ECLI:CZ:US:2017:1.US.1405.16.1
sp. zn. I. ÚS 1405/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném ze soudců Davida Uhlíře, Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka ve věci stěžovatelky GULF 1971 a. s. Malíkova 1674/40, Brno, právně zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 62, 616 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016 č.j. 23 Cdo 4949/2015-516, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 7. 2015 č.j. 8 Cmo 1/2015-475 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2014 č.j. 19 Cm 46/2006-434, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 5. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka uzavřela prostřednictvím svého statutárního zástupce V. V. s právním předchůdcem vedlejšího účastníka smlouvu s rozhodčí doložkou na dodávku sportovního zboží do řetězce SPAR. Za vedlejšího účastníka přitom jednala paní Kudláčková, jakožto zástupkyně vedoucího nákupu sekce non-food. Stěžovatel hodlal splnit svůj závazek ze smlouvy, avšak vedlejší účastník odmítl toto plnění přijmout s tvrzením, že za společnost je oprávněn jednat toliko statutární orgán (jednatelé) a nikoli vedoucí zaměstnanci. Následně stěžovatel v souladu se smlouvou a rozhodčí doložkou uplatnil nárok na náhradu škody. V rozhodčím řízení byly znalecky zkoumány podpisy paní Kudláčkové, která tvrdila, že listiny nikdy nepodepsala. Znalec však dospěl k opačnému závěru, načež rozhodce zavázal vedlejšího účastníka k náhradě škody. Ten se účinkům rozhodčího nálezu bránil v řízení před Krajským soudem v Brně, který dospěl v ústavní stížností napadeném rozsudku k závěru, že kupní smlouva je neplatná (ex tunc), neboť ji uzavřela jménem vedlejší účastnice osoba, která ji nebyla oprávněna uzavřít. Podané odvolání bylo Vrchním soudem v Olomouci zamítnuto. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Obecné soudy vyšly mimo jiné z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2012 sp. zn. 46 T 7/2009, jímž byl statutární zástupce stěžovatelky, pan V. V., uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu. Toho se měl zjednodušeně řečeno dopustit tím, že se společně s J. V. a A. V. pokusil z vedlejší účastnice vylákat plnění tím, že zajistil podpis zástupkyně vedoucího prodeje non-food, přesto, že věděl, že oprávněni jednat za společnost jsou pouze jednatelé.
Podle náhledu stěžovatelky jsou závěry trestního soudu o oprávněnosti paní Kudláčkové jednat za společnost v rozporu se zákonnými způsoby jednání za společnost, uvedenými v ustanovení §15 a 16 obchodního zákoníku. Za tohoto stavu věci je podle stěžovatelky třeba dospět k závěru, že výroková část trestního rozsudku nemůže být závazná pro civilní řízení, neboť je v rozporu se zákonem. Podle stěžovatelky je evidentní, že paní Kudláčková sporné smlouvy podepsala a stát je povinen tento její projev vůle respektovat. Stěžovatelka zdůraznila, že byla připravena plnit, avšak plnění bylo ze strany vedlejšího účastníka odmítnuto.
Stěžovatelka v souvislosti s oprávněními paní Kudláčkové u vedlejšího účastníka zdůraznila, že se jednalo o zástupkyni vedoucího nákupu se mzdou 80.000 Kč měsíčně. Podle názoru stěžovatelky je obvyklé, že zástupce vedoucího nákupu je oprávněn uzavírat kupní smlouvu. Vedoucí nákupu a jeho zástupce jsou odpovědni za nákup a již z označení plyne, že jsou oprávněni k uzavírání smluv. Stěžovatelka nesouhlasí s tvrzením vedlejšího účastníka, že se jednalo o pouhou asistentku. Paní Kudláčková podepsala šest dalších smluv, takže tímto svým chováním stvrzovala skutečnost, že je oprávněna jako zástupce vedoucího nákupu uzavírat kupní smlouvy. Navíc sporné smlouvy byly uzavřeny v sídle vedlejšího účastníka.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů, že by byl civilní soud vázán pouze rozsudkem v trestním řízení. Tím dochází k vytěsnění dalších provedených důkazů. Podstata ústavní stížnosti přitom spočívá v tom, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Stěžovatelka má za to, že závěry Nejvyššího soudu se nesrovnávají s hodnotami, na kterých stojí právní stát s materiálním nazíráním na právo. Provedl-li nalézací soud obsáhlé dokazování, jehož výsledky vyzněly ve prospěch stěžovatelky, avšak tyto byly vytěsněny rozsudkem v trestní věci, kdy rozhodnutí trestního soudu je v rozporu s kogentní civilní právní úpravou regulující zákonné zmocnění, nelze podle stěžovatelky tento formalistický postup akceptovat. V tomto směru se stěžovatelka dovolává svého legitimního očekávání a právní jistoty, neboť podle jejího náhledu nebyly reflektovány závěry Nejvyššího soudu v paralelní věci č. j 23 Cdo 1264/2013-427, kterých se stěžovatelka dovolávala. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud stanovil postup pro střet ustanovení §132 o. s. ř. a 135 o. s. ř. tak, že civilní soud je povinen v rámci zjišťování skutkového stavu věci zjistit a posoudit celý skutkový základ uplatňovaného nároku vlastním dokazováním. Pokud jde o rozhodnutí jiných soudů, případně jiných orgánů, je vázán pouze výrokem o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt, a o tom, kdo jej spáchal, a rozhodnutí o osobním stavu. Žádné jiné výroky a závěry jiných soudů či jiných orgánů civilní soud nezavazují a ten je povinen učinit závěry o rozhodných skutečnostech, jakož i o jejich právním hodnocení, samostatně.
Výše uvedeným postupem měly obecné soudy zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, jež jsou garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocných rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti mimo jiné argumentovala odkazem na závěry Nejvyššího soudu obsažené v jeho usnesení sp. zn. 23 Cdo 1264/2013, podle něhož nelze v civilním soudním řízení převzít bez dalšího závěry trestního soudu. Touto právní argumentací stěžovatelky se zabýval v napadeném usnesení již Nejvyšší soud, který vyložil, v jakém rozsahu jsou civilní soudy vázány rozhodnutími trestních soudů (nejsou vázány odůvodněním trestního rozsudku, ale výrokem ano). V souvislosti s uvedeným Nejvyšší soud konstatoval, že součástí výroku trestního rozsudku je skutková a právní věta, přičemž věta skutková je založena na v řízení provedeném dokazování. Jinými slovy řečeno, ve skutkové větě je popsáno konkrétní jednání pachatele, které vyplynulo z provedeného dokazování. Je pravdou, že civilní soudy nemohou přebírat závěry trestních soudů bez dalšího, ale musí s trestními rozsudky, resp. jejich výroky nakládat jako s jedním z důkazů, jež musí být vyložen ve vzájemné souvislosti s dalšími důkazy.
V projednávané věci se obecné soudy nezabývaly tím, zda je podpis paní Kovaříkové na sporných smlouvách pravý či nikoliv. Za podstatné považovaly to, zda s přihlédnutím ke všem okolnostem případu statutární zástupce stěžovatelky věděl o tom, že paní Kovaříková nemůže vedlejšího účastníka zavazovat. Tato skutečnost má pak podle ustanovení §15 odst. 2 příp. §16 obchodního zákoníku zásadní vliv na posuzování účinku podpisu paní Kovaříkové na sporné smlouvě. Při svém hodnocení obecné soudy uvedly, z jakých skutečností vycházely a k jakým závěrům dospěly. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Namítá-li stěžovatelka porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Stejně tak by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, pokud by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. pokud by se jednalo o případ, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a další). To se však v předmětném případě nestalo.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu