ECLI:CZ:US:2017:1.US.1614.16.1
sp. zn. I. ÚS 1614/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Zdeňka Švédy a JUDr. Zuzany Švédové, zastoupených JUDr. Boženou Kristiánovou, advokátkou se sídlem L. Pokorného 37, Třebíč, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2013, č. j. 55 C 17/2012-70, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2015, č. j. 44 Co 331/2013-151 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, č. j. 25 Cdo 514/2016-183, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že postupem soudů došlo k zásahu do jejich práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
I. Předchozí průběh řízení
2. V roce 2010 si stěžovatelé koupili byt od fyzické osoby, která tento byt několik měsíců předtím nabyla od developerské společnosti. Po nastěhování do bytu stěžovatelé zjistili, že mezibytové zdi nesplňovaly předepsané technické požadavky, což ve svém posudku potvrdila i akreditovaná zkušební laboratoř. Důsledkem tohoto nedostatku byla nedostatečná zvuková izolace jednotlivých bytů v nemovitosti, což stěžovatelé považovali za neodstranitelnou vadu předmětu koupě. Stěžovatelé (a majitelé dalších bytů v předmětné nemovitosti) tuto vadu nejprve reklamovali přímo u developerské společnosti, avšak když na reklamaci nedostali odpověď, zjednali si někteří majitelé nápravu jiným způsobem, konkrétně stavebními úpravami na vlastní náklady.
3. Následně se stěžovatelé vůči developerské společnosti (vedlejšímu účastníkovi řízení) domáhali zaplacení částky 29.650 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež jim vznikla vynaložením této částky na potlačení následků výše popsané neodstranitelné vady mezibytových zdí. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 6. 2013, č. j. 55 C 17/2012-70 žalobu zamítl. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 2. 2015, č. j. 44 Co 331/2013-151 rozsudek Městského soudu v Brně potvrdil. Nejvyšší soud České republiky pak usnesením ze dne 25. 2. 2016, č. j. 25 Cdo 514/2016-183 odmítl dovolání stěžovatelů z důvodu bagatelnosti žalované částky.
4. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu vytýkají, že v usnesení o odmítnutí dovolání nenaznačil důvody svého postupu, ačkoliv bylo třeba vyjasnit, zda spoluvlastnictví vadné věci nezakládá vztah ze spotřebitelské smlouvy, čímž zatížil rozhodnutí vadou, která znamená zásah do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé dále uvádějí, že nepřiznání náhrady škody ze strany soudů první a druhé instance, které nárok právně kvalifikovaly jako nárok z odpovědnosti za vady prodané věci, přičemž dospěly k závěru o nedostatku pasivní legitimace žalované, respektive vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem, bylo zasaženo do jejich práva na nedotknutelnost obydlí garantovaného v čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
II. Hodnocení Ústavního soudu
5. Ústavní soud uvážil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná a v části směřující proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně opožděně podaná.
A. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu
6. Ústavní soud se nejprve zabýval v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014).
7. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že dovolání bylo podle §238 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o.s.ř.") ex lege nepřípustné, a to z důvodu bagatelnosti projednávané věci. V části ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu se tak jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Ústavní soud předně odkazuje na svůj nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.), ve kterém v souvislosti s návrhem na zrušení ustanovení §243c odst. 2 občanského soudního řádu, stanovil požadavky na rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu nenaplnění podmínky plynoucí z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. (ve znění účinném ke dni 11. 2. 2004). Mezi tyto požadavky řadí Ústavní soud i nadále náležité odůvodnění rozhodnutí, neboť pouze taková rozhodnutí naplňují ústavní kritéria. Pokud jsou právní úvahy nedostatečně vyložené a zdůvodněné, nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedené závěry aplikoval Ústavní soud rovněž na přezkum usnesení o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost dle §238 o.s.ř., kdy důvodem nepřípustnosti je bagatelnost věci (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3766/14 ze dne 12. 1. 2016). V tomto nálezu Ústavní soud dále zdůraznil, že odůvodnění odmítavých usnesení Nejvyššího soudu nevylučuje ani ustanovení §243f odst. 3 o.s.ř.. Ústavní soud uvedl, že zákonem předvídaná "stručnost" odůvodnění může znamenat pouze odkaz na příslušné ustanovení zákona, nicméně pouze ve zcela jednoduchých případech. V případech, kdy subsumpce není jednoznačná, je nezbytné v odůvodnění rozvést právní úvahy soudu, a nikoli se spokojit pouze s odkazem na zákonná ustanovení.
9. V projednávaném případě Nejvyšší soud ústavním kritériím kladeným na odůvodnění odmítavého rozhodnutí vyhověl. Neomezil se totiž na pouhý odkaz na ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ale ve stručném odůvodnění, předvídaném ustanovením §243f odst. 3 o.s.ř., nastínil rovněž právní úvahu, která jej vedla k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Nejvyšší soud uvedl, že z důvodu neexistence jakéhokoliv smluvního vztahu mezi dovolateli a žalovanou (respektive stěžovateli a vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem) není naplněna hypotéza zákonné výjimky z vyloučení bagatelních věcí z dovolacího přezkumu, jíž je právě existence vztahu ze spotřebitelské smlouvy.
10. S tímto závěrem se ztotožňuje i Ústavní soud, a to nejen v kontextu českého právního řádu, ale i ve světle práva Evropské unie, jelikož je pojem spotřebitele primárně konceptem evropského spotřebitelského práva. Z judikatury Soudního dvora přitom jasně plyne, že status spotřebitele je nutně vázán na spotřebitelský vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem, pro který je typická nerovnost smluvních stran, a nelze jej rozšiřovat na další osoby. Ve vztahu mezi stěžovateli a prodávající, tj. mezi osobami, které nejednaly v rámci profesionální nebo podnikatelské činnosti, se tedy nemůže aplikovat ochranný režim spotřebitelského práva [srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 12. 2013 ve věci C-508/12 Walter Vapenik v. Josef Thurner (ECLI:EU:C:2013:790)]. Stejně tak nemohou stěžovatelé vystupovat v pozici spotřebitelů ani ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi řízení, jelikož se jedná o vztah z deliktu a nikoli ze smlouvy. Ve vztahu z deliktu se tak již z povahy věci nemůže jednat o vztah ze spotřebitelské smlouvy, který by mohl být důvodem přípustnosti dovolání jakožto výjimky z bagatelnosti projednávané věci ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř..
11. Ústavní stížnost je proto v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
B. Napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně
12. Ve vztahu k rozsudkům soudů prvního a druhého stupně citovaným v záhlaví uvádí Ústavní soud následující. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle §72 odst. 4 dále platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
13. Pro hodnocení části ústavní stížnosti směřující proti rozsudkům soudu prvního a druhého stupně je pak určující, že Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c), aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení. V takovém případě se neuplatní zásada vyslovená v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, nýbrž platí, že lhůta k podání ústavní stížnosti začíná svůj běh dnem následujícím po doručení rozhodnutí odvolacího soudu. V projednávaném případě, kdy žalovaná částka nepřevyšovala sumu 50.000 Kč, vedl správný procesní postup od krajského soudu přímo k Ústavnímu soudu. Podání dovolání, které občanský soudní řád v bagatelních věcech nepřipouští, tak bylo v této věci procesní chybou, která ve svém důsledku vedla ke zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti.
14. V důsledku těchto závěrů je třeba ústavní stížnost v části směřující proti rozsudkům soudů prvního a druhého stupně hodnotit jako opožděně podanou (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3132/11 ze dne 8. 11. 2011 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1980/12 ze dne 5. 12. 2012). Ústavní stížnost tedy nelze meritorně projednat, jelikož lhůta k jejímu podání je lhůtou prekluzivní, jak plyne z ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu není možné zabývat se námitkou zásahu do základních práv stěžovatelů, k němuž mělo dojít prostřednictvím rozsudků soudů první a druhé instance.
15. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbývá, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout, a to dílem jako opožděně podanou a dílem jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu