna) advokátem, od které se podle ní obecné soudy zcela nedůvodně odchýlily. Závěry vyslovené v citované judikatuře podle stěžovatelky dopadají i na žalovaného, který je státním podnikem, provozuje podnikatelskou činnost se svěřeným majetkem státu, přičemž plní strategické, hospodářské, společenské, bezpečnostní nebo další zájmy státu. Vzhledem k těmto skutečnostem jej rozhodně nelze považovat za běžný soukromý subjekt. Žalovaný má navíc v rámci své vnitřní organizační struktury vlastní právní oddělení, které bylo s to se s předmětem řízení odborně i personálně vypořádat. Stěžovatelka dále odvolacímu soudu vytkla, že při posuzování naplnění podmínek pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. nepřihlédl k jejím sociálním a osobním poměrům, přestože tyto byly tvrzeny a doloženy, a rovněž vůbec nezvážil, jak by se takové rozhodnutí dotklo majetkových poměrů žalovaného.
Ústavní soud přezkoumal námitky stěžovatelky i obsah napadených soudních aktů, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstata stížnostního návrhu spočívá v kritice obecných soudů při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a k zásahům do této rozhodovací činnosti se uchyluje pouze výjimečně [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 88/05 ze dne 21. 4. 2005 (N 87/37 SbNU 189), sp. zn. IV. ÚS 310/05 ze dne 26. 9. 2005 (N 180/38 SbNU 443), či sp. zn. II. ÚS 580/10 ze dne 20. 5. 2010 (N 112/57 SbNU 419)]. To je dáno obvyklou obecnou podružností dané problematiky k meritu věci. Spor o náhradu nákladů řízení by mohl nabýt ústavněprávní dimenze až v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, a to především tehdy, kdy je úvaha soudu důsledkem naprosté libovůle nebo rozhodnutí soudu je zcela nedostatečně odůvodněno.
Nic takového v projednávané věci zjištěno ovšem nebylo. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy s ohledem na výsledek řízení správně rozhodly o náhradě nákladů řízení podle základní zásady úspěšnosti ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud se současně na podkladě stěžovatelkou podaného opravného prostředku zabýval otázkou účelnosti nákladů řízení vynaložených žalovaným v kontextu shora citované nálezové judikatury Ústavního soudu, jakož i otázkou možné aplikace ustanovení §150 o. s. ř. ve prospěch stěžovatelky. Jeho závěrům, jež jsou přehledně a přiléhavě rozvedeny na straně třetí a čtvrté odůvodnění rozhodnutí ze dne 23. 1. 2017, nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout, nepřísluší mu je tedy ani jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatelka s argumenty, o něž byla napadená rozhodnutí (zejména pak odvolacího soudu) opřena, neztotožnila, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.
Za daných okolností Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu