ECLI:CZ:US:2017:1.US.128.17.1
sp. zn. I. ÚS 128/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti, kterou podali stěžovatelé 1. Irena Bouchalová, 2. Pavel Kaňkovský a 3. Vlasta Kaňkovská, zastoupeni Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 1047/17, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2015 č. j. 13 Co 180/2010-487 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2016 č. j. 26 Cdo 1745/2016-522, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. ledna 2017, stěžovatelé podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle názoru stěžovatelů bylo napadenými rozhodnutími porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále došlo k výkonu ústavně zakázané libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z podané ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 14 C 179/2002 se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. srpna 2009 č. j. 14 C 179/2002-210 ve věci žaloby čtyř žalobců (žalobci a/ až d/) vůči dvanácti žalovaným (žalovaní 1/ až 12/), mezi nimiž byli jako žalovaní č. 4/, 5/ a 6/ i stěžovatelé, o určení vlastnického práva ve výroku uvedených subjektů, tehdejších vlastníků tam specifikovaných bytových jednotek v uvedených spoluvlastnických podílech v k. ú. Nusle, v souvislosti se změnou prohlášení vlastníka ze dne 10. května 2000, žalobě vyhověl a ve výroku I. určil, že vlastníky předmětné budovy jsou níže uvedení vlastníci v níže uvedených spoluvlastnických podílech jednotek na společných částech domu a pozemcích. Ve výroku II. soud prvního stupně zavázal žalované zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradu nákladů řízení částku 16 529,50 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání prvý žalovaný (Bytové družstvo Vyšehrad) a napadl jej v celém rozsahu. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. listopadu 2010 č. j. 13 Co 180/2010-272 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), žalobcům uložil povinnost zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 13 620 Kč a na náhradu nákladů řízení odvolacího řízení částku 28 080 Kč (výrok II.) a dále rozhodl, že žalobci a/ až d/ a žalovaní 2/ až 12/ nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
4. K dovolání podanému žalobci, Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 28. března 2013 č. j. 29 Cdo 2046/2011-305, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. V dalším řízení odvolací soud nejprve usnesením ze dne 13. ledna 2014 č. j. 13 Co 180/2010-327 (ve znění opravného usnesení ze dne 23. ledna 2014 č. j. 13 Co 180/2010-353) a usnesením ze dne 10. března 2014 č. j. 13 Co 180/2010-375), rozhodl o procesním nástupnictví na straně žalované, a poté rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 30. dubna 2014 č. j. 13 Co 180/2010-383 (ve znění opravných usnesení ze dne 19. srpna 2014 č. j. 13 Co 180/2010-411 a ze dne 10. září 2014 č. j. 13 Co 180/2010-413), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé v tam uvedeném znění (výrok I.), a změnil ho v nákladovém výroku tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.). Zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo (ani) na náhradu nákladů řízení před odvolacím a dovolacím soudem (výrok III.).
6. Proti nákladovým výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. května 2015 č. j. 26 Cdo 609/2015-443 jako soud dovolací napadený rozsudek v nákladových výrocích II. a III. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Městský soud v Praze znovu rozhodl usnesením ze dne 29. října 2015 č. j. 13 Co 180/2010-487 tak, že řízení o návrhu žalobců na připuštění (aby do řízení na místo žalobce c) Jiřího Nývlta vstoupili manželé pan Ing. Deribin Kostyantin a paní Bas Oksana, zastavil (výrok I.). Dále odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení změnil tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 490 007 Kč (výrok II.) a na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení částku 19 529,40 Kč (výrok III.).
8. Proti výrokům II. a III. usnesení odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. října 2016 č. j. 26 Cdo 1745/2016-522 odmítl (výrok I.), neboť neobsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. a tyto vady (nedostatky) stěžovatelé po dobu trvání lhůty k dovolání neodstranili (§241b odst. 3 o. s. ř.). Dále dovolací soud uložil stěžovatelům povinnost, zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 844 Kč (výrok II.) a v poměru mezi žalobci a žalovanými, mimo stěžovatelů, rozhodl, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III.).
9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že samotná žaloba byla zřejmě nesprávná, neboť mezi účastníky nebylo vlastnictví předmětného domu sporné. Určovací žaloba na určení vlastnictví k předmětnému domu jako taková nic nevyřešila, není tzv. úspěšná a není řešením sporného problému. Stěžovatelé mají za to, že je porušením práva na spravedlivý proces, když:
- soud formálně, ale nikoliv věcně úspěšnému účastníkovi řízení přiznal právo na náhradu nákladů řízení za situace, kdy je meritorní rozhodnutí nevykonatelné, vadné a do katastru nemovitostí nezapsatelné,
- soud přiznal právo na náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení, který fakticky vystupuje jako jeden ze žalobců a současně vystupuje jako předseda představenstva účastníka na straně žalované a může tak de facto ovlivňovat chování a jednání účastníka řízení na obou stranách a k tomu i ovlivňovat možný procesní postup a výsledek sporu,
- soud uložil povinnost nákladů řízení společně a nerozdílně všem účastníkům na straně žalované, když ze 14 žalovaných se odvolal pouze jeden z účastníků,
- soud vůbec nerozlišoval mezi účastníkem - jednotlivcem - vlastníkem bytové jednotky a účastníkem (účastníky) - vlastníkem bytové jednotky ve společném jmění manželů, tj. diskriminoval vlastnictví SJM, kdy manželé za vlastnictví jednotky v SJM museli zaplatit dvojnásobek nákladů řízení oproti ostatním účastníkům - jednotlivcům vlastnictví jednotky.
10. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovateli, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaného práva na spravedlivý proces v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
12. V prvé řadě nelze přehlédnout, že stěžovatelé napadají výroky o náhradě nákladů řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. listopadu 2005). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. února 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či usnesení ze dne 6. prosince 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech, jsou tedy spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá případná nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
13. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243g odst. 1 věty druhé o. s. ř. a vychází ze zásady úspěchu ve sporu. Ten byl na straně žalobců, kterým byla přiznána náhrada nákladů řízení. Odvolací soud přitom neshledal výjimečné důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by soud mohl úspěšným žalobcům odepřít právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř.
14. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí pak konstatoval, že z obsahu dovolání vyplývá pouze nesouhlas s názorem, že úspěšným žalobcům je třeba přiznat vůči žalovaným právo na náhradu nákladů řízení. Přitom okolnost, že stěžovatelé nesouhlasili s napadeným rozhodnutím proto, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak a že tedy napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř., už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem spatřují stěžovatelé splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Za situace, kdy stěžovatelé v podaném dovolání nevymezili dovolací důvody a k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), nelze považovat rozhodnutí dovolacího soudu za svévolné, resp. za extrémně vybočující z pravidel civilního procesu nebo dosavadní judikatury.
15. Posuzovaná ústavní stížnost ve výsledku představuje opakování námitek uvedených v podaném dovolání a polemiku se závěry, učiněnými ve věci odvolacím soudem, vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
16. Ústavní soud v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu