ECLI:CZ:US:2017:1.US.1393.17.1
sp. zn. I. ÚS 1393/17
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře - ze dne 29. června 2017 sp. zn. I. ÚS 1393/17 ve věci ústavní stížnosti R. P., zastoupené JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou, se sídlem Opletalova 608/2, Havířov-Šumbark, proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně č. j. 0 P 145/96-597 ze dne 27. února 2017, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 111/2017 ze dne 5. dubna 2017 a usnesení Okresního soudu ve Vsetíně č. j. 0 P 145/96-643 ze dne 4. května 2017, kterými bylo rozhodnuto o prodloužení předběžného opatření spočívajícího v umístění stěžovatelčina nezletilého syna do diagnostického ústavu.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností podanou dne 8. 5. 2017 stěžovatelka - dle svých tvrzení ve shodě s manželem, který je ve výkonu trestu - brojí proti v záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu ve Vsetíně (dále též jen "okresní soud") a Krajského soudu v Ostravě (dále též jen "krajský soud"), kterými bylo rozhodnuto o prodloužení předběžného opatření nařízeného dne 9. 1. 2017, jímž byl nezletilý syn stěžovatelky předán do péče diagnostického ústavu. Tvrdí, že těmito rozhodnutími soudy porušily její práva, jakož i práva jejího nezletilého syna na rodinný život ve smyslu článku 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny.
2. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený okresním soudem pod sp. zn. 0 P 145/96, z něhož zjistil, že rodina stěžovatelky je v evidenci orgánu sociálně-právní ochrany ve Vsetíně od narození prvního dítěte, že dva starší synové stěžovatelky byli v minulosti umístěni do ústavní výchovy a jeden z nich posléze do ochranné výchovy a že její syn narozený v roce X. byl na základě předběžného opatření svěřen na několik měsíců do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Ze spisu dále vyplývají následující skutečnosti vztahující se k projednávané ústavní stížnosti.
3. Dne 9. 1. 2017 podal Městský úřad Vsetín, odbor sociálních věcí, oddělení sociálně-právní ochrany dětí, (dále jen "OSPOD") k okresnímu soudu návrh na nařízení předběžného opatření dle ustanovení §452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále též jen "z. ř. s."), kterým by byl nezletilý syn stěžovatelky předán do péče Dětského diagnostického ústavu v Olomouci. OSPOD měl za to, že stěžovatelka selhává ve svých rodičovských kompetencích a nezvládá výchovu nezletilého, který nemá z její strany nastaveny žádné hranice a nerespektuje ji. Nezletilý měl dále negativně zasahovat do výuky ve škole, negativně působit na spolužáky a pedagogy, kteří měli z jeho chování strach, přičemž matka se školou nespolupracovala. Podle OSPOD byl pobyt v ústavu v zájmu nezletilého, jehož normální vývoj byl vážně narušen, proto bylo nezbytné zprostředkovat mu odbornou pomoc za účelem komplexní diagnostiky, k definování specifických výchovných a vzdělávacích potřeb a k nastavení další podoby výchovných a vzdělávacích opatření.
4. K návrhu byla přiložena zpráva OSPOD, z níž vyplývalo, že nezletilý má osm sourozenců, matka je na rodičovské dovolené a otec ve výkonu trestu, jedná se o sociálně slabou rodinu s výskytem nejrůznějších sociálně patologických jevů. Nezletilý navštěvuje Základní školu L., která OSPOD v listopadu 2016 informovala o jeho zhoršeném chování a nedostatečné spolupráci se stěžovatelkou. Dále bylo OSPOD v průběhu listopadu doručeno několik úředních záznamů Městské policie Vsetín, ve kterých figuroval nezletilý; Policie České republiky mimo jiné zahájila úkony trestního řízení, neboť nezletilý se měl na spolužákovi dopustit činu jinak trestného loupeže, osoba nezletilého figurovala také v trestním řízení na neznámého pachatele. Při pohovoru s OSPOD dne 21. 11. 2016 stěžovatelka dle zprávy uznala, že se chování nezletilého pod vlivem kamarádů zhoršilo, a byla upozorněna na nutnost spolupráce se školou i na povinnosti plynoucí z rodičovské odpovědnosti. Bylo také dohodnuto, že se stěžovatelka a nezletilý bezplatně zúčastní čtyř konzultací u etopedky; nezletilý se posléze zúčastnil pouze dvou konzultací, jedna proběhla v přítomnosti stěžovatelky. Dne 30. 11. 2016 proběhl výchovný pohovor mezi kurátorem pro mládež a nezletilým, při kterém byl tento upozorněn na možné důsledky svého protiprávního jednání. Později se však měl dopustit dalších dvou incidentů ve škole. Dne 8. 12. 2016 se proto ve škole uskutečnila případová konference, na které bylo konstatováno, že v důsledku opakovaných konfliktů mezi nezletilým a žáky školy nelze ani jedné straně zajistit bezpečí a že není možné, aby se nezletilý do kolektivu třídy vrátil. Podle školy byla situace ještě koncem listopadu řešitelná, ale i v důsledku nespolupráce stěžovatelky došlo k vyhrocení stavu, nezletilému by proto měla být poskytnuta odborná poradenská pomoc. Výchovné problémy nezletilého ve škole pak pokračovaly i v prosinci, načež stěžovatelka měla sdělit, že chce nezletilému zajistit jinou školu ve V. OSPOD poté stěžovatelku informoval, že je nutné nezletilému zprostředkovat odbornou pomoc, a nabídl jí využít služeb Střediska výchovné péče ve Valašském Meziříčí či Dětského diagnostického ústavu v Olomouci. Stěžovatelka nejdříve požádala o ambulantní využití těchto služeb, posléze však souhlasila s dobrovolným pobytem nezletilého ve Středisku výchovné péče ve Valašském Meziříčí a požádala OSPOD o pomoc při umístění nezletilého. Dne 14. 12. 2016 nastoupil nezletilý na osmitýdenní pobyt do Střediska výchovné péče Valašské Meziříčí, kde mělo na přání stěžovatelky dojít k základní diagnostice. Při rozhovoru s OSPOD byli nezletilý i stěžovatelka upozorněni, že pokud by nezletilý vykazoval v době vánočních prázdnin, kdy byl jeho pobyt ve středisku přerušen, znaky problémového jednání či se do střediska nevrátil, podá OSPOD návrh na vydání předběžného opatření a umístění do dětského diagnostického ústavu. Dne 3. 1. 2017 přivezla stěžovatelka nezletilého zpět do střediska, odkud však tento následujícího dne utekl, a středisko jeho pobyt ukončilo. Od té doby byla stěžovatelka několikrát na OSPOD, podle jehož názoru je k chování nezletilého nekritická, ve svých rodičovských kompetencích selhává a její postoj je v přímém a hrubém rozporu s jeho zájmy. Na závěr zprávy vyjádřil OSPOD názor, že nezletilý v podstatě o dalších krocích rozhodl svým útěkem sám, jeho situace už byla řešena využitím "měkkých" opatření (výchovné pohovory, ambulantní spolupráce s etopedem, dobrovolný pobyt ve středisku výchovné péče), která se ukázala neúčinnými k dosažení pozitivních změn, a nezbytným opatřením v zájmu nezletilého je tedy realizace jeho pobytu v dětském diagnostickém ústavu. V rodinném prostředí a okruhu nejbližších nebyla nalezena žádná vhodná osoba, která by zaručila řádnou péči, a je nezbytné, aby mu byla zprostředkována odborná pomoc za účelem komplexní diagnostiky, definování specifických výchovných a vzdělávacích potřeb a nastavení dalších opatření.
5. V řízení o vydání předběžného opatření vedeném pod sp. zn. 0 Nc 2601/2017 ustanovil okresní soud opatrovníkem nezletilého Městský úřad Vsetín. Téhož dne, tj. 9. 1. 2017, vydal předběžné opatření, kterým se nezletilý předává do péče Dětského diagnostického ústavu v Olomouci. Dle názoru soudu OSPOD jako navrhovatel osvědčil, že normální vývoj nezletilého je vážně narušen, jeho chování se vymyká běžným normám a stěžovatelka péči o něj nezvládá. Nezletilý představuje pro své okolí hrozbu, jeho setrvání v prostředí rodiny a školy není v tuto chvíli možné a je potřeba, aby byl odborně diagnostikován a byla nastavena výchovná a vzdělávací opatření. Jelikož odvolání stěžovatelky, ve kterém namítala kolizi zájmů ustanoveného opatrovníka a nedostatek důvodů pro umístění jejího syna do diagnostického ústavu, nemělo odkladný účinek, nastoupil nezletilý na diagnostický pobyt dne 10. 1. 2017. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě změnil dne 9. 2. 2017 uvedené usnesení tak, že opatrovníkem nezletilého pro řízení o předběžném opatření jmenoval město Valašské Meziříčí, neboť Městský úřad Vsetín je orgánem sociálně-právní ochrany dětí, který návrh na předběžné opatření podal. Ve zbytku bylo usnesení okresního soudu potvrzeno.
6. Usnesením č. j. 0 P 145/96-538 ze dne 20. 1. 2017 zahájil okresní soud podle §13 z. ř. s. řízení o ústavní výchově, přičemž opatrovníkem nezletilého syna stěžovatelky ustanovil město Vsetín. Do řízení později vstoupil i okresní státní zástupce. K odvolání stěžovatelky bylo toto usnesení krajským soudem změněno tak, že opatrovníkem nezletilého se pro řízení o ústavní výchově jmenuje město Valašské Meziříčí.
7. Usnesením ze dne 2. 2. 2017 prodloužil okresní soud předběžné opatření nařízené dne 9. 1. 2017 o jeden měsíc, tj. do 9. 3. 2017, neboť od jeho uložení nedošlo k žádným novým skutečnostem. K odvolání stěžovatelky bylo toto usnesení dne 1. 3. 2017 potvrzeno krajským soudem.
8. Napadeným usnesením č. j. 0 P 145/96-597 ze dne 27. 2. 2017 prodloužil okresní soud předmětné předběžné opatření o jeden měsíc, tj. do 9. 4. 2017, neboť řízení o ústavní výchově dosud neskončilo a podmínky pro uložení tohoto opatření dle jeho názoru nadále trvaly. K odvolání stěžovatelky krajský soud toto usnesení potvrdil napadeným usnesením č. j. 56 Co 111/2017-616 ze dne 5. 4. 2017. Uvedl, že celková doba trvání předběžného opatření nepřesáhla dobu šesti měsíců a že stěžovatelka ve svém odvolání netvrdila, že by pominuly důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, tedy v podstatě důvody, které ve svém návrhu na nařízení předběžného opatření uvedl navrhovatel Městský úřad ve Vsetíně. Stěžovatelka netvrdí, že by došlo k nějaké změně od vydání usnesení ze dne 9. 1. 2017, a z obsahu spisu nevyplývá, že by u nezletilého byla ukončena komplexní diagnostika.
9. Usnesením okresního soudu ze dne 4. 4. 2017 bylo předběžné opatření dle §460 odst. 1 z. ř. s. prodlouženo o jeden měsíc, tj. do 9. 5. 2017. Proti tomuto usnesení nepodala stěžovatelka odvolání, neboť vzhledem k jednání nařízenému na den 3. 5. 2017 podle svých tvrzení očekávala, že předběžné opatření nebude prodlužováno.
10. Dle zprávy diagnostického ústavu ze dne 20. 4. 2017 se nezletilý snažil budit dobrý dojem, pokud byl v přímém kontaktu s pedagogickými pracovníky, mimo jejich dohled se však choval k ostatním dětem hrubě a agresivně, zejména fyzicky napadl jiného chlapce, což vyústilo v podání trestního oznámení. Po tomto incidentu se jeho kázeň zlepšila a dokázal se více přizpůsobit i ve škole, v individuálním kontaktu se snažil spolupracovat, ale neuvědomoval si závažnost svých přestupků. Během pobytu udržoval pravidelný kontakt s rodinou, kam odjíždí na víkendové pobyty.
11. V mezidobí se ve dnech 6. 2. 2017 a 25. 4. 2017 uskutečnily dvě případové konference, na kterých stěžovatelka akceptovala, že v případě návratu nezletilého do rodinného prostředí bude třeba změnit základní školu a intenzívně spolupracovat s odborníky na psychiku.
12. Dne 3. 5. 2017 se před okresním soudem uskutečnilo jednání v řízení sp. zn. 0 P 145/96 o nařízení ústavní výchovy, na kterém stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s ústavní výchovou nezletilého. Opatrovník naopak navrhl nařízení ústavní výchovy kvůli potřebě dohledu a nastavení hranic; z jeho zprávy soudu, která shrnuje obsah rozhovorů nezletilého s etopedem a psycholožkou diagnostického ústavu, vyplývají výkyvy v chování nezletilého: v režimovém zařízení je schopen pravidla dodržovat, problém však nastává, pokud není pod dohledem a nemá nastavená pravidla. Soud na jednání přistoupil k výslechu nezletilého a stěžovatelky; ta mimo jiné prohlásila, že telefonicky kontaktovala Základní školu v L., kam by nezletilý mohl chodit, a že s hledáním školy jí nepomáhá OSPOD, ale diakonie. Jednání pokračovalo dne 7. 6. 2017 výslechem několika svědkyň z řad školských pracovníků a OSPOD Vsetín.
13. Usnesením ze dne 4. 5. 2017 prodloužil okresní soud předběžné opatření o jeden měsíc, tj. do 9. 6. 2017. Uvedl, že nezletilý má i v ústavu problémy s chováním, které bagatelizuje, což nadále svědčí o jeho vážně narušené výchově. Dále není reálně možné, aby se vzhledem ke zcela narušeným vztahům vrátil do původní základní školy, a jiná škola pro něj není dosud zajištěna; pobyt v ústavu je tedy nezbytný. Stěžovatelka podala proti tomuto usnesení odvolání, ve kterém odkázala mimo jiné na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2903/14 ze dne 12. 5. 2015 (N 94/77 SbNU 377) a ke kterému dne 24. 5. 2017 připojila rozhodnutí Základní školy L. o povolení přestupu nezletilému ke dni 22. 5. 2017. Ještě před rozhodnutím o tomto odvolání napadla usnesení ze dne 4. 5. 2017 touto ústavní stížností.
14. Usnesením ze dne 29. 5. 2017 změnil krajský soud usnesení okresního soudu ze dne 4. 5. 2017 tak, že předběžné opatření ze dne 9. 1. 2017 se neprodlužuje. Dospěl přitom k závěru, že důvody pro nařízení předběžného opatření odpadly, neboť komplexní diagnostika nezletilého - která si zpravidla vyžaduje dvou až tříměsíční pobyt - již mohla být ode dne 10. 1. 2017 ukončena, ve věci proběhlo dne 3. 5. 2017 jednání a stěžovatelka do spisu založila rozhodnutí o povolení přestupu na jinou základní školu. Odvolací soud si byl vědom toho, že nezletilý je dítětem, jehož výchova v rodině, ve které absentuje kladný mužský vzor a pevné vedení, a výchovné působení a vzdělávání ve škole nebudou jednoduché. Domníval se však, že stěžovatelce a především nezletilému je třeba - v kontextu probíhajícího řízení o ústavní výchově - dát prostor prokázat, že nelehkou situaci zvládnou. Další prodlužování předběžného opatření je zbytečné a vzhledem k aktuálnímu vývoji a novým okolnostem případu již není opodstatněné a přiměřené.
15. Ve spisu je založena též závěrečná komplexní diagnostická zpráva o nezletilém, vypracovaná diagnostickým ústavem dne 29. 5. 2017. Dle jejích závěrů je prognóza nejistá, nezletilý v současné době potřebuje důsledné výchovné vedení v režimovém zařízení, dohled a kontrolu, což jej drží v přijatelných mezích. Je patrné, že mu pobyt v režimovém zařízení prospívá a vede k lepšímu fungování. Nezletilý nemá zvnitřněné morální zásady, a proto pokud není pod dostatečným dohledem a kontrolou, má tendenci je porušovat. Návratem do rodinného prostředí se dá očekávat opětovné selhání, jelikož by ztratil výše zmíněné prostředky, bez kterých zatím není schopen fungovat. Zpráva obsahuje také doporučení vztahující se k programu rozvoje osobnosti. K této zprávě vznesla stěžovatelka ve svém vyjádření pochybnosti, neboť podle ní zpráva není objektivní, spíše než z vlastního šetření vychází z rámce nastíněného v podkladech OSPOD a zaměřuje se na negativa.
16. Dne 7. 6. 2017 podal okresní státní zástupce návrh na uložení ochranného opatření podle §90 odst. 1 a §93 odst. 1 písm. f) zákona č. 218/2003 Sb., odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), neboť nezletilý se měl ve dnech 10. a 11. 11. 2016 dopustit dvou činů jinak trestných loupeže, přičemž tato trestní věc byla usnesením ze dne 20. 4. 2017 odložena, neboť trestní stíhání je kvůli nedostatku věku nezletilého nepřípustné.
17. Pobyt nezletilého v diagnostickém ústavu byl ukončen dne 9. 6. 2017. Ode dne 12. 6. 2017 navštěvuje nezletilý Základní školu v L.
18. Ze spisu konečně vyplývá, že rodina od roku 2011 využívá sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi poskytované Diakonií českobratrské církve evangelické ve Vsetíně. Podle zpráv sociální pracovnice stěžovatelka sama pečuje o všechny děti a snaží se přiměřeným způsobem zajišťovat jejich základní potřeby. Nezletilý syn, o kterého se v této ústavní stížnosti jedná, jí pomáhá s péčí o mladší sourozence; stěžovatelka se snažila podle svých možností jeho výchovné problémy řešit a plnit doporučení OSPOD.
II. Argumentace stěžovatelky, účastníků a vedlejších účastníků řízení
19. Stěžovatelka namítá, že pro umístění jejího nezletilého syna do diagnostického ústavu předběžným opatřením dle §452 z. ř. s. nebyly důvody. Tvrdí, že u nezletilého se objevují výchovné problémy běžné v období dospívání, že ve V. panuje nevraživost vůči Romům, kteří jsou automaticky považováni za původce problémů. V této věci je pak patrná součinnost školy, OSPOD a orgánů činných v trestním řízení za účelem odebrání nezletilého z rodiny, přičemž soud si závěr o závažných problémech v chování nezletilého učinil bez řádného prošetření. Stěžovatelka se též pozastavuje nad tím, že byl nezletilý umístěn do ústavu mimo jiné proto, že škola nemohla zaručit, že mu děti neublíží, a že ani OSPOD, ani ústav jí nepomáhaly v zajištění pravidelných a častých kontaktů s ním. S odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 2903/14 tvrdí, že pokud se řádně stará o své děti, úřady jí mají být nápomocny a nevyvíjet snahu dostat nezletilého do ústavu. V dané věci však OSPOD neplní své zákonné povinnosti stanovené §12 odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, a snaží se nezletilého umístit do ústavu, aniž by bylo zvoleno jiné výchovné opatření. Tím OSPOD zasahuje do jejich silných citových vazeb, celou rodinu značně traumatizuje a jeho kroky situaci spíše komplikují a zhoršují.
20. S odvoláním na soudní jednání ze dne 3. 5. 2017 stěžovatelka dále tvrdí, že navrhuje-li opatrovník město Valašské Meziříčí ústavní výchovu, jedná dle stanoviska navrhovatele, tj. OSPOD Vsetín, a lze pochybovat o tom, že jedná v zájmu nezletilého.
21. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti krajský soud uvedl, že správnost a odůvodněnost rozhodnutí okresního soudu ze dne 27. 2. 2017 posuzoval jak z pohledu odvolacích námitek stěžovatelky, tak s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu vyplývajícím ze spisu. Stěžovatelka přitom ve svém odvolání brojila zejména proti samotnému umístění nezletilého do péče ústavu a proti zahájení řízení o ústavní výchově, což odvolací soud nemohl v rámci přezkumu rozhodnutí vydaného dle §460 odst. 1 z. ř. s. posuzovat; nemohl ani hodnotit pravdivost tvrzení a důkazů předložených navrhovatelem a stěžovatelkou, kterážto činnost přísluší nalézacímu soudu. Z obsahu spisu ani z odvolání stěžovatelky přitom nevyplývalo nic, co by zpochybňovalo opodstatněnost a přiměřenost nařízení předběžného opatření a jeho prodloužení do 9. 4. 2017, přičemž podle poznatků odvolacího soudu je ke zpracování komplexní diagnostiky nutná doba 2-3 měsíců.
22. Město Valašské Meziříčí jako opatrovník nezletilého syna stěžovatelky v řízení o předběžném opatření (a o ústavní výchově) ve svém vyjádření sdělilo, že mu byla Městským úřadem Vsetín postoupena spisová dokumentace a jeho zástupce se zúčastnil případové konference dne 25. 4. 2017, jakož i soudního jednání dne 3. 5. 2017, na kterém se přiklonil k ústavní výchově.
23. Městský úřad Vsetín ve svém vyjádření trvá na tom, že návrh na nařízení předběžného opatření byl podán důvodně a že mu předcházelo několik opatření sociálně-právní ochrany ve smyslu §10 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, konkrétně: působení na stěžovatelku, aby plnila povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti, projednání odstranění nedostatků ve výchově nezletilého se stěžovatelkou a projednání nedostatků v chování s nezletilým, konání případové konference dne 8. 12. 2016, doporučení stěžovatelce využít odbornou poradenskou pomoc a zprostředkování a zajištění této pomoci (etoped, Středisko výchovné péče Valašské Meziříčí), aktualizace individuálního plánu ochrany nezletilého. Před podáním návrhu na předběžné opatření hodnotil především to, jak stěžovatelka vykonává své povinnosti související se vzděláváním nezletilého, její výchovný přístup a dohled nad chováním a jednáním nezletilého mimo domov. Po umístění nezletilého do ústavu dbal na podporu a udržování jeho pravidelného kontaktu s rodinou a dával souhlas k jeho pobytu v bydlišti stěžovatelky, přičemž tato se nikdy nezmínila o finančních nákladech na jízdné a nepožádala např. o dávky mimořádné okamžité pomoci. Stěžovatelka se také nezúčastnila případové konference dne 6. 2. 2017, což později omluvila záměnou data; protokol z konference jí byl osobně předán a bylo dohodnuto, že spolu se sociální pracovnicí diakonie zkontaktuje základní školy ve V. za účelem přijetí nezletilého ke vzdělávání. Na další případové konferenci dne 25. 4. 2017 bylo zjištěno, že ve V. se stěžovatelce žádnou školu najít nepodařilo.
24. Ve své replice k uvedeným vyjádřením stěžovatelka prostřednictvím své právní zástupkyně uvedla, že při rozhodování o prodloužení předběžného opatření postupoval odvolací soud formálně (a to přesto, že doba 3 měsíců nutná ke komplexní diagnostice již v té době uplynula). Zpochybnila též opatření zmiňovaná Městským úřadem Vsetín, která dle ní nebyla dostatečně specifikována, jakož i objektivní charakter zpráv a zápisů sepsaných OSPOD, které jsou ovlivněny protiromskou atmosférou ve V. Uvedla, že tvrzené incidenty nezletilého ve škole nebyly řádně prošetřeny, že nesouhlasila s odebráním nezletilého z její péče a dobrovolný pobyt nezletilého ve Středisku výchovné péče akceptovala pouze pod nátlakem OSPOD. Tento pobyt nezletilý velmi špatně snášel, což bylo též důvodem k jeho útěku. OSPOD dále pomíjí, že pokud by uvedla, že nemá dostatek finančních prostředků, víkendový pobyt doma by nebyl nezletilému povolen. Dle stěžovatelky pak není zřejmé, proč nebyl OSPOD při zajištění nové školy pro nezletilého aktivní a proč tuto věc ponechal na ní. Namísto empatické pomoci rodině tak OSPOD prosazuje řešení, které je nejméně vhodné pro všechny a nejdražší pro stát, ačkoliv posílání dětí do ústavů velmi často nic pozitivního nepřinese. To potvrzuje i případ jejích dvou starších synů, kteří z ústavní výchovy nastoupili do výkonu trestu odnětí svobody.
25. Právní zástupkyně stěžovatelky požádala rovněž o náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
26. Dne 14. 6. 2017 se k ústavní stížnosti vyjádřil okresní soud, který odkázal na napadené rozhodnutí, které považuje za správné i s ohledem na skutečnost, že v době jeho vydání bylo nutné zabezpečit řádnou školní docházku nezletilého, která nebyla v původní škole realizovatelná. Ohradil se též proti tvrzení, že všeobecně známá nevraživost obyvatel V. vůči Romům má vliv na rozhodování ve věcech týkajících se osob romského etnika. Vzhledem k obsahu tohoto vyjádření nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat je stěžovatelce k replice.
III. Hodnocení Ústavního soudu
27. Ústavní soud nejprve konstatuje, že stěžovatelka ve svém vyjádření ze dne 16. 6. 2017 svou ústavní stížnost doplnila v tom smyslu, že Krajský soud v Ostravě rozhodl o jejím odvolání proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 4. 5. 2017 a že na své ústavní stížnosti trvá, přestože odvolací soud předběžné opatření neprodloužil. Vzhledem k tomu, že rozhodnutím krajského soudu ze dne 29. 5. 2017 bylo stěžovatelčinu odvolání vyhověno, avšak jím napadené usnesení ze dne 4. 5. 2017 bylo předběžně vykonatelné a na jeho základě zůstal stěžovatelčin syn v ústavu do dne 9. 6. 2017, není dle Ústavního soudu namístě odmítnout posuzovanou ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 4. 5. 2017 pro nepřípustnost.
28. Ústavní soud dále konstatuje, že ústavní stížnost směřující proti usnesením obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o prodloužení trvání uloženého předběžného opatření, je přípustná a splňuje i všechny další zákonné náležitosti. Napadená usnesení sice namítaný zásah do práv stěžovatelky prvotně nekonstituovala, jelikož předběžné opatření v podobě odnětí nezletilého z péče stěžovatelky a jeho umístění do diagnostického ústavu jimi nebylo přímo nařízeno, ovšem na jejich základě došlo k pokračujícímu trvání tohoto zásahu. Proto je namístě zkoumat, zda napadená rozhodnutí respektovala podmínky legality, legitimity i nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti, jak vyplývají z čl. 8 Úmluvy.
29. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření, a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Podstatou přezkumu Ústavního soudu tak může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření. Rozhodnutí o předběžném opatření tedy lze podrobit přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku), a to z pohledu toho, zda má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda je vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171) a sp. zn. II. ÚS 1847/16 ze dne 1. 9. 2016 (N 161/82 SbNU 527), bod 12; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
30. Pokud jde o rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních, na jejichž základě dochází k zatímní úpravě výchovných poměrů nezletilých dětí (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1710/16 ze dne 9. 8. 2016 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2872/16 ze dne 6. 9. 2016), jako tomu je i v nyní projednávaném případě, jejich ústavní konformitu je nadto nezbytné hodnotit i prizmatem ústavněprávních kritérií, která Ústavní soud vymezil ve své judikatuře v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se této problematiky [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421) či nález sp. zn. I. ÚS 2903/14 ze dne 12. 5. 2015 (N 94/77 SbNU 377)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). To platí obzvláště tehdy, je-li důsledkem přijatého opatření významné narušení rodinných vazeb nezletilého a zásadní změna jeho výchovného prostředí v důsledku odnětí nezletilého z rodiny, jako tomu je právě u nařízení ústavní výchovy. Nařízení ústavní výchovy proto nepochybně představuje velmi závažný zásah do práva na rodinný život zaručeného v článku 10 odst. 2 Listiny a článku 8 Úmluvy, jehož základním prvkem je soužití rodičů a dětí - právě v jeho rámci se má uskutečňovat péče o děti a jejich výchova ze strany rodičů, na což mají jak děti, tak i rodiče právo podle článku 32 odst. 4 Listiny [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 838/07 ze dne 10. 10. 2007 (N 157/47 SbNU 53) či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)].
31. Základním cílem čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy, je sice primárně ochrana jednotlivce před svévolnými zásahy orgánů veřejné moci (právo na ochranu před neoprávněnými zásahy do rodinného života), nicméně tato ochrana se nevyčerpává pouze plněním povinnosti veřejné moci zdržet se takových zásahů, ale tento spíše negativní závazek je doplněn i o pozitivní závazky, jež jsou pevně spjaty s účinným respektováním soukromého či rodinného života. Ochrana dítěte, která leží primárně na rodičích, je proto s ohledem na mezinárodněprávní a ústavněprávní rámec svěřena též státu. V roli prvního ochranného a záchranného činitele zde mají vystupovat orgány sociálně-právní ochrany dítěte, jejichž opatření a postupy v rámci sociálně právní ochrany dětí mají mít především preventivní účel, s cílem zabránit krizové situaci, která může v rámci péče o nezletilé dítě nastat. Pozitivní závazek státu poskytovat rodičům pečujícím o děti materiální i nemateriální pomoc tak nachází svůj odraz zejména v zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí.
32. Jak vyplývá z obecných principů shrnutých např. ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2903/14, odnětí dítěte z péče rodičů musí být považováno jednak za krajní řešení, k němuž by mělo být přistoupeno až po náležitém zvážení, že jiná - mírnější - alternativní opatření na podporu rodiny by nebyla dostatečná, jednak za dočasné opatření, které má být ukončeno, jakmile to okolnosti dovolí. K tomu ostatně směřuje i zákonná úprava zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, účinného od 1. 1. 2014. Ta stanoví, že předběžné opatření upravující poměry dítěte může být prodlouženo, a to opakovaně o jeden měsíc, avšak celková doba jeho trvání nemá přesáhnout šest měsíců; po uplynutí této doby lze trvání předběžného opatření výjimečně prodloužit jen tehdy, nebylo-li z vážných důvodů a objektivních příčin možné v této době skončit důkazní řízení ve věci samé (§460 odst. 1 z. ř. s.). Z požadavku dočasnosti zásahu dále vyplývá i nutnost průběžného přezkoumávání jeho opodstatněnosti a přiměřenosti - tedy toho, zda je předběžné opatření obecně stále namístě a zda je namístě v té podobě, v jaké bylo dříve nařízeno.
33. Lze tak shrnout, že obecné soudy se nemohou spokojit s nařízením předběžného opatření coby déledobým řešením. Naopak po nařízení předběžného opatření a zahájení řízení ve věci musí obecné soudy postupovat tak, aby řízení mohlo být co nejdříve, zpravidla v řádu měsíců, ukončeno meritorním rozhodnutím. Přitom i v průběhu řízení je nutné neustále zkoumat, zda jsou stále dány důvody k předběžné úpravě poměrů dítěte, a to v nezměněné podobě, přičemž toto zkoumání je třeba náležitě reflektovat i v odůvodnění rozhodnutí o dalším trvání předběžného opatření. Opodstatněnost a přiměřenost trvání předběžného opatření by obecné soudy rozhodující v nesporném řízení měly zkoumat případně i bez odpovídajících námitek dotčených účastníků, s ohledem na všechny jim dostupné a známé informace. Prostřednictvím náležitého odůvodnění svých rozhodnutí mohou obecné soudy realizovat svůj pozitivní závazek usilovat o opětovné sloučení rozdělené rodiny (viz výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2903/14, bod 48).
34. V rámci testu ústavnosti napadených usnesení nemá Ústavní soud v projednávané věci důvod zpochybnit zákonnost a legitimitu zásahu do práv stěžovatelky na rodinný život, neboť je zřejmé, že prodloužení trvání předběžného opatření mělo zákonný podklad. Ze shrnutí skutkového stavu vyplývá, že v průběhu prvního měsíce od vykonatelnosti předběžného opatření ze dne 9. 1. 2017 bylo zahájeno řízení o ústavní výchově podle §13 z. ř. s. (viz bod 6), které dosud neskončilo. V případě napadených usnesení šlo o opakované prodloužení předběžného opatření, jehož celková doba trvání nepřesáhla 6 měsíců (viz ustanovení §460 odst. 1 z. ř. s.). Předmětná rozhodnutí byla vydána k tomu oprávněnými orgány, tj. obecnými soudy nezletilého, které tím sledovaly legitimní cíl spočívající v ochraně práv i zájmů nezletilého.
35. S ohledem na argumenty stěžovatelky je zřejmé, že základní otázka spočívá v tom, zda zvolený postup soudů, který vyústil v rozhodnutí o prodloužení předběžného opatření, respektoval podmínky nezbytnosti zásahu do práva stěžovatelky i nezletilého na rodinný život, zda napadená rozhodnutí nebyla projevem svévole a sledovala nejlepší zájem dítěte.
36. Jak již bylo výše uvedeno, posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření - ať dle ustanovení §452 z. ř. s., či dle §460 z. ř. s. - je věcí obecného soudu. V projednávané věci tak obecné soudy učinily ústavně konformním způsobem, napadená rozhodnutí nevybočují z mezí zákona a důvody vedoucí k prodloužení předběžného opatření - vážné narušení normálního vývoje nezletilého ve smyslu §452 odst. 1 z. ř. s. a nutnost komplexní odborné diagnostiky - jsou z ústavního hlediska akceptovatelné, nakolik nejsou v příkrém nesouladu se skutečnostmi známými v době rozhodování. I když je zřejmé, že k podrobnějšímu odůvodnění nezbytnosti prodloužení předběžného opatření, jakož i přiměřenosti jeho trvání se uchýlil zejména odvolací soud, nelze mít za to, že by výsledek řízení jako celek trpěl nedostatkem odůvodnění. Již ze samotné povahy řízení vyplývá, že vzhledem ke striktním lhůtám nemohou obecné soudy provádět dokazování; soudy nicméně vycházely z tvrzení účastníků a obsahu spisu. Z něj je zřejmé, že ke dni 5. 4. 2017, resp. 4. 5. 2017 nebyla pro nezletilého zajištěna základní škola, ve které by mohl pokračovat ve školní docházce, a diagnostickým ústavem nebyla ukončena jeho komplexní diagnostika, která měla vyústit v definování specifických výchovných a vzdělávacích potřeb a v nastavení další podoby výchovných a vzdělávacích opatření, jimiž by byl zajištěn řádný vývoj nezletilého.
37. Ústavní soud má tedy za to, že obecné soudy adekvátně uzavřely, že v řízení byly osvědčeny okolnosti svědčící o potřebě prodloužení zatímní úpravy poměrů nezletilého, a učinily tak procesně korektně a ve vztahu k daným okolnostem i v přiměřené lhůtě. Jak již bylo výše naznačeno, v ústavněprávní rovině je relevantní jen přítomnost zjevného rozhodovacího excesu, resp. "svévole" soudu, projevující se kupř. v nepřiměřenosti předběžného opatření, délce jeho trvání nad nezbytně nutnou dobu či absenci zdůvodnění nezbytnosti jeho prodloužení (srov. ve stížnosti dovolávaný a výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2903/14), což však v posuzované věci konstatovat nelze.
38. V projednávané věci také nelze opomenout, že usnesením krajského soudu ze dne 29. 5. 2017 bylo rozhodnuto tak, že předběžné opatření ze dne 9. 1. 2017 se neprodlužuje, v důsledku čehož nezletilý po pěti měsících ústav opustil (viz body 14 a 17), a předmětný zásah již tedy netrvá.
39. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že většina "meritorních" námitek stěžovatelky cílí na závěry obecných soudů o splnění podmínek pro samotné nařízení předběžného opatření, přičemž pomíjí jednak to, že v této otázce jde o interpretaci tzv. podústavního práva obecnými soudy, do níž přísluší Ústavnímu soudu ingerovat pouze v těch případech, ve kterých výkladem nebo aplikací tohoto práva dochází k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, jednak to, že předmětem této ústavní stížnosti není usnesení, kterým bylo umístění nezletilého do ústavu dne 9. 1. 2017 nařízeno. Ze spisu dále vyplývá, že před okresním soudem v současnosti probíhá řízení o ústavní výchově, v němž má stěžovatelka prostor pro uplatnění svých námitek i důkazních návrhů; ze spisu vyplývá, že tak i činí.
40. Ústavní soud považuje nicméně za nutné jako obiter dictum připomenout, že stát je nositelem povinnosti aktivně chránit zájem dítěte vyrůstat ve funkční rodině. Zásahu do výkonu rodičovské zodpovědnosti musí proto zásadně předcházet preventivní působení ze strany OSPOD, které spočívá v projednání existujících problémů s rodiči a jejich dětmi, v důkladném zmapování poměrů dětí, vyžádání zpráv od lékaře, školy, širší rodiny apod. a ve využití mírnějších výchovných opatření nespojených s umístěním dětí mimo rodinu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 959/15 ze dne 25. 10. 2016, bod 8). Z dikce z. ř. s. (i zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí) vyplývá, že OSPOD je ze své podstaty "hlavním strážcem bezpečí nezletilých dětí", k čemuž je povinen využívat účelně i předběžné opatření podle ustanovení §452 odst. 1 z. ř. s. K tomu uvádí například veřejný ochránce práv ve svém stanovisku ze dne 24. 3. 2006 sp. zn. 2653/2005/VOP/AŽ: "Přestože o nařízení předběžného opatření a ústavní výchovy autoritativně rozhoduje soud, nezbavuje to orgán sociálně-právní ochrany odpovědnosti za podání návrhu. Jakožto výlučný navrhovatel při podávání takových návrhů je povinen zkoumat, zda jsou podmínky pro natolik závažný zásah do rodinného a soukromého života splněny" (srov. Jirsa. J. Komentář k §452 in: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Soudcovský komentář. HBT. Praha: 2015, citováno dle ASPI). Zde je namístě znovu zdůraznit, že oddělení rodičů a dětí je chápáno jako krajní možnost, k níž by mělo být přistoupeno až po náležitém zvážení, že jiná - mírnější - alternativní opatření na podporu rodiny by nebyla dostatečná. Svěření dítěte do ústavní výchovy by tedy mělo být posledním možným řešením, které představuje vygradování zásahů orgánů veřejné moci do vztahů rodičů a dětí (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2394/16 ze dne 14. 10. 2016). V projednávané věci sice Městský úřad Vsetín jako OSPOD zmínil ve své zprávě zaslané soudu spolu s návrhem na předběžné opatření (bod 4), jakož i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti (bod 23) dříve učiněná mírnější opatření sociálně-právní ochrany, Ústavní soud je nicméně nucen se pozastavit nad tím, že tato opatření byla vesměs přijata až na podzim 2016, kdy se již výchovné problémy nezletilého stupňovaly. Vzhledem k tomu, že v tomto případě jde o rodinu, která je v evidenci OSPOD již od roku 1996, a stěžovatelka se sama stará o několik dětí, bylo dle Ústavního soudu namístě očekávat větší a intenzivnější zapojení OSPOD. Jeho úkolem bylo zejména včas využít veškeré dostupné nástroje prevence, které by směřovaly k zachování a ozdravění rodiny stěžovatelky, a poskytnout jí i nezletilému komplexní podporu a péči, zahrnující využití terénních a ambulantních služeb. Skutečnost, že se této úlohy OSPOD v dané věci nezhostil zcela uspokojivým způsobem, však nemůže být důvodem pro zrušení napadených usnesení, kterými soudy reagovaly na výrazné zhoršení výchovných problémů nezletilého, tím spíše, že předběžné opatření již v současnosti netrvá. Povinností OSPOD i příslušných soudů je však nadále aktivně pomáhat rodině stěžovatelky ve zvládnutí nelehké situace (viz bod 14) a všemi možnými prostředky zabránit dalšímu odebrání nezletilého z rodinného prostředí. V této souvislosti lze připomenout, že i dle Evropského soudu pro lidská práva je úlohou orgánů sociálně-právní ochrany pomoci osobám v nesnázích, které nemají nezbytné znalosti o systému, vést jejich kroky a poradit, jakými způsoby by mohly překonat své obtíže a vyřešit své problémy; nedostatečná spolupráce těchto osob přitom není rozhodující skutečností, jelikož nezbavuje příslušné orgány povinnosti uplatnit prostředky, které by umožnily zachování rodinného vztahu (rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Wallová a Walla proti České republice ze dne 26. 10. 2006 č. 23848/04, §74, a Havelka a další proti České republice ze dne 21. 6. 2007 č. 23499/06, §60-61).
41. V nyní posuzovaném případě však napadenými rozhodnutími obecné soudy reagovaly na konkrétní situaci dítěte, která již vyžadovala jiná než naznačená preventivní opatření. Byť by i příslušné státní orgány možná v minulosti ve své roli selhaly a zanedbaly přijetí zmíněných mírnějších opatření, Ústavní soud hodnotil rozhodnutí obecných soudů v konkrétní situaci a jejich zásah neshledal nepřiměřeným. Proto podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení. Z tohoto důvodu nepovažoval Ústavní soud za odůvodněné uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby stěžovatelce nahradil náklady spojené s jejím právním zastupováním před Ústavním soudem, jak bylo požadováno.