ECLI:CZ:US:2011:1.US.1298.11.1
sp. zn. I. ÚS 1298/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky R. V., zastoupené JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem Michelská 81, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, č. j. 22 Cdo 3295/2010-175, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2010, č. j. 51 Co 497/2009-156, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu následující.
Městský soud v Praze v rámci probíhajícího řízení o odvolání žalobců - mimo jiné stěžovatelky - proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. října 2008, č. j. 13 C 308/2007-117, usnesením ze dne 3. května 2010, č. j. 51 Co 497/2009-156, rozhodl, že nepřipouští zastoupení žalobců obecným zmocněncem Dipl. Ing. J. P. Městský soud v napadeném rozhodnutí vyjmenoval řadu řízení, v nichž Ing. J. P. jako obecný zmocněnec zastupuje či zastupoval více než dva účastníky ve věcech, které spolu skutkově nesouvisí (občanskoprávních, správních i ). Dále uvedl, že tato jeho činnost je dlouhodobá a nikoliv ojedinělá, a proto s odkazem na ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř. zastoupení tímto obecným zmocněncem nepřipouští.
Citované usnesení Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka podáním ze dne 19. května 2010 (dále doplněným podáními ze dne 29. května 2010 a z 18. června 2010), které výslovně označilo jako "odvolání, jakožto přípustný řádný opravný prostředek".
Nejvyšší soud v napadeném usnesení - kterým řízení o "odvolání" stěžovatelky proti napadenému usnesení městského soudu zastavil - uvedl následující:
"Nejvyšší soud České republiky, jemuž byla věc předložena odvolacím soudem, dospěl k závěru, že v posuzovaném případě brání projednání a rozhodnutí o tomto opravném prostředku nedostatek funkční příslušnosti.
Krajské soudy rozhodují o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů (srov. §10 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Odvolání je podle ustanovení §201 o. s. ř. řádným opravným prostředkem, jímž může účastník napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud to zákon nevylučuje.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §10a, §236 odst. 1 o. s. ř.).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že proti rozhodnutí krajského soudu jako soudu odvolacího zákon odvolání nepřipouští (v daném případě městského soudu - k tomu srovnej přílohu 2 bod 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)); není přitom rozhodné, zda jde o rozhodnutí ve věci nebo o rozhodnutí procesní povahy. To platí i pro ta procesní rozhodnutí, která odvolací soud vydává přímo v odvolacím řízení, aniž by přitom přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně.
V posuzovaném případě Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím rozhodl o nepřipuštění zastupování žalobců obecným zmocněncem Dipl. Ing. J. P., a to v průběhu odvolacího řízení o odvolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně. Usnesení městského soudu vydané v rámci odvolacího řízení je usnesením odvolacího soudu.
Funkční příslušnost soudu pro projednání odvolání proti rozhodnutí městského soudu jako soudu odvolacího občanský soud řád neupravuje; nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je vždy zastavení řízení (srov. §104 odst. 1 věta prvno.s.ř.). Řízení o odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu zastaví Nejvyšší soud České republiky jako vrcholný článek soustavy obecných soudů a jako soud, který je funkčně příslušný k rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutím odvolacích soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 85, ročník 2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 2002, sp.zn. 29 Odo 433/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 139, ročník 2002).
Protože zde není - jak výše uvedeno - soudu, který by byl funkčně příslušný k rozhodnutí o odvolání žalobkyně a) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2010, č. j. 51 Co 497/2009-156, Nejvyšší soud České republiky řízení o tomto podání žalobkyně zastavil (§243c, §104 odst. 1 věta první o.s.ř.) - (k tomu dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 2036/2001, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky - www.nsoud.cz).
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že žalobkyně a) (poznámka: tj. stěžovatelka) by nemohla být úspěšná ani v případě, že by podala proti napadenému usnesení odvolacího soudu dovolání, neboť ani tento mimořádný opravný prostředek není proti usnesení, jímž odvolací soud rozhodl o nepřipuštění zastupování účastníka obecným zmocněncem v rámci odvolacího řízení, přípustný (srov. též např. důvody usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. března 2006, sp. zn. 30 Cdo 478/2006, uveřejněného na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky - www.nsoud.cz).".
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů pro porušení svých základních práv a svobod dle čl. 1, 4, 10, 90, 95 a 95 Ústavy a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
1) Stěžovatelka v prvé řadě prohlašuje, že nekritizuje (samo) vyloučení obecného zmocněnce Ing. J. P. Ústavní soud k tomu uvádí, že napadené rozhodnutí městského soudu, kterým byl vyloučen Ing. J. P. ze zastupování mj. stěžovatelky, je zcela přesvědčivé. Podle §27 odst. 2 o. s. ř. soud rozhodne, že zastoupení účastníka řízení fyzickou osobou se nepřipouští, jestliže fyzická osoba jako zástupce vystupuje v různých věcech opětovně. Městský soud poukázal na celou řadu případů, z nichž plyne, že Ing. J. P. skutečně v různých věcech jako zástupce opětovně vystupoval.
K věcným důvodům, jichž se týká ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř., odkazuje Ústavní soud na argumentaci uplatněnou kupříkladu v usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2428/08.
2) Stěžovatelka však k tomu doplnila, že kritizuje "způsob vyloučení" Ing. J. P. ze zastupování stěžovatelky. V konkrétnostech namítá, že "pokud by měla možnost vyjádřit se k osobám soudců (poznámka Ústavního soudu: myšleno zjevně soudců městského soudu) nepochybně by vyjádřila námitku podjatosti... a výsledek by byl zřejmě jiný".
Uvedená námitka je zjevně nepřijatelná.
V této souvislosti je nutné zdůraznit - bráno obecným pohledem - že Ústavní soud neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani převážně ani výlučně jen v jeho formálním vyjádření. Naopak, ať už při konkrétní či při abstraktní kontrole norem či při přezkumu výkonu státní moci zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv či svobod v jejich materiálním pojetí. Tímto přístupem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. V tomto duchu posuzuje dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku v konkrétní věci, tedy zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění, a to s ohledem na funkci, kterou v řízení plní.
Smyslem lidskoprávních principů nalézajících své vyjádření v právu na spravedlivý proces, konkrétně na nestranný a nezávislý soud dle čl. 36 odst. 1 Listiny, které implikuje mj. právo účastníka řízení vyjádřit se k osobě soudce (tedy vznést námitku jeho podjatosti) - jehož možnou realizaci zajišťuje rovněž právo účastníka řízení na poučení soudem o možnosti vyjádřit se k osobě soudce dle ust. §15a odst. 1 o. s. ř. - je zabezpečit, aby v řízení jednal a rozhodoval soudce nepodjatý a tak byla zajištěna jedna ze záruk správného a spravedlivého rozhodnutí. V tomto materiálním duchu tedy Ústavní soud posuzoval stěžovatelkou argumentačně vymezené porušení práva na spravedlivý proces, tj. z toho hlediska, zda v souzené věci neabsentovalo její skutečné a účinné uplatnění s ohledem na funkci, kterou má v občanském soudním řízení plnit.
Zde Ústavní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatelka žádné konkrétní skutečnosti, pro které by byl důvod pochybovat o podjatosti soudců městského soudu, neuvedla. Ve svém podání proti napadenému usnesení městského soudu pouze povšechně a formálně deklarovala: "Zároveň podávám námitkou podjatosti členů - soudců senátu 51 Co 497/2009 Městského soudu, neboť mám za to, že pro poměr k účastníkům a věci nejsou schopni nezávisle a nestraněn rozhodovat, snaží se zakrýt pochybení vlastní a soudu I. stupně a vůči mé osobě zaujímají poměr nepřátelský, snaží se zvýhodnit protistranu, která oproti mně disponuje značným množstvím peněžních prostředků." (č. l. 159; srov. dále podobné vyjádření na č. l. 160-1). Požadovanou konkrétní skutečností, způsobilou založit důvodné pochybnosti o podjatosti soudců Městského soudu v Praze, nemohou být ani tvrzení uváděná - až - v ústavní stížnosti, že "předseda Městského soudu v Praze a další osoby jsou úzce spjaté s organizovaným hazardem, sbírají o Ing. Pickovi informace a nechávají o něm kolovat spis zkreslených informací a polopravd pod čj. Spr 732/2010...". Ostatně, stěžovatelka v ústavní stížnosti ani netvrdí podjatost konkrétních soudců rozhodujících v napadeném usnesení, ale hovoří toliko o předsedovi Městského soudu v Praze a "dalších osobách". Tvrzení stěžovatelky o úzkém sepjetí "s organizovaným hazardem" stěžovatelka navíc nijak nekonkretizuje, není ničím podloženo, žádnou argumentací či důkazy; může se tak naopak jevit ze strany stěžovatelky jako pouhá dehonestace.
Není tak žádného důvodu se domnívat, že by v dané věci rozhodoval podjatý (městský) soud či soudci a že by tak skutečně a účinné právo stěžovatelky na spravedlivý proces, tj. s ohledem na funkci, kterou v občanském soudním řízení plní, absentovalo, bylo nenaplněno.
Obdobně argumentoval Ústavní soud ve srovnatelných věcech (v usnesení sp. zn. I. ÚS 239/05 nebo I. ÚS 1099/08).
Stěžovatelka dále naznačuje, že neměla prostor vyjádřit se k osobám soudců městského soudu co do jejich podjatosti proto, že městský soud rozhodl v neveřejném zasedání. Patrně tedy vychází z premisy, že pro ni bylo překvapivé, že rozhodovali konkrétní soudci, kteří napadené usnesení vydali.
To však pravda není. Totiž, ještě před vydáním napadeného usnesení městského soudu se konalo ústní jednání o Městského soudu v Praze ve věci 51 Co 497/2009 (č. l. 139), u něhož jako soudci vystupovali stejní soudci, kteří napadené rozhodnutí vydali. Při uvedeném ústním jednání však ze strany stěžovatelky (zastoupené přítomným Ing. J. P.) námitka podjatosti vznesena nebyla. Lze se stěží domnívat, že by Ing. J. P., který stěžovatelku v řízení před městským soudem zastupoval, nevěděl o možnosti vznést námitku podjatosti, a to vzhledem k jeho bohaté praxi zástupce řady účastníků před soudem (srov. napadené usnesení Městského soudu v Praze).
Namítaná podjatost soudců Městského soudu v Praze - v ústavní stížnosti - se proto může jevit jako účelová.
K tomu lze poukázat na srovnatelné usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 619/05, v rámci něhož se musel Ústavní soud - z hlediska ústavněprávního - vypořádat se skutečností, že nejen že stěžovatelé nebyli poučeni o právu vznést námitku podjatosti soudce, ale dokonce jim k tomu nebyla vůbec dána možnost (stěžovatelům nebylo ani sděleno, kdo bude o jejich dovolání rozhodovat). Ústavní soud v citovaném usnesení potom konstatoval, že "Je třeba dát stěžovatelům za pravdu, že takovýto postup neodpovídá příslušným ustanovením občanského soudního řádu, na druhé straně je ovšem třeba přihlédnout k tomu, že stěžovatelé žádné konkrétní skutečnosti, pro které by byl důvod pochybovat o nepodjatosti soudců Nejvyššího soudu ČR, kteří o jejich dovolání rozhodovali, neuvedli." Následně Ústavní soud uzavřel, že tím k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces nedošlo.
Pokud snad stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla i podjatost soudců Nejvyššího soudu, rozhodujících o jejím dovolání, platí shora uvedené úvahy obdobně, resp. tím spíše, protože ani k důvodům jejich případné podjatosti stěžovatelka neuvádí vůbec nic.
3) Stěžovatelka dále namítá, že Městský soud v Praze rozhodl o "vyloučení" jejího zástupce, aniž by se v této věci vedlo dokazování.
Stěžovatelka však neuvádí, jaké důkazy - vůbec i teoreticky způsobilé zvrátit výrok napadeného usnesení městského soudu - měla na mysli. Zde Ústavní soud poukazuje na fakta uvedená městským soudem, v kolika věcech již Ing. J. P. zastupoval účastníky řízení; to ani stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybňuje. Ostatně, sama výslovně v ústavní stížnosti tvrdí, že "vyloučení" svého zástupce z řízení nekritizuje.
Ani tuto námitku stěžovatelky tedy přijmout nelze.
4) Nejvyšší soud ve výroku napadeného usnesení rozhodl tak, že "Řízení o "odvolání" žalobkyně a) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2010, č. j. 51 Co 497/2009 - 156, se zastavuje.".
Proti tomu stěžovatelka namítá, že nepodávala odvolání, ale opravný prostředek podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
K tomu Ústavní soud uvádí, že není podstatné, jak stěžovatelka formálně nazvala svůj opravný prostředek proti napadenému usnesení městského soudu. (Ostatně i výrok napadeného usnesení Nejvyššího soudu uvádí slovo "odvolání" toliko v uvozovkách.) Podstatné je, že závěru Nejvyššího soudu o zastavení řízení nelze z pohledu ústavněprávního nic vytknout; je i v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (v napadeném usnesení příkladmo citovanou). Stěžovatelka v této souvislosti poukazovala na čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dle kterého "Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.". Avšak, jak bylo shora vysvětleno, stěžovatelčina základní práva či svobody (ať již garantovaná Listinou základních práv a svobod či Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod) porušena nebyla, takže i proto její poukaz čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod případný není. Ostatně, stěžovatelka ani konkrétně nevysvětluje, porušení kterých práv a svobod přiznaných Úmluvou chtěla právě ve svém podání napadenému usnesení městského soudu (které posuzoval Nejvyšší soud) vytýkat.
III.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají charakter svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod, jichž se stěžovatelka dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2011
Ivana Janů, .v r.
předsedkyně senátu