ECLI:CZ:US:2017:1.US.1885.17.1
sp. zn. I. ÚS 1885/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele D. G., zastoupeného Mgr. Janem Hlistou, advokátem se sídlem Krnovská 11/7, Předměstí, Opava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 401/2016-452 ze dne 24. 10. 2016 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 25 Cdo 316/2017-505 ze dne 24. 2. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Dne 16. 10. 1982 byl pan D. G. (dále jen "stěžovatel") účastníkem dopravní nehody způsobené žalovaným v soudním řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí (dále jen "vedlejší účastník"), při níž stěžovatel utrpěl těžká zranění, mj. pohmoždění mozku, zlomeninu pravého bérce, zlomeninu levé klíční kosti, s následnými trvalými následky, konkrétně trvalou kvalifikovanou duševní poruchou projevující se oslabením intelektových funkcí a oslabením paměti a manifestující se závažnými organickými změnami osobnosti.
2. Jak plyne z podání stran založených ve spisu, byl po dopravní nehodě stěžovatel odškodněn a bylo mu uhrazeno bolestné, ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a ztížení společenského uplatnění. Byl mu rovněž přiznán částečný invalidní důchod, který mu však byl dne 9. 9. 1988 odňat a opětovně přiznán až v únoru 2004 po zhoršení jeho zdravotních potíží. Bez ohledu na odnětí částečného invalidního důchodu však nebyl stěžovatel až do doby jeho opětovného přiznání schopen využít svého potenciálu a získaného středoškolského vzdělání; před nehodou totiž pracoval jako programátor, avšak po nehodě v důsledku špatného zdravotního stavu vystřídal několik pracovních pozic nenáročných na myšlení a soustředění a byl také veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce, přičemž před přiznáním částečného invalidního důchodu byl rok ve stavu práce neschopných a po přiznání částečného invalidního důchodu s ním zaměstnavatel neprodloužil pracovní smlouvu.
3. Po přiznání částečného invalidního důchodu se stěžovatel v roce 2005 obrátil na okresní soud s žalobou o náhradu škody. Okresní soud v Opavě (dále jen "okresní soud") mezitímním rozsudkem ze dne 1. 4. 2008 rozhodl, že základ stěžovatelova nároku je opodstatněný a není promlčený, neboť majetková újma mu vznikla v únoru 2004, kdy došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu a kdy mu byl přiznán částečný invalidní důchod. Tento rozsudek následně potvrdil Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 10. 9. 2008.
4. Okresní soud se poté v pokračujícím řízení zabýval otázkou, zda stěžovateli náleží náhrada ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a jaká by byla její případná výše. Okresní soud vzal jako rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti výdělek, kterého dosáhl stěžovatel před úrazem v roce 1982, tedy částku 1.514 Kč, kterou následně valorizoval. Na základě výpočtu došel okresní soud k závěru, že stěžovateli ztráta na výdělku nevznikla, jelikož jeho příjmy po úrazu po připočtení invalidního důchodu převyšovaly jeho příjmy před úrazem, proto žalobu stěžovatele rozsudkem ze dne 22. 5. 2009 zamítl.
5. Stěžovatel se s odvoláním obrátil na krajský soud, který rozsudek okresního soudu usnesením ze dne 30. 10. 2009 zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení, jelikož se neztotožnil s výpočtem náhrady za ztrátu na výdělku. Okresní soud podle něj vycházel z nesprávného rozhodného výdělku. Krajský soud došel na rozdíl od okresního soudu k závěru, že rozhodným výdělkem pro posouzení nároku stěžovatele nemá být jeho příjem před úrazem v roce 1982, nýbrž výdělek "fiktivní", kterého by mohl dosáhnout před poškozením v roce 2004, tedy před přiznáním částečného invalidního důchodu.
6. Okresní soud následně postupoval podle usnesení krajského soudu a rozsudkem ze dne 16. 12. 2010 žalobě stěžovatele vyhověl a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 742.886 Kč spolu s úrokem z prodlení a rovněž povinnost platit stěžovateli počínaje listopadem 2010 měsíčně částku 11.161 Kč. Krajský soud tento rozsudek okresního soudu rozsudkem ze dne 6. 1. 2012 potvrdil.
7. Vedlejší účastník poté podal dovolání k Nejvyššímu soudu, který rozsudkem ze dne 31. 8. 2015 zrušil rozsudky krajského i okresního soudu a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Důvodem zrušení rozsudků ze strany Nejvyššího soudu byl jeho nesouhlas s tím, že soudy vycházely při zjišťování průměrného výdělku před poškození z "fiktivního výdělku" stěžovatele. Vzniká-li totiž podle Nejvyššího soudu škoda okamžikem snížení příjmu ze zaměstnání v souvislosti s přiznáním částečného invalidního důchodu, pak průměrným výdělkem, rozhodným pro stanovení výše náhrady, je výdělek, jehož žalobce dosahoval před přiznáním důchodu, nikoliv výdělek, jehož by snad mohl dosahovat v původním zaměstnání, pokud by pro následky úrazu nemusel přejít na jinou práci.
8. Okresní soud i krajský soud poté následovaly rozsudek Nejvyššího soudu, kterým byly kasačně vázány, a návrh stěžovatele zamítly. Stěžovatel se následně s dovoláním obrátil na Nejvyšší soud, který toto usnesením ze dne 18. 4. 2017 odmítl a stěžovatel proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu a jemu předcházejícímu rozsudku krajského soudu podal dne 19. 6. 2017 ústavní stížnost, ve které se domáhá jejich zrušení z důvodu tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které spatřuje mimo jiné v nedostatečném odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku krajského soudu a v nevypořádání se obecných soudů s argumentem odkazujícím k §447 odst. 2 věta druhá za středníkem zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, ve znění platném ke dni 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."). Namítá také porušení práva pokojně užívat svůj majetek garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.
II. Hodnocení Ústavního soudu
9. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti požadované zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatel je řádně zastoupen a stížnost byla podána včas a proti konečnému rozhodnutí ve věci.
10. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je nejen s obsahem napadených rozhodnutí, ale i s obsahem spisu Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 9 C 225/2005, který si vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1584/16 ze dne 18. 4. 2017, usnesení sp. zn. I. ÚS 850/17 ze dne 25. 7. 2017 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 2146/17 ze dne 8. 8. 2017).
12. Ústavní soud je však oprávněn ingerovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v případech, kdy ze strany obecného soudu dojde k svévolné aplikaci normy podústavního práva. Za případy svévolné aplikace normy podústavního práva ze strany obecného soudu lze považovat případy aplikace normy podústavního práva, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem, případy, kdy právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá", i případy interpretace a aplikace normy, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, příkladem čehož je přepjatý formalismus.
13. S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti se Ústavní soud zaměřil v projednávané věci na posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva, přičemž s ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, nedošlo (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1378/11 ze dne 26. 1. 2012).
14. V projednávané věci je nesporné, že dne 16. 10. 1982 došlo k dopravní nehodě zaviněné žalovaným, v jejímž důsledku utrpěl stěžovatel těžká zranění s trvalými následky, pro které nemohl následně pracovat v oboru, kterému se věnoval na střední škole. V roce 2004 se jeho zdravotní stav zhoršil natolik, že mu byl v únoru téhož roku přiznán částečný invalidní důchod, není ani sporné, že existuje příčinná souvislost mezi škodní událostí, tj. úrazem zaviněným žalovaným, a částečnou invaliditou stěžovatele. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že smyslem a účelem ustanovení přiznávajícího poškozenému právo na náhradu škody je zajistit, aby mu v plné míře byla kompenzována majetková újma zapříčiněná škodní událostí (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1387/11 ze dne 5. 10. 2011). Obecné soudy nicméně dostatečně přesvědčivě vysvětlily, z jakého důvodu nemohly vyhovět stěžovatelově žalobě s ohledem na konkrétní právní postup, který si ke své ochraně zvolil, neboť po zhoršení stěžovatelova zdravotního stavu v roce 2004 reálně k žádnému poklesu na jeho výdělku nedošlo.
15. K námitce stěžovatele o porušení čl. 11 odst. 1 Listiny Ústavní soud uvádí, že pokud jde o vlastnické právo jako takové, pak je tímto článkem chráněno vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2585/15 ze dne 8. 3. 2016).
16. Stěžovatel dále své námitky obsažené v ústavní stížnosti opřel o polemiku se závěry obecných soudů, a to zejména soudu dovolacího, s namítaným porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Dle názoru Ústavního soudu však obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo a detailně zdůvodnily, o které skutečnosti a důkazy opřely svá rozhodnutí a s námitkami stěžovatele se řádně vypořádaly. Samotná skutečnost, že se soudy nezabývaly cíleně argumentem stěžovatele odkazujícím k §447 odst. 2 věta druhá za středníkem obč. zák. neznamená porušení čl. 36 Listiny, neboť ustanovení zákona, ke kterému stěžovatel odkazuje, je pouhým limitem jinak přiznaného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku. Nárok na tuto náhradu však primárně nebyl stěžovateli přiznán, proto je odvolávání se na možnost jejího zvýšení nad zákonem stanovenou mez irelevantní. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný a Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní.
17. Ústavní soud tak neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu