ECLI:CZ:US:2017:1.US.164.17.1
sp. zn. I. ÚS 164/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem se sídlem Orlí 18, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2016 č. j. 30 Cdo 2202/2016-70, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. září 2015 č. j. 70 Co 187/2015-39 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 17. července 2015 č. j. 21 C 337/2014-34, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě jako účastníků řízení a Zdeňka Čapka, jako vedlejšího účastníka takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. ledna 2017, stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se domáhal po žalovaném (vedlejším účastníku řízení) zaplacení 60 000 Kč na náhradě nemajetkové újmy. Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 17. července 2015 č. j. 21 C 337/2014-34 nepřiznal stěžovateli pro odvolací řízení osvobození od soudních poplatků a zamítl jeho návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů.
3. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. září 2015 č. j. 70 Co 187/2015-39 potvrdil usnesení okresního soudu. Nad rámec hodnocení okresního soudu doplnil, že ve věci stěžovatele jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu §138 občanského soudního řádu.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. října 2016 č. j. 30 Cdo 2202/2016-70 odmítl dovolání stěžovatele z důvodu, že neobsahuje náležitosti dle §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal nesprávné závěry okresního a krajského soudu ohledně jeho finančních poměrů a nesouhlasil s tím, že by v jeho věci šlo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Měl také za to, že jeho dovolání bylo důvodné a Nejvyšší soud o něm měl meritorně rozhodnout.
II.
Vlastní posouzení
6. S ohledem na důvod odmítnutí dovolání stěžovatele se Ústavní soud zaměřil nejprve na posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu. Zhodnotil, že se v této části jedná o návrh přípustný, ale zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
7. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
8. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takovýto případ jde i v projednávané věci.
9. Podstatou ústavní stížnosti ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu je námitka, že Nejvyšší soud měl o dovolání stěžovatele rozhodnout meritorně. Ústavní soud tedy posuzoval, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s procesními předpisy, když dovolání stěžovatele odmítl pro nedostatek náležitostí vymezených v §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Podle uvedeného ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 občanského soudního řádu) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a občanského soudního řádu) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
10. V nálezu ze dne 15. března 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 Ústavní soud stvrdil, že vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. náležitost odlišná od dovolacího důvodu) je jednou z povinných náležitostí dovolání. Uvedl, že účelem tohoto požadavku je, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a zvážil možnou úspěšnost dovolání. Zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoli jeho části.
11. V doplnění původně blanketního dovolání stěžovatele otázka přípustnosti dovolání řešena není. Stěžovatel po shrnutí předcházejícího řízení vyjádřil dovolací důvod a zabýval se opodstatněností dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu a zároveň nesprávností postupu krajského soudu. Nevymezil však otázku hmotného nebo procesního práva, na níž napadené rozhodnutí závisí a a) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo b) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo d) měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 občanského soudního řádu). Lze doplnit, že poslední ze čtyř zákonných předpokladů přípustnosti dovolání dopadá pouze na právní otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní praxi, od jejichž řešení by se měl dle dovolatele odklonit, nikoli na otázky vyřešené odvolacím soudem (viz usnesení ze dne 10. července 2014 sp. zn. III. ÚS 651/14).
12. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Nejvyšší soud nepochybil, když dovolání stěžovatele odmítl z důvodu, že stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a jeho dovolání tak neobsahuje náležitosti dle §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud postupoval v souladu s procesním předpisem, jímž je vázán (čl. 95 odst. 1 Ústavy). Své rozhodnutí též v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnil. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu proto nedošlo k protiústavnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
13. Následně Ústavní soud posuzoval zbývající část ústavní stížnosti. S ohledem na výše učiněné závěry bylo třeba zkoumat, zda jsou splněny všechny podmínky pro její věcné projednání.
14. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona). To znamená, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)]. Proto k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky řádně (efektivně) uplatnil a příslušný orgán o nich rozhodl.
15. V případě stěžovatele bylo posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně jeho práva ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu poskytoval, dovolání. Jak ale bylo uvedeno výše, jeho dovolání neobsahovalo zákonné náležitosti. Tím se dopustil procesního pochybení, které mělo za následek odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud tak neměl příležitost k tomu, aby se jím věcně zabýval.
16. Bylo povinností stěžovatele, aby před podáním ústavní stížnosti řádně vyčerpal veškeré dostupné opravné prostředky. Nestačí opravný prostředek pouze uplatnit, ale příslušný orgán musí mít na jeho základě možnost věcně se jím zabývat a rozhodnout (srov. např. usnesení ze dne 19. července 2002 sp. zn. II. ÚS 209/01 i již citovaný nález II. ÚS 1966/16). Nevyčerpání procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje (v daném případě dovolání) zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V části směřující proti usnesením krajského a okresního soudu tak ústavní stížnost stěžovatele není přípustná.
17. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
David Uhlíř v. r.
předseda senátu