ECLI:CZ:US:2017:1.US.1920.16.1
sp. zn. I. ÚS 1920/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Hálou, advokátem se sídlem Martina Kříže 8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, č. j. 4 Tdo 300/2016-24, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2015, č. j. 5 To 246/2015-358, a proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 16. 4. 2015, č. j. 1 T 104/2014-338, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí soudu prvého stupně a odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že jako přílohu doložil i usnesení dovolacího soudu a toto rozhodnutí je posledním rozhodnutím v posuzovaném případě, Ústavní soud dospěl k závěru, že i rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel zamýšlel ústavní stížností napadnout, byť přímo v petitu usnesení výslovně nefiguruje. Stěžovatel se domnívá, že shora uvedenými soudními rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 1 T 104/2014, stěžovatele jako obžalovaného zprostil návrhu na potrestání, že zatajil dodavateli elektrické energie neoprávněnou manipulaci a zásah do měřící soustavy, které vedly k ovlivnění měření spotřeby odebírané elektrické energie, kdy odečet vykazoval nižší než skutečně spotřebovanou elektrickou energii, čímž uvedl v omyl dodavatele elektrické energie a způsobil mu tak škodu ve výši 18.679,- Kč; tedy že sebe obohatil tím, že zamlčel podstatné skutečnosti a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, čímž měl spáchat přečin podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku. Podle odůvodnění citovaného rozsudku okresního soudu nebylo ve smyslu §226 písm. c) trestního řádu prokázáno, že tento skutek spáchal stěžovatel.
Citovaný rozsudek okresního soudu napadl odvoláním státní zástupce v neprospěch stěžovatele. Krajský soud jako soud odvolací rozhodl usnesením ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 5 To 474/2014, tak, že předmětný rozsudek okresního soudu zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. V odůvodnění citovaného usnesení krajský soud konstatoval, že se okresní soud v rámci svého rozhodnutí nevypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro posouzení dané trestní věci a zároveň neprovedl dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění všech okolností nutných k posouzení jím projednávané trestní věci, takže jeho rozhodnutí je nutno považovat za přinejmenším předčasné. Podle závěru krajského soudu okresní soud nedostatečně vyhodnotil charakter neoprávněného zásahu do elektroměru, když z okresním soudem zjištěných skutečností je patrné, že jediným motivem k danému zásahu byla snaha ovlivnit měřenou spotřebu odebírané energie a takto získat neoprávněný majetkový prospěch pro stěžovatele. V této souvislosti krajský soud zavázal soud prvního stupně tím, jaké důkazy má provést a s čím se má vypořádat při jejich provádění a hodnocení (strana 4 odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 5 To 474/2014).
Následně Okresní soud v Novém Jičíně ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 1 T 104/2014, uznal stěžovatele vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se dopustil shora popsaným skutkem. Za to mu byl podle §209 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jeho výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a čtyř měsíců. V souladu s §82 odst. 2 trestního zákoníku bylo stěžovateli uloženo omezení spočívající v povinnosti vyvinout úsilí k náhradě způsobené škody podle finančních sil již v průběhu zkušební doby. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla dále obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému dodavateli elektrické energie škodu ve výši 18.680 Kč. Se zbytkem nároku byl tento poškozený podle §229 odst. 2 trestního řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Následné odvolání stěžovatele bylo podle §256 trestního řádu zamítnuto ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2015, č. j. 5 To 246/2015-358. Krajský soud dospěl k závěru, že soud I. stupně doplnil dokazování v rozsahu požadovaném zrušovacím rozhodnutím a že vzal při hodnocení provedených důkazů v úvahu námitky vznesené odvoláním státního zástupce a provedené důkazy hodnotil v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu. K námitce stěžovatele krajský soud uvedl, že odvolacím soudem nebyl dán soudu I. stupně závazný právní názor, jak má provedené důkazy hodnotit, nýbrž aby se soud I. stupně v rámci svého rozhodnutí vypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro posouzení této trestní věci a provedl dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění všech okolností nutných k posouzení projednávané trestní věci. Nad rámec odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku soudu I. stupně krajský soud uvedl, že podle faktur dodavatele elektrické energie byla na daném odběrném místě za období od 29. 3. 2011 do 31. 12. 2012 vykázána nulová spotřeba elektrické energie, přičemž je zcela nepochybné, že stěžovatel věděl, že po celou dobu, včetně doby, po kterou byla v předmětných prostorách v nájmu společnost TEANO Holding s. r. o., které stěžovatel účtoval odběr elektrické energie, je ve vztahu k dodavateli elektrické energie vykazována nulová spotřeba. Podle krajského soudu tak soud I. stupně zcela důvodně dovodil, že zásah do předmětného měřícího ústrojí elektroměru vedl k ovlivnění měřené spotřeby elektrické energie ve prospěch společnosti stěžovatele, a že tento zásah byl proveden s podvodným úmyslem získat neoprávněný majetkový prospěch této společnosti a nesporně byl proveden s vědomím stěžovatele, což dodavateli elektrické energie, které byla způsobena škoda ve výši 18.679,867 Kč, zatajil.
Proti napadenému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 29. 3. 2016, č. j. 4 Tdo 300/2016-24 tak, že dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud k námitkám stěžovatele uvedl, že odvolací soud se ve zrušovacím usnesení nevyjadřoval k právní kvalifikaci skutku, ani nedával nalézacímu soudu pokyny k hodnocení důkazů, ale toliko nalézací soud zavázal provést výslech svědka a vyžádat si podrobné vyúčtování od dodavatele elektrické energie za roky 2009 až 2013 pro předmětné odběrné místo. Zároveň mu uložil povinnost tyto důkazy vyhodnotit ve spojení s dosud již provedenými důkazy a vypořádat se s argumentací uvedenou v odůvodnění odvolání státního zástupce, což následně nalézací soud učinil, když uvedené úkony a doplnění nařízené odvolacím soudem provedl, tudíž postupoval plně v souladu s trestním řádem. K další dovolací argumentaci stěžovatele Nejvyšší soud uvádí, že stěžovatel své námitky zaměřil výlučně ke zpochybnění skutkových zjištění učiněných oběma soudy nižších stupňů, kdy fakticky nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že nalézací soud rozhodl svým prvotním rozhodnutím tak, že jej zprostil obvinění, avšak odvolací soud si vyložil důkazní situaci obráceně a formálně zavázal nalézací soud k doplnění dokazování, přičemž ve svém odůvodnění v podstatě predikoval, jak má nově nalézací soud rozhodnout. Nalézací soud pak dospěl k diametrálně odlišným závěrům, ačkoliv po doplnění dokazování nedošlo k žádným významným změnám v důkazním stavu a aniž by se nalézací soud vypořádal se svými předchozími závěry a skutkovými zjištěními. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti jednotlivým závěrům nalézacího soudu a jejich změně podrobněji věnuje. Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v jeho věci došlo k porušení pravidla subsidiarity trestní represe, kdy obecné soudy pominuly možnost uplatnění práv poškozeného dodavatele elektrické energie cestou náhrady škody v civilním řízení, kdy nelze pominout výši škody, kterou poškozený vypočítal pomocí tabulek a faktická výše způsobené škody není známa a v rozhodnutí soudu se vychází z hypotetického předpokladu. Ve vztahu k v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko uvádí, že jeho dovolací námitka ohledně změny závěrů nalézacího soudu se sice týkala hodnocení procesu, nicméně daná změna měla přímou souvislost s hmotným posouzením stavu věci a je jeho důvodnou součástí, což Nejvyšší soud do svých závěrů nepřijal.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Maje na zřeteli uvedené zásady, shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o stěžovatelovy námitky směřující proti nařízení odvolacího soudu, aby soud prvního stupně provedl úkony a doplnění, Ústavní soud podotýká, že koncepce trestního soudnictví v České republice vychází z principu dvojinstančnosti, přičemž odvolací soud je oprávněn vyslovit vůči soudu I. stupně závazný právní názor a je oprávněn rovněž tomuto soudu nařídit provést úkony a doplnění (viz ustanovení §264 odst. 1 trestního řádu), přičemž nerespektování právního názoru nebo nařízených pokynů odvolacího soudu znamená porušení zmíněného principu dvojinstančnosti soudního rozhodování a ve svých důsledcích zatěžuje vydaná rozhodnutí vadou dosahující ústavně právní intenzity [srov. nález sp. zn. I. ÚS 615/01 ze dne 20. 3. 2002 (N 35/25 SbNU 273)].
Přitom soud vyššího stupně může vyslovit pouze právní názor, nesmí ale soud nižšího stupně zavazovat k určitému hodnocení důkazů, neboť v případě trestního řízení je odvolací soud výslovně vázán hodnocením důkazů, jež provedl soud prvního stupně, s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl [viz nález sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008 (N 79/49 SbNU 153)]. Opačný postup by byl v rozporu s trestním řádem a byl judikaturou Ústavního soudu opakovaně označen za nepřípustný i z hlediska garancí práva na spravedlivý proces (srov. však také nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009).
Od nepřípustného "přehodnocování důkazů odvolacím soudem" je však třeba lišit kasační oprávnění odvolacího soudu z důvodů podle §258 odst. 1 písm. b) a písm. c) trestního řádu. Jde typicky o situace, kdy skutková zjištění v napadeném rozsudku působí neúplně a nepřesvědčivě, zejména proto, že nalézací soud určité skutečnosti, jež se z provedeného dokazování podávají, do svých úvah vůbec nezahrnul, některé důkazy zcela pominul nebo určité důkazy hodnotil zjevně jednostranně, v rozporu se zásadami formální logiky (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 2298/11).
Ve věci stěžovatele odvolací soud usnesením ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 5 To 474/2014, zrušil prvoinstanční zprošťující rozsudek okresního soudu, neboť tento soud nedostatečně vyhodnotil charakter neoprávněného zásahu do elektroměru a odvolací soud poukázal na nutnost řádně vyslechnout jednatele společnosti TEANO Holding s. r. o. v procesním postavení svědka a doplnit dokazování o podrobné vyúčtování za odběr elektrické energie. K tomu krajský soud v odůvodnění usnesení ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 5 To 474/2014, uvedl, že "po doplnění dokazování ve shora naznačeném směru bude na okresním soudě, aby v souladu s ust. §2 odst. 6 tr. ř. všechny provedené důkazy vyhodnotil, zejména z hlediska jejich věrohodnosti, kdy se bude muset rovněž vypořádat s eventuálními rozpory. Okresní soud se bude muset vypořádat i s argumentací uvedenou v odůvodnění odvolání státního zástupce a následně podrobněji rozvede úvahy, kterými se při hodnocení provedených důkazů řídil."
Uvedený postup odvolacího soudu byl podle Ústavního soudu plně v mezích jeho přezkumné pravomoci; označit takový postup za chybný či dokonce protiústavní by v důsledku znamenalo popření samotné dvojinstančnosti trestního řízení, jak bylo shora uvedeno. Odvolací soud má oprávnění a povinnost vytknout soudu nalézacímu nedostatečná a nepřesvědčivá skutková zjištění, aniž by ovšem sám bez vlastního dokazování nalézacímu soudu diktoval, k jakým alternativním skutkovým závěrům má dospět.
Bylo pak pouze na soudu prvního stupně, jak se s těmito dříve pominutými skutečnostmi vypořádá a jaké z toho vyvodí právní a skutkové závěry. Za této situace tedy nedošlo k vytýkanému porušení základních práv a svobod stěžovatele (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8.2015, sp. zn. II. ÚS 287/15).
Další část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel projevuje nesouhlas s jednotlivými závěry nalézacího soudu, představuje námitky nesprávnosti skutkových zjištění a s ní spojenou argumentaci směřující vůči způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečným způsobem vyložily, jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily a své závěry o vině stěžovatele logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Stran námitek stěžovatele, obsažených v jeho ústavní stížnosti, poukazuje Ústavní soud zvláště na odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu (s. 3-4). Jelikož úvahám obecných soudů nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, Ústavnímu soudu nepříslušelo je jakkoliv přehodnocovat.
Ústavní soud nepřehlédl, že jádrem shora uvedených námitek je tvrzení stěžovatele, že nalézací soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěrům odlišným, než k jakým dospěl ve svém původním zprošťujícím rozsudku. Jak bylo již shora uvedeno, k odlišným právním závěrům dospěl okresní soud na základě doplnění dokazování a vypořádání se s argumentací uvedenou v odůvodnění odvolání státního zástupce, k čemuž jej oprávněně zavázal odvolací soud.
Naznačuje-li stěžovatel ve svém dovolání, že v rozhodnutí soudu se při výpočtu škody vychází z hypotetického předpokladu a nikoliv faktické výše způsobené škody, Ústavní soud naopak poukazuje na to, že obecné soudy při určení výše škody nevycházely z fiktivní výše škody stanovené podle příslušného prováděcího právního předpisu (477.021,- Kč), nýbrž z pravděpodobné faktické výše škody (18.679,867,- Kč), zjištěné na základě předložených faktur a dalších listinných důkazů ze strany orgánu hospodářské policie (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 8.2015, sp. zn. I. ÚS 668/15).
Neobstojí ani stěžovatelova výhrada týkající se zásady subsidiarity trestní represe, která se odvíjí pouze z obecného poukazu na soukromoprávní rovinu stíhaného jednání. Ústavní soud připomíná, že zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě, kdy poškozený může ke své ochraně využít prostředky civilního práva, neboť trestní právo chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu