ECLI:CZ:US:2017:2.US.4.17.1
sp. zn. II. ÚS 4/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Česká kancelář pojistitelů, se sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4, zastoupený Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Pod křížkem 428/4, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 5. 2016, č. j. 40 C 212/2014-113, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2016, č. j. 21 Co 344/2016-134, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Obvodní soud napadeným rozsudkem uložil stěžovatelovi povinnost zaplatit žalobkyni I. Drozenové částku 2.860 Kč s příslušenstvím a k rukám jejího advokáta náhradu nákladů řízení ve výši 16.940 Kč (výroky I. a IV.), zatímco ohledně částky 31.940 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.). Stěžovatelovi dále uložil povinnost zaplatit ve stejné lhůtě České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 4 náhradu nákladů řízení státu ve výši 4.310 Kč (výrok III.). Pod bodem V. soud rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit soudní poplatek ve výši 1.000 Kč.
3. K odvolání stěžovatele rozhodl městský soud nyní napadeným usnesením tak, že rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o nákladech řízení III. a IV. potvrdil. V odůvodnění usnesení uvedl, že rozhodnutí soudu I. stupně o výši plnění záviselo na znaleckém posudku a použití ustanovení §142 odst. 3 občanského soudního řádu pro rozhodnutí o nákladech řízení mezi účastníky navzájem tak bylo správné. Okolnost, že výše bolestného stanovená soudním znalcem se více blížila závěrům posudku předloženého stěžovatelem, přitom nemá pro rozhodnutí o nákladech řízení význam, protože dopředu známa nebyla. Stejně tak nelze přičítat k tíži žalobkyně, že lékařský posudek, který předložila, se se závěry znaleckého posudku vypracovaného v tomto řízení více rozcházel, než posudek předložený stěžovatelem, protože ani ona s ohledem na odbornost posouzení nemohla jeho závěry hodnotit.
4. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Protiústavnost spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že odvolací soud i soud I. stupně při určování výše nákladů řízení postupovaly zcela překvapivě, v rozporu s ustálenou judikaturou obecných soudů, když jako tarifní hodnotu při stanovení výše náhrady nákladů řízení dle ustanovení §142 odst. 3 občanského soudního řádu použily částku požadovanou žalobkyní namísto částky soudem přiznané. Při určování výše náhrady nákladů řízení v obdobných případech však prý nelze vycházet jen z premisy, že byla způsobena škoda a určení výše škody je pak druhotné, nýbrž je třeba zohlednit i skutečnost, zda účastník řízení výši sporu zjevně nenadhodnotil, aby byla odměna advokáta co nejvyšší. Navíc stěžovatel připomíná, že žalobkyně byla se svým nárokem úspěšná jen ve velmi malém rozsahu. Rozhodnutí obvodního soudu je nadto vnitřně rozporné, protože při určení nákladů řízení soud použil jiný princip výpočtu, resp. jiný základ, než při určení výše soudního poplatku. Závěrem stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí postrádají řádná odůvodnění stran aplikace citovaného ustanovení občanského soudního řádu.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení v tzv. bagatelní částce, proti němuž není přípustné ani dovolání [srov. ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Ústavní soud přitom dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, IV. ÚS 3247/07; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch extrémních situací se pak jedná zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily, nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu, případně by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 137/08, I. ÚS 3143/08, usnesení sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález sp. zn. III. ÚS 3659/10 a contrario). Navíc, i k samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu, a to i tehdy, může-li mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].
8. Pokud Ústavní soud posoudil konkrétně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatele důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení napadeného nákladového rozhodnutí v bagatelní výši, dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele, jež by odůvodňovala zásah Ústavního soudu. Obvodní i městský soud totiž učiněné závěry o povinnosti stěžovatele hradit náklady řízení v určené výši odůvodnily, včetně toho, z jakého právního i skutkového důvodu aplikovaly ustanovení §142 odst. 2 občanského soudního řádu. V daném případě tedy nelze v postupu soudů spatřovat prvky libovůle a nahodilosti, neboť ty své úvahy odpovídajícím způsobem vyložily, aniž by např. pouze formálně odkázaly na příslušné ustanovení zákona [srov. a contr. nález sp. zn. III. ÚS 170/99 ze dne 22. 6. 2000 (N 96/18 SbNU 339)]. Ústavní soud přitom souhlasí se stěžovatelem [shodně viz nález sp. zn. I. ÚS 2881/12 ze dne 9. 12. 2013 (N 212/71 SbNU 495)], že ocitne-li se uplatňovaná výše co do základu oprávněného nároku v důsledku zjevného nadsazení vyčíslené částky v extrémním rozporu s jeho reálnou hodnotou, a žalobce přes zjevný impuls plynoucí z výsledku dokazování k výši nároku nevezme žalobu zčásti zpět, pak je dán důvod pro moderaci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (nepřiznání náhrady nákladů řízení zcela nebo zčásti v intencích §150 občanského soudního řádu). Přesto však musí nyní rozhodující senát konstatovat, že ve stěžovatelově případě nedosahovala přiznaná výše náhrady nákladů řízení natolik neakceptovatelné výše, že by byl nezbytný zásah do jurisdikce obecných soudů. Zde je totiž nezbytné vyzdvihnout, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zachovává zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním či obecně s právními a skutkovými závěry obecných soudů, neboť nesprávná interpretace hmotného či procesního práva zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces vyjma situací, pokud by zasáhla některé z ústavních subjektivních práv [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)].
9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
10. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu