ECLI:CZ:US:2017:1.US.2158.17.1
sp. zn. I. ÚS 2158/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Havleny, zastoupeného Mgr. Lenkou Havlenovou, advokátkou se sídlem Mezi Domy 792, Jesenice u Prahy, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 3. 2017 č. j. 51 C 278/2015-135, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 14. 3. 2012 byla Miloušem Havlenou (právním předchůdcem stěžovatele, dále jen "objednatel") objednána služba od společnosti O2 Czech Republic a. s. (dále jen "vedlejší účastník"). Na základě objednávky služby vznikla mezi objednatelem a vedlejším účastníkem smlouva, jejíž plnění nejdříve objednatel a následně stěžovatel reklamoval v rámci správního řízení před Českým telekomunikačním úřadem (dále jen "ČTÚ"). ČTÚ nejdříve námitkám objednatele nevyhověl, poté vyhověl v plném rozsahu a nakonec je opět v celém rozsahu zamítl.
2. Stěžovatel se následně obrátil na Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), který v napadeném rozhodnutí stěžovateli částečně vyhověl (co do částky 540 Kč s příslušenstvím). Celkově se v řízení před ČTÚ stěžovatel domáhal částky 1 675 Kč s příslušenstvím. Proti rozsudku obvodního soudu není podle občanského soudního řádu odvolání přípustné, neboť v řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč.
3. Stěžovatel proti rozhodnutí obvodního soudu podal dne 12. 7. 2017 ústavní stížnost, ve které se domáhá jeho zrušení z důvodu tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a splňovala i další zákonem stanovené formální náležitosti. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadeným rozhodnutím obvodního soudu, však zároveň dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyjádřil názor, že rozhodnutí, jejichž předmětem je bagatelní částka, vzhledem k zanedbatelnosti jimi způsobeného zásahu do subjektivních práv obvykle nemohou založit porušení ústavně zaručených práv a svobod. Výjimku lze připustit pouze v případech extrémních pochybení obecného soudu, zejména jsou-li dotčeny základní principy, na nichž je založen spravedlivý proces [srov. např. usnesení ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421); nález ze dne 17. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583); nález ze dne 21. listopadu 2011 sp. zn. IV. ÚS 1685/11 (N 198/63 SbNU 307) nebo usnesení ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 3811/16].
6. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)]. V nyní posuzované situaci však nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele, jež by odůvodňovala zásah Ústavního soudu. Obvodní soud totiž učiněné závěry o nákladech řízení odůvodnil, včetně toho, z jakého právního i skutkového důvodu aplikoval ustanovení §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. V daném případě tedy nelze v postupu soudu spatřovat prvky libovůle a nahodilosti, neboť soud své úvahy odpovídajícím způsobem vyložil, aniž by např. pouze formálně odkázal na příslušné ustanovení zákona [srov. a contrario nález ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 170/99 (N 96/18 SbNU 339)].
7. Zároveň je nezbytné vyzdvihnout, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zachovává zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním či obecně s právními a skutkovými závěry obecných soudů, neboť nesprávná interpretace hmotného či procesního práva zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces vyjma situací, pokud by zasáhla některé z ústavních subjektivních práv [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a usnesení ze dne 13. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 4/17].
8. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by skutkovým a právním závěrům obvodního soudu bylo možné z hlediska zásad vyplývajících z práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny cokoliv vytknout. Tyto závěry mají oporu v příslušném spisu a nelze je považovat za svévolné. Skutečnost, že se stěžovatel s těmito závěry neztotožňuje, přitom sama o sobě nemůže založit závěr o porušení tohoto základního práva [srov. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 656/14]. Ústavnímu soudu pak nepřísluší přezkoumávat interpretaci podústavního práva provedenou obecnými soudy ani skutkové závěry správních orgánů a obecných soudů.
9. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu