ECLI:CZ:US:2017:1.US.2268.17.1
sp. zn. I. ÚS 2268/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Valentové, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. dubna 2017 č. j. Nao 177/2017-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno její právo na soukromí zaručené článkem 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 Listiny, právo na zajištění procesní rovnosti zaručené článkem 37 Listiny a právo na zákonného soudce zaručené článkem 38 Listiny.
2. Napadeným usnesením bylo rozhodnuto tak, že předsedkyně senátu JUDr. Miluše Došková a soudci JUDr. Karel Šimka a Mgr. Eva Šonková nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. Nao 142/2017.
3. Stěžovatelka ve svém podání konkrétně neuvedla, v jakém postupu soudu spatřuje porušení svých práv. Uvedla pouze, že to vyplývá z dosavadního řízení a případně že své podání v tomto směru dále doplní.
4. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
5. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích konečných. Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
6. Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 52/15 ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 2085/16 ze dne 5. 12. 2016 či sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016).
7. Případně vadné posouzení námitky podjatosti mohou příslušné orgány napravit v průběhu řízení; teprve po skončení řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovatelům jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. Možnost namítat podjatost příslušného soudce či přísedícího zůstává zachována i nadále. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to vyplývá z již ustálené rozhodovací praxe.
8. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatelku fakticky nijak nepoškozuje. Nic jí totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení o její žalobě skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
9. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
10. Přestože stěžovatelka nesplnila podmínku povinného zastoupení podle ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud stěžovatelku nevyzýval k odstranění této vady jejího podání. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a určení lhůty podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem. V nyní projednávaném případě však Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatelka k dnešnímu dni obrátila na Ústavní soud již sedmkrát, přičemž byla již v minulosti k odstranění vad svých návrhů vyzývána a poučena o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem.*) Taktéž ze samotného obsahu nyní projednávané ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka již byla s požadavkem na povinné zastoupení v řízení před Ústavním soudem dostatečně seznámena (viz obdobně usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1940/17 ze dne 30. 6. 2016). Nadto ani odstranění nedostatku povinného zastoupení by s ohledem na povahu rozhodnutí, proti němuž ústavní stížnost směřuje (rozhodnutí o námitce podjatosti), nemohlo mít na výrok tohoto rozhodnutí žádný vliv.
11. O námitce podjatosti soudců Tomáše Lichovníka a Radovana Suchánka nebylo třeba rozhodnout, neboť se rozhodování v této věci neúčastnili.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka
_____________________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 25. 9. 2017