ECLI:CZ:US:2017:1.US.1308.17.1
sp. zn. I. ÚS 1308/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Řehoře Klofy, zastoupeného JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. února 2017 č. j. 10 As 184/2015-188 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. července 2015 č. j. 47 A 26/2013-289, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a společnosti AŠENBRENERS s. r. o., se sídlem Víta Nejedlého 17, Praha 3, Ing. Eduarda Vlacha, Drahomíry Koptové, Krajského úřadu Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, a Jindřicha Frýdla, jako vedlejších účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. dubna 2017, stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. července 2015 č. j. 47 A 26/2013-289 zrušil rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Středočeského kraje a rozhodnutí Městského úřadu Hostivice, stavebního úřadu, bez nařízení jednání podle §76 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního, tj. pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Zhodnotil, že správní orgány chybně postupovaly podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ačkoliv měly postupovat podle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Nadto uložily povinnost nezbytných úprav a řádné údržby stavby, kterou lze uložit vlastníkovi stavby nebo pozemku, Jindřichu Frýdlovi, ačkoli nebyl vlastníkem stavby ani pozemku; před soudem vystupoval jako osoba zúčastněná na řízení.
3. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. února 2017 č. j. 10 As 184/2015-188 zamítl kasační stížnost žalovaného krajského úřadu a Jindřicha Frýdla. K jejich námitce opomenutí dalších osob zúčastněných na řízení, mimo jiné i stěžovatele v tomto řízení o ústavní stížnosti, uvedl, že se krajský soud dopustil vady, když v rozporu s §34 soudního řádu správního nevyzval k uplatnění práv další osoby připadající v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení. Tato vada však neměla vliv na zákonnost rozsudku krajského soudu, neboť krajský soud zrušil rozhodnutí správních orgánů z důvodu podstatného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem. Účast osob zúčastněných na řízení by na výsledku řízení před krajským soudem nemohla nic změnit.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že se o soudním řízení dozvěděl až po uplynutí lhůty k podání kasační stížnosti a měl za to, že k porušení jeho základních práv došlo již tím, že se k věci nemohl před soudem vyjádřit. Zpochybňoval také úvahu soudů, zda byla předložená věc natolik jasná, že by jakýkoli právní názor neměl vliv na vydaná rozhodnutí.
II.
Přípustnost ústavní stížnosti
5. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z toho vyplývá, že Ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným zákonným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)]. K jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky k ochraně svých práv efektivně vyčerpal.
7. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti byť i pravomocným rozhodnutím soudů, jimiž však věc nebyla ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení ze dne 30. března 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení ze dne 22. července 2008 sp. zn. III. ÚS 1692/08, usnesení ze dne 7. listopadu 2012 sp. zn. I. ÚS 4033/12 či usnesení ze dne 28. srpna 2013 sp. zn. I. ÚS 1503/13]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí (např. usnesení ze dne 16. února 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11).
8. V předložené věci stěžovatel napadl kasační rozhodnutí krajského soudu a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který právní názor krajského soudu potvrdil. Řízení ve věci stěžovatele proto doposud neskončilo, naopak se vrací do prvotní fáze řízení před stavebním úřadem. Právě v tomto řízení se bude moci domáhat nařízení rekultivačních prací, které žádá, a uvádět k tomu své námitky. Vytvořil se mu tak široký prostor k uplatnění procesních práv účastníka správního řízení a případně, bude-li podána správní žaloba, osoby zúčastněné na řízení. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně, neboť stěžovatel doposud nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky ochrany práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud dále posoudil, zda nejsou naplněny podmínky §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek v předložené věci neshledal.
10. Ústavní stížnost stěžovatele je tak nepřípustná. Nic mu však nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před správními orgány i soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení správních orgánů či soudů, které by mohlo mít vliv na výsledek řízení.
11. Ústavní soud proto rozhodl soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2017
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj