ECLI:CZ:US:2017:1.US.1430.17.1
sp. zn. I. ÚS 1430/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti V. V., Vazební věznice P. O. BOX 84, Olomouc, právně zastoupeného Viktorem Štěpánem, Veselá 5, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 12. 2016 sp. zn. 6 T 168/2012 a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 13. 2. 2017 sp. zn. 2 To 18/2017, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 9. 5. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Své podání spojil stěžovatel s návrhem na odklad vykonatelnosti.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2013 č. j. 6 T 168/2012-400, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 28. 8. 2013 č. j. 55 To 146/2013-453, který nabyl právní moci dne 28. 8. 2013, byl stěžovatel odsouzen za zločin podvodu dle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a zločin padělání a pozměňování veřejné listiny dle §348 odst. 1,2 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, a aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Olomouci bylo rozhodnuto tak, že podle §83 odst. 1 tr. zákoníku stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání 3 let, který mu byl výše uvedenými rozsudky původně uložen jako podmíněný. Podle odůvodnění rozsudku okresního soudu je příčinou tohoto postupu především přístup stěžovatele k úhradě škody, trestným činem způsobenou. Podané odvolání krajský soud zamítl.
Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a má za to, že při zjišťování toho, zda hradil poškozenému škodu podle svých sil, došlo k pochybení. Stěžovatel nebyl ve zkušební době soudně trestán a vedl řádný život. Jediným důvodem pro přeměnu podmíněného trestu v trest nepodmíněný tak pro oba obecné soudy byl závěr o tom, že stěžovatel nehradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Vzhledem k výši škody (3.650.000) bylo podle stěžovatele zřejmé, že není v jeho silách, aby během tříleté zkušební doby nahradil škodu v plné výši. K uvedenému stěžovatel konstatoval, že až do 30. 9. 2015 byl studentem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, přičemž forma prezenčního studia vylučovala, aby stěžovatel zároveň pracoval a studoval. Studium stěžovatel ukončil ke dni 30. 9. 2015 z vážných rodinných důvodů, neboť pečoval o svého invalidního otce J. V., který je po operaci páteře. Obecné soudy se podle stěžovatele těmito důležitými skutečnostmi nezabývaly. Stejně tak se ani nezabývaly tím, že k částečné úhradě škody došlo, když již v průběhu hlavního líčení zaplatil poškozenému částku 50.000 Kč a následně zaplatil ze svého stipendia částku 5.100 Kč a exekutorovi byla uhrazena částka 1.500 Kč. Dále stěžovatel rozporoval cenu sbírky obrazů, která byla odevzdána exekutorovi. Podle mínění stěžovatele byla hodnota sbírky minimálně 250 tis. Kč. Obecné soudy se proto podle stěžovatele měly vypořádat s odborným vyjádřením Miroslava Schuberta z galerie v Olomouci, podle něhož má sbírka obrazů cenu jen 23.500 Kč. Za účelem zjištění skutečné ceny si měly obecné soudy nechat zpracovat znalecký posudek. Závěrem stěžovatel uvedl, že získal zaměstnání na hlavní pracovní poměr ve společnosti Jerry Black & Bros, s.r.o. a mohl by tak alespoň částečně splácet náhradu škody.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud o předmětné ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu, o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí samostatně nerozhodoval.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-- li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s tím, jak obecné soudy vyhodnotily plnění povinností spojených s podmínečným odsouzením stěžovatele, Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Za velmi podstatnou považuje Ústavní soud část odůvodnění napadeného soudu prvního stupně (str. 4), v níž se připomínají sliby a tvrzení stěžovatele učiněné u veřejného zasedání dne 28. 8. 2013. Nic z těchto slibů stěžovatel nesplnil a po celou zkušební dobu a i po jejím skončení neprojevil skutečnou snahu způsobenou škodu nahradit. Závěrům obecných soudů a odůvodněním jejich rozhodnutí není co vytknout.
Z těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu