ECLI:CZ:US:2016:3.US.2585.15.1
sp. zn. III. ÚS 2585/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Franka Davida Reisse, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, se sídlem Komenského 241, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2015 č. j. 28 Cdo 2470/2014-372, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. února 2014 č. j. 10 Co 330/2011-320 a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 4. února 2011 č. j. 14 C 120/2004-248, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a a) města Žatce, se sídlem nám. Svobody 1, Žatec, b) Správy železniční dopravní cesty, státní organizace, se sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1, c) České republiky - Ministerstva obrany, zastoupeného Vojenským úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany, se sídlem náměstí Svobody 471, Praha 6, d) České republiky - Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského Brno, se sídlem Hroznová 2, Brno, a e) České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 18. 8. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 8. 2015, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatele a Thomase Williama Reisse, kterou se proti vedlejším účastníkům řízení domáhali určení, že blíže specifikované pozemky v k. ú. Žatec jsou v jejich vlastnictví, s tím, že žalobci jsou povinni zaplatit městu Žatec náklady řízení ve výši 29 142 Kč a České republice 432 Kč a že ostatní žalovaní nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud vyšel z toho, že právní předchůdce žalobců, Josef Reiss, jenž zemřel v roce 2004, se domáhal určení vlastnictví k předmětným nemovitostem v řízení podle části páté občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), když předtím Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad rozhodlo (rozhodnutí ze dne 18. 11. 2003 č. j. 184/03-R/11/2000/Ver), že není jejich vlastníkem, a to z toho důvodu, že nedošlo k naplnění podmínky §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., neboť šlo o majetek původních vlastníků Davida a Moritze Reissových, který v roce 1939 přešel do vlastnictví Německé říše, přičemž podle mezinárodní dohody uzavřené mezi Československou socialistickou republikou (dále jen "ČSSR") a Kanadou v roce 1973 byla původnímu žalobci Josefu Reissovi, synovi Davida Reisse, přiznána a vyplacena náhrada kanadskou vládou, ve vztahu k Moritzi Reissovi pak tato náhrada byla přiznána a vyplacena vykonavatelce závěti.
3. K odvolání žalobců, kdy v průběhu odvolacího řízení druhý žalobce zemřel a jeho procesním nástupcem se stal stěžovatel, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek okresního soudu změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelem a městem Žatec tak, že tyto náklady činí 10 302 Kč, jinak jej potvrdil, dále pak rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit městu Žatec náklady odvolacího řízení ve výši 3 122 Kč, České republice - Ministerstvu obrany pak 192 Kč a že stěžovatel a ostatní žalovaní nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání, a to z důvodu jeho nepřípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř., a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že v důsledku porušení práva na spravedlivý proces bylo zaútočeno na jeho právo domoci se prostřednictvím dědického řízení majetku, který zde zůstal v podobě ležící pozůstalosti po jeho otci, neboť dědický soud nemůže bez určení existence ležící pozůstalosti nalézacím soudem jednat, protože k tomu nemá kompetenci. Krajskému soudu stěžovatel vytknul, že nepřihlédl k tomu, že David Reiss nebyl kanadským občanem v den svého úmrtí, a nezabýval se otázkou, zda bylo smyslem a účelem mezivládní dohody takové osoby odškodnit. V této souvislosti upozornil, že skutečnost, že někdo uplatnil nárok na odškodnění, ještě nezakládá oprávnění uplatňovat nároky za své zesnulé předky, předpokladem tohoto uplatňování je věcná legitimace u samotné osoby poškozeného, tedy otce "uplatnitele" nároku, tj. Davida Reisse. Jmenovaný, jak stěžovatel zopakoval, nesplňoval podmínku kanadského státního občanství zakotvenou ve směrnici kanadské vlády, a pokud Josefa Reisse za otcův majetek Kanada částečně odškodnila, učinila tak dle svého uvážení, mimo rámec zmíněné dohody, a proto tato skutečnost nemůže být k tíži "uplatnitele", resp. jeho právních nástupců.
6. Dále stěžovatel namítl, že veškeré odškodnění se týkalo pouze části majetku (uvedeného v rozvrhu A, nikoliv tedy majetku uvedenému v rozvrhu B "Zprávy a doporučení komise pro zahraniční právní nároky"), což soudy nižších stupňů nezohlednily. Krajský soud se nevypořádal se stěžejní otázkou, že pokud měla mít zmíněná mezivládní dohoda dopad do subjektivních práv jednotlivců, musela by být publikována ve Sbírce zákonů, což se nestalo, takže nemůže zavazovat jednotlivce, ale jen vlády jako strany dohody, a proto nemohlo dojít k nabytí, změně či pozbytí práv jednotlivců na jejím základě. Krajský soud se také nevypořádal s problematikou jejího souladu se základy mezinárodního práva - Všeobecnou deklarací lidských práv a smlouvami chránícími základní lidská práva, které jsou pro Českou republiku závazné, jakož i s otázkou, zda tato mezivládní dohoda byla určena k náhradě škod vzniklých nemožností nakládat s vlastním majetkem dotčených osob nebo zda šlo o vyvlastňovací akt směřující proti právům jednotlivce, vyvolávající dojem dohody, v jejímž rámci se dotčené osoby mohou domoci pouze částečné reparace škod, které utrpěly. Na základě závěrů soudů nižších stupňů stěžovatel vyslovil názor, že šlo de facto o vyvlastňovací akt, pro který však nebyly splněny základní předpoklady, a odmítaje teorii "globální náhrady", zastávanou prý krajským soudem, namítl, že pokud měla být poskytnuta náhrada, bylo třeba ji specifikovat a adresáta vyrozumět, že se jedná o kompenzaci za celý majetek v určité hodnotě, a tato náhrada měla být podložena znaleckým posudkem.
7. Obsah zmíněné dohody je pak dle stěžovatele třeba vykládat ve světle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2000 sp. zn. 23 Cdo 628/2000, týkající se obsahově shodné mezivládní dohody uzavřené mezi Spojenými státy americkými a ČSSR, přičemž nelze u jedné dohody judikovat, že nezakládá vlastnické právo československého státu a že nic nenasvědčuje tomu, že by měla mít relevantní dopady v oblasti vlastnických vztahů, a u druhé dohody že by tomu mělo být naopak. Tento zjevný rozkol má dle stěžovatele vyžadovat posouzení Ústavního soudu, zejména v otázce rovnosti práv jednotlivců a práva vlastnit majetek.
8. Kromě toho se žádný ze soudů nevypořádal s tím, zda úkony Josefa Reisse a vykonavatelky závěti po Moritzi Reissovi k získání určité náhrady byly učiněny svobodně a určitě, a nikoliv v tísni, přičemž o svobodné vůli nemůže být, s ohledem na tehdejší mezinárodní poměry, řeč. Je přitom zcela zřejmé, že pokud by dotčené osoby měly na výběr, nežádaly by kompenzace ve smyslu mezivládní dohody, ale požadovaly by zpět svůj rodový majetek, resp. reparaci veškeré škody, kterou utrpěly. Za zásadní stěžovatel považoval rovněž to, že daný majetek pozbyla rodina v důsledku zvlášť závažného zločinu podle mezinárodního práva - zločinu genocidy a zločinu proti lidskosti, kdy na základě ideologie prosazované Národně socialistickou dělnickou stranou Německa došlo k vyvraždění Židů a zmocnění se židovského majetku. Nejbližší příbuzní se sice zachránili útěkem z Československa v roce 1939, po válce se majetku, resp. toho, co z něho zbylo, zmocnil stát, a s jejich podnikáním byl konec. Restituční předpisy stěžovatel označil "za nedovoleně omezující" s tím, že znesnadňování prosazování uplatněných nároků na vrácení majetku je současnou státní politikou, mající formu perzekuce konkrétní skupiny osob (restituentů). Jde podle stěžovatele o útok na jeho právo vlastnit majetek a na spravedlivý proces, za užití diskriminačních postupů, opírající se o účelový výklad zmíněné, komunisty utajované mezivládní dohody.
9. Z důvodu, že daná kauza má původ ve zločinech nacismu, na který navazují zločiny komunismu, stěžovatel požádal, aby byla jeho věc projednána soudci Ústavního soudu, kteří nejsou kompromitováni komunistickou minulostí.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Co se týče stěžovatelova požadavku, aby ústavní stížnost byla projednána a rozhodnuta soudci nekompromitovanými komunistickou minulostí, daná věc byla v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (a právem na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny) přidělena III. senátu, načež byl stěžovatel prostřednictvím tzv. akceptačního dopisu, doručeného dne 1. 9. 2015, informován o složení tohoto senátu. Proti žádnému ze soudců však námitku podjatosti ve smyslu §37 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevznesl, přičemž ani žádný ze soudců se necítil být podjatým ve smyslu §37 odst. 2 ve spojení s §36 zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu, při zohlednění související judikatury Ústavního soudu [např. usnesení ze dne 10. 1. 2011 sp. zn. III. ÚS 3268/10 (toto usnesení, jakož i další rozhodnutí jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz)], nebylo shledáno naplnění podmínek postupu ve smyslu §38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Podstatu ústavní stížnosti tvoří námitka vadné interpretace a aplikace ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., jejímž důsledkem mělo být porušení práva na spravedlivý proces a vlastnického práva. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
15. Pokud má stěžovatel za to, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho vlastnického práva, zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny (či čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě), Ústavní soud musí připomenout svou konstantní judikaturu, dle níž citované ustanovení chrání vlastnické právo již konstituované (existující), a nikoli pouze tvrzený nárok na ně, a proto také právo na restituci majetku (obnovením předtím zaniklého vlastnického práva, případně poskytnutím kompenzace za jeho ztrátu) ústavní ochrany plynoucí z citovaného ustanovení nepožívá; je tak plně věcí státu, zda a případně v jakém rozsahu přistoupí k nápravě právních poměrů, které vznikly v minulém státním režimu [viz nálezy ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. I. ÚS 115/94 (N 41/3 SbNU 293) a ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 107/96 (N 72/6 SbNU 11), usnesení ze dne 23. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 305/01 (U 23/27 SbNU 283) a ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. II. ÚS 575/2000].
16. Dále se Ústavní soud zabýval otázkou ústavní konformity interpretace ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. ze strany obecných soudů a jeho aplikace na danou věc z hlediska principů spravedlivého procesu, na které stěžovatel rovněž poukázal a jejichž použití připadá v dané věci do úvahy. Z citovaného ustanovení plyne, že nárok na vydání nemovitosti oprávněné osobě nevznikne, pokud byla odškodněna podle mezinárodních smluv uzavřených mezi Československou republikou a jinými státy po druhé světové válce. K dané otázce se Ústavní soud v obdobných souvislostech (tj. ať již šlo o mezinárodní smlouvu, kterou ČSSR uzavřela s Kanadou, či s dalšími státy) ve své rozhodovací činnosti vyjádřil, a to v tom smyslu, že upřednostňuje pojetí právního státu v materiálním smyslu a interpretaci právních norem z hlediska jejich účelu a že není v rozporu se smyslem restitučních předpisů, jestliže ke zmírnění některých majetkových křivd dojde jinou formou než prostřednictvím citovaného zákona; účelem restitučních předpisů totiž bylo pouze zmírnění některých majetkových křivd, k nimž v rozhodném období došlo; jestliže tedy tyto křivdy byly zmírněny jiným způsobem - a to konkrétně na základě mezivládní dohody, kdy tehdejší československá vláda vyplatila kanadské vládě částku s tím, že jde o plné a konečné vypořádání kanadských nároků vzniklých vůči československému státu a jeho občanům, přičemž její rozdělení bylo již ve výlučné pravomoci této vlády - nelze ve vyloučení uplatněného restitučního nároku z režimu restitučních předpisů spatřovat rysy protiústavnosti [viz usnesení ze dne 26. 4. 2001 sp. zn. III. ÚS 102/01 (U 17/22 SbNU 365), nález ze dne 16. 7. 2002 sp. zn. I. ÚS 306/01 (N 90/27 SbNU 65), usnesení ze dne 23. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 305/01, ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. II. ÚS 575/2000 a ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 719/02].
17. Není přitom sporu o to, že právní předchůdci na základě mezinárodní smlouvy odškodněni byli. Stěžovatel však v prvé řadě namítl, že David Reiss, otec "uplatnitele" nároku (tj. Josefa Reisse), nebyl kanadským státním občanem, a že mu nelze klást "k tíži", že kanadská vláda Josefa Reisse odškodnila "v omylu". Ústavní soud však, vycházeje z výše uvedeného, nemůže považovat za podstatné, že na právního předchůdce stěžovatele daná dohoda (údajně) nedopadala, ale to, že kanadská strana z hlediska přiznání kompenzace považovala za rozhodující, že se žadatel Josef Reiss stal dne 19. 6. 1945 kanadským státním občanem, čímž splnil podmínky ustanovení článku II odst. 1 dané mezivládní dohody a na základě toho jej také skutečně odškodnila; tímto způsobem totiž došlo k naplnění smyslu a účelu restitučních zákonů (viz nález ze dne 16. 7. 2002 sp. zn. I. ÚS 306/01 či usnesení ze dne 23. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 305/01). Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti (a předtím v řízení před obecnými soudy) pouze uvedl, že odškodnění bylo vyplaceno kanadskou vládou jen ohledně části odňatého majetku, pak - odhlédnuto od principu toliko částečného odčinění křivd (srov. ale sub 16) - by mohla tato námitka mít relevanci za předpokladu, že by stěžovatel v ústavní stížnosti současně tvrdil, že se odškodnění poskytnuté kanadskou vládou týkalo jiného majetku než nyní nárokovaného, což se nestalo, a tuto skutečnost nelze ani nijak vyvodit, jestliže stěžovatel blíže neobjasnil zejména poměry ohledně majetku, za který odškodnění poskytnuto nebylo, a jeho vztah k předmětu soudního řízení.
18. Jde-li o otázku právní povahy předmětné mezivládní dohody, jejího vztahu k vnitrostátnímu právu a právních důsledků, s níž souvisí námitka stěžovatele, že nemohla mít dopad do subjektivních práv jednotlivců, neboť nebyla publikována ve Sbírce zákonů, k ní se již Ústavní soud opakovaně vyjádřil, když (ve shodě s tvrzením samotného stěžovatele) odmítl, že by zakládala jednotlivcům práva a povinnosti, a dále uvedl, že jejím důsledkem byla ztráta možnosti vznášet své nároky přímo u českých orgánů (podle vnitrostátního práva), tak nepřímo, prostřednictvím své vlády [viz usnesení ze dne 14. 8. 2001 sp. zn. II. ÚS 265/99 (U 29/23 SbNU 357) a ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. II. ÚS 575/2000)]. Jestliže stěžovatel poukázal na to, že se obecné soudy nevypořádaly s problematikou souladu předmětné mezivládní dohody se "základy mezinárodního práva", že při získání náhrady na jejím základě jeho právní předchůdci nejednali svobodně, neboť nyní by namísto kompenzace žádali vrácení svého majetku, z výše uvedeného zřetelně plyne, že otázka existence, formy či přiměřenosti kompenzace za minulým režimem odňatý majetek je na úvaze zákonodárce, a tudíž nemůže podléhat ústavněprávnímu přezkumu ani výše kompenzace (resp. její právní poklad), jež v minulosti byla poskytnuta a jejíž absencí restituční předpis podmiňuje vznik nároku (srov. usnesení ze dne 8. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 291/06). Ke stěžovatelově argumentaci závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 628/2000 se již vyjádřil dovolací soud v napadeném usnesení, a to poukazem na svou pozdější judikaturu a stanovisko Ústavního soudu, které se otázky vlastnického práva státu týkají, k čemuž možno dodat, že na závěru, že by uvedená mezivládní dohoda mohla založit vlastnické právo československého státu, napadená soudní rozhodnutí postavena nejsou.
19. Vzhledem k tomu, že postup obecných soudů, které zamítly restituční nárok stěžovatele s tím, že již byl vypořádán podle zmíněné mezivládní dohody, Ústavní soud neshledal ústavně nekonformním, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu