ECLI:CZ:US:2017:1.US.1188.17.1
sp. zn. I. ÚS 1188/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. Jiřího Simona a Jitky Simonové, zastoupených JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem, se sídlem Na poříčí 12, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 18. září 2015 č. j. 16 C 114/2014-155, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. května 2016 č. j. 20 Co 5/2016-257 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2017 č. j. 30 Cdo 3780/2016-279, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla podána dne 18. 4. 2017, napadli stěžovatelé shora označená soudní rozhodnutí s tím, že jimi bylo zasaženo do jejich základních práv na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny a na ochranu vlastnictví včetně zaručení dědění ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu sp. zn. 16 C 114/2014 vedeného u Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou ze dne 17. 10. 2013 domáhali určení, že jsou vlastníky několika pozemkových parcel v katastrálním území Jičíněves, které stěžovatelka nabyla v rámci dědického řízení po své matce v roce 2000 a o něž bylo posléze rozšířeno společné jmění stěžovatelů jako manželů. V katastru nemovitostí byl však zřízen duplicitní zápis vlastnictví pro Obec Jičíněves (dále jen "obec"), a to na základě prohlášení obce o nabytí vlastnictví z let 2005 a 2007, která stěžovateli považovali za neplatná. Za neplatnou a nicotnou označili stěžovatelé také kupní smlouvu z roku 1967, na základě které měly být předmětné pozemky převedeny z právních předchůdců stěžovatelky na československý stát.
3. V napadeném rozsudku ze dne 18. 9. 2015, kterým byla žaloba stěžovatelů zamítnuta, dospěl okresní soud na základě provedených důkazů (včetně kupní smlouvy) k závěru, že uvedená kupní smlouva z roku 1967 byla uzavřena platně bez ohledu na to, že nebyla registrována státním notářstvím a že k ní nedal souhlas okresní národní výbor; pozemek, z něhož byly později vyčleněny předmětné pozemky, tak přešel do vlastnictví tehdejšího československého státu a právní předchůdci stěžovatelky nebyli v době své smrti jeho vlastníky. Stěžovatelé se proti rozsudku odvolali s tím, že okresní soud neprovedl navržený důkaz výslechem starosty žalované obce, pominul rozhodnutí vydaná v dědických řízeních a vyšel z kopie kupní smlouvy, kterou nelze považovat za základní důkaz; pominul přitom výsledek restitučního řízení, ze kterého vyplynulo, že žádný pozemek právních předchůdců stěžovatelky nepřešel do vlastnictví státu. Podmínky přechodu pozemků do vlastnictví obce podle §4 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. navíc nebyly naplněny.
4. Pozdější návrh stěžovatelů na přikázání věci jinému nezávislému a nestrannému soudu považoval Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") za námitku podjatosti, která dle něj nebyla důvodná, a protože byla podána před nařízeným jednáním, odvolací soud k ní nepřihlížel ve smyslu §15b odst. 2 občanského soudního řádu (č. l. 210). Jejich nový návrh na přikázání věci Městskému soudu z důvodu vhodnosti byl zamítnut Vrchním soudem v Praze (č. l. 232). Dne 25. 4. 2016 předložili stěžovatelé znovu písemnou námitku podjatosti všech soudců Krajského soudu v Hradci Králové, neboť podle nich bylo celé řízení ovlivňováno jistou vlivnou osobou, státní zástupkyně postupovala v rozporu s právními předpisy a došlo k porušení jejich základních práv. Tuto námitku stěžovatelé zopakovali před zahájením jednání před odvolacím soudem dne 3. 5. 2016. Ačkoliv byli poučeni, že námitka podjatosti může účinně směřovat nikoliv proti soudu, ale proti konkrétním soudcům, jmenovitě nic konkrétního neuvedli, poukázali pouze na to, že v minulosti jim v několika věcech nebylo krajským soudem vyhověno a že mají podezření, že rozhodování krajského soudu někdo ovlivňuje. Bylo jim sděleno, že krajský soud se s touto námitkou v řízení vypořádá.
5. Rozsudek okresního soudu byl posléze potvrzen krajským soudem (dále jen "krajský soud"), který se ztotožnil se závěry a odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně. Poukázal na to, že závěr o existenci kupní smlouvy vyplývá ze samotné kupní smlouvy, kterou měl soud k dispozici a kterou byl proveden důkaz při jednání, jemuž byli stěžovatelé přítomni; fakt, že šlo o kopii, sice do jisté míry oslabil důkazní hodnotu této listiny, pro existenci smlouvy však svědčí i další provedené důkazy. Za správné považoval též závěry, že registrace kupní smlouvy státním notářstvím nebyla nutná (k čemuž se opakované vyslovil i Nejvyšší a Ústavní soud) a že soud nebyl v této věci vázán rozhodnutími vydanými v dědickém řízení, jehož účastníkem nebyla stěžovatelka, ani restitučním rozhodnutím pozemkového úřadu, které se týkalo zcela jiných pozemků. Krajský soud dále uvedl, že i kdyby se ukázalo, že obec není vlastníkem předmětných pozemků, neznamená to, že jejich vlastníky jsou stěžovatelé, neboť vlastnické právo může svědčit i třetí osobě (na určení takového práva však žalováno nebylo). Z těchto důvodů by byl zcela zbytečný výslech starosty žalované obce. Pokud by kupní smlouva skutečně nebyla uzavřena, šlo by o převzetí věci státem bez právního důvodu, což by zakládalo nárok na vydání věci podle restitučních předpisů, nikoliv cestou občanskoprávní žaloby na určení. K námitce podjatosti soud uvedl, že stěžovatelé ani na jeho přímou výzvu nesdělili, v čem konkrétně měla podjatost soudců spočívat, tato námitka byla neprojednatelná pro svou neurčitost ve smyslu §15a odst. 3 občanského soudního řádu a v konkretizovanější podobě byla podána až v průběhu jednání ve smyslu §15b odst. 2 občanského soudního řádu, pročež soud věc projednal v nařízeném termínu, aniž by námitku předložil nadřízenému soudu.
6. Stěžovatelé napadli rozsudek krajského soudu dovoláním, ve kterém tvrdili, že (1) uvedl-li odvolací soud, že vlastnické právo může svědčit i třetí osobě, nesprávně tak posoudil otázku, kdo může být účastníkem řízení o určení vlastnictví vycházejícím z duplicitního zápisu v katastru nemovitostí. To vedlo (2) k nesprávnému procesnímu postupu v reakci na prohlášení obce, že jí vlastnické právo k pozemkům nesvědčí, neboť to mělo vést k vydání rozsudku pro uznání. Stěžovatelé poukázali rovněž na to, že (3) soud nesprávně posoudil chyby a nesprávnosti v listině nazvané kupní smlouva, která neměla být považována za vkladuschopnou. Uvedené otázky podle nich nebyly dosud dovolacím soudem řešeny. Dále podle stěžovatelů (4) soudy chybně vycházely z předpokladu, že šlo o zemědělský pozemek; o ten se nemohlo jednat, a k platnosti převodu bylo proto zapotřebí předchozího souhlasu ONV i registrace smlouvy státním notářstvím, tuto otázku tedy odvolací soud posoudil odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávným je konečně právní názor, že (5) rozhodnutí v dědickém řízení jsou závazná v rozsahu, v jakém jsou závazná pro účastníky řízení, přičemž tato otázka nebyla dosud v praxi dovolacího soudu řešena.
7. Napadeným usnesením ze dne 28. 2. 2017 Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu s tím, že není přípustné ve smyslu §237 občanského soudního řádu. K argumentaci stěžovatelů uvedl, že na právní otázce pod bodem (1) napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, neboť předmětem řízení nebyla otázka, kdo je vlastníkem pozemků, nýbrž zda jsou jejich vlastníkem stěžovatelé. Proto se odvolací soud nezabýval ani otázkou dovolateli formulovanou pod bodem (2), jelikož z meritorního hlediska dospěl k závěru, že žalobci nejsou vlastníky předmětných pozemků; z obsahu spisu přitom nevyplývá, že by obec v průběhu řízení uznala žalobní nárok stěžovatelů. Pod bodem (3) stěžovatelé prezentují svou skutkovou verzi případu (ačkoliv v dovolacím řízení skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, nelze revidovat) a na jejím podkladě oproti odvolacímu soudu dospívají k jinému právnímu posouzení věci; není přitom validní jejich tvrzení, že posuzování otázek týkajících se určitosti právních úkonů nebylo předmětem rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016 sp. zn. 30 Cdo 5388/2015, a v něm citovanou judikaturu vztahující se k dané právní materii). Ani prostřednictvím skutkové polemiky pod bodem (4) nelze založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu, jelikož dovolací soud je vázán skutkovým stavem, z nějž odvolací soud vycházel při rozhodování. Konečně právní otázka pod bodem (5) byla již oproti mínění stěžovatelů dovolatelů v rozhodování dovolacího soudu vyřešena (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. ledna 1990, sp. zn. 3 Cz 5/90, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 14/1992 nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999 sp. zn. 21 Cdo 1982/98, ze dne 6. února 2003 sp. zn. 22 Cdo 1176/2001 nebo ze dne 25. června 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012).
8. V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že v řízení došlo k porušení ústavnosti procesu a obecné soudy rozhodly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Uplatňují přitom tytéž námitky, které již formulovali ve svém dovolání. Kromě toho namítají, že odvolací soud nesprávně postupoval při rozhodování o námitce podjatosti: jednak je před zahájením jednání nepoučil o právu vyjádřit se k osobám soudců, jednak přes jejich výslovnou námitku v jednání pokračoval a vynesl rozsudek, aniž by o ní rozhodl.
9. Stěžovatelé rovněž namítají, že Nejvyšší soud rozhodl o nepřípustnosti dovolání, ačkoliv toto bylo opřeno o právní otázky, které dosud nebyly v jeho judikatuře řešeny, a odkázal na rozhodnutí, která se předmětné problematiky vůbec netýkají. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. 1966/16 ze dne 15. 3. 2017 tvrdí, že nesprávné právní posouzení věci se může týkat jakékoliv otázky hmotného nebo procesního práva a může vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními.
10. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal okresní soud na argumentaci uvedenou v napadených rozhodnutích. S ohledem na skutečnost, že toto vyjádření neobsahovalo argumentaci nad rámec té, která byla obsažena v předmětných rozhodnutích, nebylo stěžovatelům zasíláno k replice.
11. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud nejprve zdůrazňuje, že v posuzované věci odmítl senát Nejvyššího soudu dovolání stěžovatelů pro nepřípustnost, nikoliv pro vady, jako tomu bylo ve věci rozhodnuté nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), na který stěžovatelé odkazují. Zcela v intencích tohoto nálezu (bod 27) se Nejvyšší soud v rámci posouzení přípustnosti dovolání zabýval tím, zda stěžovatelé vymezili (byť v souvislosti se skutkovými zjištěními) otázku hmotného nebo procesního práva, která by z hlediska jejího vztahu k judikatuře dovolacího soudu splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu. Ústavní soud přitom poukazuje na to, že je zcela v kompetenci Nejvyššího soudu, jak posoudí přípustnost dovolání. Obecně přitom platí, že z rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost musí vyplynout, v čem je spatřována jeho nepřípustnost, a poté musí tento závěr rozhodující senát také alespoň ve stručnosti (viz §243f odst. 3 občanského soudního řádu) odůvodnit. Z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu přitom Ústavní soud zkoumá, zdali skutečně byl naplněn deklarovaný důvod nepřípustnosti podaného dovolání; v opačném případě, tj. při chybné aplikaci dotčených ustanovení o. s. ř., by totiž bylo dovolateli upřeno právo na soudní ochranu a přístup k soudu a došlo by k odepření spravedlnosti. Ústavní soud musí také ověřit, zda z usnesení vyplývá, z jakých konkrétních důvodů soud shledal dotčené dovolání nepřípustným; v opačném případě by jeho rozhodnutí bylo fakticky nepřezkoumatelné (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1341/16 ze dne 30. 8. 2016).
12. V projednávané věci konstatuje Ústavní soud jen tolik, že Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost podaného dovolání podle §237 občanského soudního řádu a z důvodů, jež náležitě vyložil v napadeném usnesení, je shledal jako nepřípustné. Jako důvod uvedl, že odvolací soud se vůbec nezabýval některými z otázek formulovaných stěžovateli v dovolání, příp. že stěžovatelé vycházeli z vlastní skutkové verze případu, a také to, že další otázky již - oproti mínění stěžovatelů - ve své rozhodovací praxi řešil; rozhodnutí, na která v této souvislosti odkázal, přitom nelze označit za nepřiléhavá, jak to činí stěžovatelé. Nelze tedy říci, že by Nejvyšší soud stěžovatelům upřel jejich právo na přístup k soudu, pouze měl na přípustnost dovolání jiný názor než stěžovatelé, který řádně odůvodnil. Z jeho rozhodnutí je tedy zřejmé, proč rozhodl tak, jak rozhodl. Odůvodnění napadeného usnesení splňuje i podmínky formulované v judikatuře Ústavního soudu [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014 (N 59/73 SbNU 151), bod 18].
13. Pokud jde o napadené rozsudky okresního a krajského soudu, námitky stěžovatelů jdou primárně proti právnímu posouzení v rovině podústavního práva. Z odůvodnění těchto rozsudků vyplývá, z jakých skutečností soudy při právním posouzení vycházely a jak se vypořádaly s argumenty stěžovatelů. Pokud stěžovatelé s těmito názory nesouhlasí, nezakládá to bez dalšího porušení jejich základních práv. Ústavní soud v tomto bodě připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není vrcholem soustavy obecných soudů. V souladu s principem subsidiarity řízení před Ústavním soudem je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do činnosti obecných soudů pouze tehdy, pokud toto rozhodování vybočuje z ústavněprávního rámce (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 887/15 ze dne 15. 12. 2015, bod 11). V posuzovaném případě však Ústavní soud žádné pochybení v rovině ústavního práva neshledal.
14. Stěžovatelé v ústavní stížnosti konečně namítají, že o jejich věci nerozhodoval v odvolacím řízení zákonný soudce, neboť krajský soud je nepoučil o právu vyjádřit se k osobám soudců a přes jejich výslovnou námitku podjatosti v jednání pokračoval a vynesl rozsudek, aniž by o této námitce rozhodl.
15. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že smyslem lidskoprávních principů nalézajících své vyjádření v právu na spravedlivý proces, konkrétně na nestranný a nezávislý soud dle čl. 36 odst. 1 Listiny, které implikuje mj. právo účastníka řízení vyjádřit se k osobě soudce (tedy vznést námitku jeho podjatosti) - jehož možnou realizaci zajišťuje rovněž právo účastníka řízení na poučení soudem o možnosti vyjádřit se k osobě soudce dle ustanovení §15a odst. 1 občanského soudního řádu - je zabezpečit, aby v řízení jednal a rozhodoval soudce nepodjatý a tak byla zajištěna jedna ze záruk správného a spravedlivého rozhodnutí. Námitku stěžovatelů proto Ústavní soud posuzoval z toho hlediska, zda v souzené věci neabsentovalo její skutečné a účinné uplatnění s ohledem na funkci, kterou má v občanském soudním řízení plnit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1298/11 ze dne 11. 7. 2011).
16. Zde Ústavní soud nemohl přehlédnout, že ačkoliv se stěžovatelům podle jejich tvrzení nedostalo před odvolacím soudem poučení podle §15 o. s. ř., stěžovatelé námitku podjatosti opakovaně uplatnili, naposledy před zahájením jednání před odvolacím soudem dne 3. 5. 2016. Přestože byli poučeni, že námitka podjatosti může účinně směřovat nikoliv proti soudu, ale proti konkrétním soudcům, neuvedli žádné konkrétní skutečnosti, pro které by byl důvod pochybovat o podjatosti soudců krajského soudu. Krajský soud se s touto námitkou vypořádal v odůvodnění svého rozsudku, a to tak, že ji označil za neprojednatelnou pro její neurčitost ve smyslu §15a odst. 3 občanského soudního řádu; dále uvedl, že v konkretizovanější podobě byla podána až v průběhu jednání, pročež věc projednal v nařízeném termínu, aniž by námitku předložil nadřízenému soudu, jak mu to umožňovalo ustanovení §15b odst. 2 občanského soudního řádu.
17. Ústavní soud ostatně poukazuje na to, že ani v ústavní stížnosti stěžovatelé netvrdí podjatost konkrétních soudců rozhodujících v napadeném rozsudku. Není tak žádného důvodu se domnívat, že by v dané věci rozhodoval podjatý (krajský) soud či soudci, a že by tedy skutečné a účinné právo stěžovatelů na spravedlivý proces, s ohledem na funkci, kterou v občanském soudním řízení plní, zůstalo nenaplněno.
18. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu