ECLI:CZ:US:2017:1.US.1381.17.1
sp. zn. I. ÚS 1381/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Z. K., zastoupeného Jitkou Stanoevovou, advokátkou se sídlem v Brně, Chládkova 1219/3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 6/2017-23 ze dne 1. února 2017, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 331/2016-127 ze dne 3. srpna 2016 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 91 T 32/2016-104 ze dne 2. června 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně shledán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky, jehož se měl stručně řečeno dopustit tím, že po požití alkoholických nápojů řídil osobní motorové vozidlo, alkoholem byl značně ovlivněn a při opakované orientační dechové zkoušce mu byla naměřena hladina alkoholu v dechu ve výši 1,93 a 2,12 promile. Městský soud stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 24 měsíců. Zároveň mu na dobu 26 měsíců uložil trest zákazu řízení všech motorových vozidel.
2. Městský soud měl jednání stěžovatele za prokázané zejména z výpovědi svědků - příslušníků Policie ČR, kteří u stěžovatele provedli silniční kontrolu. Oba svědci mimo jiné shodně vypověděli, že stěžovatel řídil sám, ve vozidle s ním nikdo jiný nebyl. Stěžovatel v průběhu kontroly telefonoval, čímž lze vysvětlit, že se na místo dostavili jeho rodinní příslušníci. Soud neuvěřil tomu, že vozidlo řídil syn stěžovatele a po jeho zaparkování odešel nakoupit, aniž by byl zpozorován zasahujícími policisty. Stěžovatelem navržené důkazy soud neprovedl s tím, že skutkový stav byl bezpečně zjištěn a další dokazování by bylo zčásti nadbytečné, zčásti by nemohlo ke zjištění skutkového stavu vůbec přispět.
3. Krajský soud v Brně následné odvolání stěžovatele zamítl s tím, že skutková zjištění městského soudu byla dostatečná a zamítnutí návrhů na další dokazování bylo namístě. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl s tím, že skutkových zjištění soud dosáhl v mezích volného hodnocení důkazů, přičemž rozsah dokazování městský soud logicky odůvodnil. Argumentace stěžovatele směřovala toliko k prosazení vlastní verze skutkového stavu.
4. Proti rozhodnutí Nejvyššího, krajského a městského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu, presumpci neviny a na uložení trestu ze zákonných důvodů. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že městský soud jednostranně prováděl důkazy svědčící o vině stěžovatele, nevypořádal ani rozpory ve výpovědi policistů. Důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele (výpověď jeho a synova) pominul, případně vůbec neprovedl. Hodnocení fotodokumentace z místa mohlo přispět ke zjištění toho, zda policisté skutečně mohli stěžovatele po celou dobu vidět (a zda mohli přehlédnout odchod skutečného řidiče). Soud dále odmítl svědeckou výpověď, která mohla potvrdit, že se syn stěžovatele v danou dobu na místě pohyboval (a byl tedy skutečným řidičem).
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
6. Ústavní soud opakovaně uvedl, že obecné soudy jsou povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Uvedená povinnost obecných soudů je pak ještě zvýrazněna v případech, kdy taková svědecká výpověď či svědecké výpovědi, stojící proti výpovědi obviněného, představují jediný přímý důkaz, z nějž má být prokázána vina obviněného (srov. nález sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016 a tam citovanou judikaturu).
7. Těmto požadavkům napadené rozhodnutí plně dostojí. Obecné soudy totiž nevyšly pouze z výpovědí policistů, ale hodnotily je v souhrnu se zjištěními o průběhu dopravní kontroly (výsledek dechové zkoušky, fotodokumentace prokazující zaparkování vozidla). Výpovědi policistů poskytují ucelený a logický popis celého incidentu a jeho širších souvislostí (důvody pro zastavení vozidla, průběh kontroly, chování stěžovatele, opakovaný výskyt jeho rodinných příslušníků). Stěžovatel sám žádné konkrétní okolnosti, pro něž by tyto výpovědi neměly být považovány důvěryhodné, nepředložil. Lze tak jen připomenout, že úkolem Ústavního soudu není hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], či pokud je sám neprovedl [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. V posuzované věci je hodnocení obecných soudů srozumitelné, logické a věcně přiléhavé. Ústavní soud v tomto ohledu žádné ústavně významné vady neshledal.
8. Důvody, pro které nebyly stěžovatelem navržené důkazy provedeny, odpovídají požadavkům judikatury Ústavního soudu [nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339)]: fotodokumentace možného výhledu hlídky Policie ČR by směrovala k okolnostem, které soud považoval za již prokázané (byla by tak nadbytečná); výslech svědků, kteří na místě v dobu příjezdu vozu stěžovatele nebyli, nemohl přispět ke zjištění rozhodných skutečností. Dovolával-li se stěžovatel uplatnění zásady in dubio pro reo, pak Ústavní soud pro její uplatnění stejně jako obecné soudy neshledal důvod, neboť obecné soudy dostatečně vysvětlily, jaké důkazy vedly k tomu, aby shledaly stěžovatele vinným.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu