ECLI:CZ:US:2017:1.US.1270.17.1
sp. zn. I. ÚS 1270/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Jindřicha Plachty 28, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1470/2016-74 ze dne 11. ledna 2017, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 5 T 105/2016 ze dne 31. května 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 39 T 74/2015 ze dne 11. září 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 25. 4. 2017 napadl stěžovatel shora uvedená rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny.
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
2. Stěžovatel byl obžalován mj. z toho, že navedl jinou osobu, aby uzavřela úvěrové smlouvy a aby v těchto smlouvách uvedla nepravdivé údaje o svém zaměstnaneckém poměru. Tímto jednáním měl stěžovatel spolu s dalšími osobami způsobit společnostem Home Credit, a. s., a Essox, s. r. o., škodu ve výši poskytnutých úvěrových prostředků. Stěžovatelovo jednání bylo obecnými soudy kvalifikováno jako účastenství na trestné činnosti podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a jako přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 a odst. 4 trestního zákoníku.
3. Dále měl stěžovatel jménem společnosti World Car Praha, s. r. o., zažádat o vyplacení pojistného plnění za pronájem náhradního vozidla za poškozené vozidlo, ačkoli věděl, že náhradní vozidlo nebylo vlastníku poskytnuto, čímž způsobil škodu České pojišťovně, a. s. Následně měl stěžovatel ohlásit fiktivní pojistnou událost, přičemž v případě vyplacení pojistného plnění by společnosti Hasičská vzájemná pojišťovna, a. s., vznikla škoda. Toto stěžovatelovo jednání obecné soudy kvalifikovaly jako přečin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku.
4. Rozsudkem ze dne 11. 9. 2015 Obvodní soud pro Prahu 7 shledal stěžovatele vinným výše popsanou trestnou činností a uložil mu podmíněný úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jakož i peněžitý trest. Soud učinil své závěry ohledně čtyř výše popsaných skutků na základě svědeckých výpovědí a listinných důkazů, které shledal dostačujícími a věrohodnými. V odůvodnění také konstatoval v jednom případě nadbytečnost důkazu, jehož provedení navrhoval stěžovatel i státní zástupce, v dalším případě neprovedení navrhovaného důkazu odůvodnil nesouvislostí s prokazovanou skutečností.
5. Stěžovatel podal odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2016 tak, že zrušil napadený rozsudek ve výroku o uložení peněžitého trestu. Ve zbytku se ztotožnil s argumenty soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že jeho skutková zjištění, jakož i následná právní kvalifikace jednání stěžovatele jsou zcela správná a že právo obžalovaného na obhajobu bylo plně zachováno.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, ve kterém namítal nesprávnost důkazního řízení provedeného nalézacím a odvolacím soudem, které se podle něj dopustily opomenutí a svévolného hodnocení důkazů. Tento postup soudů je dle stěžovatele v rozporu s právem na spravedlivý proces. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (nesprávné právní posouzení skutků nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení) tak stěžovatel uplatnil námitky proti způsobu hodnocení provedených důkazů.
7. Napadeným usnesením Nejvyšší soud shledal, že k takto závažnému pochybení na straně obou soudů nedošlo, a dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Ve svém odůvodnění konstatoval, že "dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřovaly výhradně proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a rozsahu dokazování (...) a proti skutkovým zjištěním, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily." Dle názoru Nejvyššího soudu stěžovatel ve svém dovolání formálně uvedl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), avšak věcně uvedl námitky skutkové, resp. procesní. Nejvyšší soud uvedl, že by mohl přistoupit k přezkumu skutkových okolností případu, pokud by existoval extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, který by stěžovatel učinil předmětem dovolání. Jednalo by se o případy, v nichž by tento nesoulad měl za následek porušení základních práv a svobod - pod tuto nesprávnou realizaci důkazního řízení spadají případy opomenutých důkazů, případy důkazů získaných a použitých v rozporu s procesními předpisy a případy svévolného hodnocení důkazů. Nejvyšší soud však takováto pochybení ve věci neshledal, neboť nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou stěžovatele a vyložil, proč pro své rozhodnutí nepovažuje za potřebné provádět další důkazy stěžovatelem navrhované.
II. Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel spatřuje zásah do svého práva na spravedlivý proces v tom, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy a nevěnovaly pozornost všem důkazům. Namítá, že závěr o skutkovém ději ve vztahu k přečinu účastenství na úvěrovém podvodu byl učiněn nalézacím soudem zejména na základě výpovědi jednoho ze spoluobžalovaných a jednoho svědka a na základě listinných důkazů, přičemž hodnocení těchto svědeckých výpovědí bylo provedeno jednostranně a byly opomenuty skutečnosti svědčící v jeho prospěch. Takovéto hodnocení důkazů dle stěžovatele není v souladu se zásadou in dubio pro reo, a dochází tak k porušení principu presumpce neviny.
9. Pokud jde o přečin pojistného podvodu, nalézací soud ke svému závěru dospěl na základě svědecké výpovědi, kterou stěžovatel shledává rozporuplnou a tvrdí, že se s tímto nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal. K závěru o druhém skutku pojistného podvodu pak soud dospěl na základě doznání stěžovatele, které však nesprávně vyložil, neboť stěžovatel odmítá, že by se podílel na spáchání tohoto skutku.
10. Stěžovatel má dále za to, že obecné soudy se svým postupem dopustily vad v důkazním řízení, a to tím, že neprovedly všechny důkazy jím navrhované, a současně z odůvodnění jejich rozhodnutí nevyplývá, proč těmto návrhům nevyhověly. Zároveň stěžovatel namítá, že obecné soudy hodnotily provedené důkazy svévolně a selektivně.
III. Hodnocení Ústavního soudu
11. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Jeho úkolem však není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
13. Obecné soudy jsou povinny při dokazování v trestním řízení respektovat zásadu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a dále jsou povinny hodnotit shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Postupy dokazování a hodnocení důkazů jsou soudy povinny detailně popsat a také pečlivě a logicky odůvodnit. Informace, které soud z dokazování získal, nesmí být zkreslené a soud je povinen zdůvodnit závěry, které na základě důkazů učinil [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) a sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635), usnesení sp. zn I. ÚS 4075/16 ze dne 19. 4. 2017]. Obecné soudy se nesmí dopustit extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a svými právními závěry (viz výše cit. nález sp. zn. III. ÚS 84/94).
14. Shora uvedené nároky na důkazní postup obecných soudů byly v projednávané věci naplněny. Nalézací soud své rozhodnutí pečlivě a logicky zdůvodnil, přičemž přesvědčivým způsobem vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině stěžovatele, proč tyto důkazy shledal věrohodnými, a také dostatečně odůvodnil, proč nepřistoupil k provedení některých důkazů stěžovatelem navrhovaných. Odvolací soud shledal skutková zjištění a následnou právní kvalifikaci nalézacího soudu správnými a s jeho závěry ohledně výroků o vině se zcela ztotožnil. Soud dovolací také neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ani jiné nedostatky v postupu soudů a jejich závěry potvrdil.
15. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti konkrétně namítá, že závěry ohledně úvěrových podvodů soudy učinily především na základě svědeckých výpovědí, ačkoliv při hodnocení těchto důkazů zcela pominuly části výpovědí svědčící v jeho prospěch stěžovatele a v rámci svého rozhodování se s nimi nevypořádaly. Ústavní soud však konstatuje, že nalézací soud ve svém odůvodnění přesvědčivě vysvětlil závěry, ke kterým na základě nejen těchto svědeckých výpovědí, ale i zjištění učiněných z listinných důkazů došel. Stěžovatel namítá také postup nalézacího soudu ve vztahu k hodnocení pojistného podvodu, avšak v tomto případě soud opět detailně a přesvědčivě odůvodnil, na základě čeho shledal příslušné důkazy (ve vztahu k prvnímu skutku pojistného podvodu svědecká výpověď a listinné důkazy a ve vztahu k druhému skutku pojistného podvodu doznání stěžovatele a listinné důkazy) věrohodnými.
16. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces tím, že opomněly provést důkazy, které měly potvrdit jeho obhajobu. Ústavní soud ve své judikatuře vyložil, že nevyhovění návrhu obviněného na provedení důkazů je možné ze tří důvodů. Prvním je argument soudu, že skutečnost, ke které se důkaz vztahuje, nemá s předmětem řízení relevantní souvislost. Dále jde o argument, dle kterého důkaz není způsobilý potvrdit nebo vyvrátit tvrzenou skutečnost. Posledním případem je pak takový, kdy jde o důkaz nadbytečný a tvrzená skutečnost již byla bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřena nebo vyvrácena na základě jiného dostačujícího důkazu [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191), usnesení sp. zn. III. ÚS 2021/15 ze dne 24. 9. 2015]. V projednávaném případě však o opomenuté důkazy nejde. Stěžovatel se domnívá, že z odůvodnění obecných soudů nevyplývá, proč nevyhověly jím učiněným návrhům na provedení dalších důkazů. Neakceptování návrhů na doplnění dokazování svědeckými výpověďmi je však v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu patřičně a pečlivě odůvodněno, s tím, že soud tyto důkazy seznal jako nadbytečné nebo ve věci irelevantní.
17. Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil na straně obecných soudů procesní pochybení, které by zakládalo zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces nebo by porušovalo princip presumpce neviny. Obecné soudy dostatečně zohlednily relevantní skutečnosti a odůvodnění jimi učiněných závěrů je logické a nevykazuje znaky libovůle.
18. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu