ECLI:CZ:US:2017:1.US.2367.16.1
sp. zn. I. ÚS 2367/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů: a) Iegor Zabirzhevskyi, b) Vitaliy Zabirzhevskyy, c) Galyna Goryacheva, zastoupených JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Horná Lán 1328/6, proti části výroku I., jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby, a výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1425/2014-553 ze dne 26. dubna 2016 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 277/2013-436 ze dne 25. října 2013, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě a vedlejšího účastníka řízení Statutárního města Olomouc, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V řízení před Okresním soudem v Olomouci se stěžovatel a) na vedlejším účastníkovi domáhal částky 304 218,82 Kč s příslušenstvím, stěžovatel b) částky 308 334,52 Kč s příslušenstvím a stěžovatelka c) částky 408 483,52 Kč s příslušenstvím. Tyto částky měly přestavovat bezdůvodné obohacení vedlejšího účastníka. Dále se každý ze stěžovatelů domáhal i náhrady nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč. Důvody spatřovali v tom, že vedlejší účastník přijal územní plán, který počítá s výstavbou pozemní komunikace, která zasahuje do pozemku stěžovatelů. Využití pozemku je územním plánem omezeno, vedlejší účastník však neučinil dostatečné kroky k jeho získání. Okresní soud dospěl k závěru, že došlo k porušení práva stěžovatelů na pokojné užívání jejich majetku, což konstatoval i ve výroku svého rozhodnutí. Ve zbylém rozsahu však žalobu zamítl, neboť neshledal, že by postup ze strany vedlejšího účastníka vůči stěžovatelům byl diskriminační. Krajský soud následně změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že k zásahu do práva stěžovatelů na pokojné užívání jejich majetku nedošlo. Ve zbytku jeho rozhodnutí potvrdil.
2. K dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí krajského soudu v rozsahu, v němž potvrdil zamítavý výrok rozhodnutí okresního soudu nad částku 100 000 Kč pro každého ze stěžovatelů, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve zbylém rozsahu (tj. potvrzení zamítavých výroků pokud jde o částku 100 000 Kč pro každého ze stěžovatelů) dovolání odmítl podle §237 občanského soudního řádu. Dospěl k závěru, že se krajský soud nedostatečně zabýval omezením vlastnického práva (užívání pozemku) stěžovatelů územním plánem. Ve vztahu k nemajetkové újmě dospěl k závěru, že provádění územního plánu (výkup či směna pozemků, stavba pozemní komunikace) nemůže být nesprávným úředním postupem. Při obstarávání pozemků nedošlo ani k nepřípustné diskriminaci stěžovatelů, neboť vedlejší účastník ke stěžovatelům nepřistupoval jinak, než k ostatním vlastníkům pozemků v daném území.
3. Proti rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu v rozsahu týkajícím se zamítnutí žaloby ve výši 100 000 Kč stěžovatelé brojili ústavní stížností, neboť se domnívali, že jimi došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu a na ochranu pokojného užívání majetku. Porušení svých práv spatřovali v tom, že Nejvyšší soud dospěl k závěru o nemožnosti podřadit jednání vedlejšího účastníka pod pojem nesprávný úřední postup a tím jej vyloučil z aplikace zákona č. 82/1998 Sb. Podle stěžovatelů nemůže existovat zásah do práv chráněných Listinou základních práv a svobod ve veřejném zájmu, který by zároveň nebyl úředním postupem. Tím je stěžovatelům odpírána možnost odškodnění podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Zároveň by tento výklad vedl k závěru, že stěžovatelé nemají účinný prostředek nápravy pro namítané porušení Úmluvy ochraně lidských práv a svobod.
4. Dále stěžovatelé zpochybnili závěry o absenci rozdílného zacházení s nimi a s ostatními vlastníky pozemků v daném území, který metodologicky neodpovídá požadavkům judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu. Rozdílné zacházení ve srovnatelné situaci bylo v řízení prokázáno, není možné ignorovat jednotlivé skutečnosti. Závěrem stěžovatelé zpochybnili přezkoumatelnost rozhodnutí Nejvyššího soudu, který ponechal v platnosti deklaratorní výrok o tom, že nedošlo k porušení práva stěžovatelů na ochranu pokojného užívání majetku. Takový výrok neodpovídá odůvodnění jeho rozhodnutí a není zřejmé, jak ve věci teď může rozhodnout krajský soud.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh zčásti přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
6. V posuzované věci bylo třeba rozlišit argumentaci vztahující se k otázkám, o nichž Nejvyšší soud rozhodl kasačním výrokem (bezdůvodné obohacení či náhrada škody ve výši 304 218,82 Kč, 308 334,52 Kč a 408 483,52 Kč, to vše s příslušenstvím), a otázkám, o nichž rozhodl výrokem odmítavým (nemajetková újma ve výši 100 000 Kč). O prvním okruhu otázek Ústavní soud nemohl rozhodovat, neboť řízení o nich dosud probíhalo před Krajským soudem v Ostravě. Z toho důvodu ostatně stěžovatelé formálně napadli pouze výrok rozhodnutí Nejvyššího soudu v rozsahu, v němž bylo konečným způsobem rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč. Toto rozlišení však neprovedli ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu a napadli je i v té části, v níž je již dříve zrušil Nejvyšší soud. V tomto rozsahu je tudíž ústavní stížnost nepřípustná (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016).
7. Jak plyne z obou napadených rozhodnutí, náhradu nemajetkové újmy stěžovatelé žádali jako zadostiučinění za nesprávný úřední postup. Ten spatřovali v trvalém, úmyslném šikanózním jednání vedlejšího účastníka, který cíleně zneužíval své postavení orgánu veřejné moci - konkrétně tím, že diskriminačním způsobem odmítl návrh na směnu či odkup pozemků, navrhoval pro stěžovatele nevýhodné podmínky a byl v této otázce dlouhodobě nečinný.
8. V tomto ohledu není významná valná většina argumentace stěžovatelů směřující proti posouzení zásahu do práva na pokojné užívání majetku. Tento zjevně kompenzován být může - za tím účelem ostatně Nejvyšší soud vrátil část věci k dalšímu projednání krajskému soudu, a to včetně kompenzace za stav dlouhodobé nejistoty stěžovatelů (str. 10-13 rozsudku Nejvyššího soudu). Z toho důvodu není na místě ani závěr, že stěžovatelé nemají k dispozici účinný prostředek nápravy - vznesenými námitkami stěžovatelů se věcně zabývaly soudy tří článků soudní soustavy (čl. 13 Evropské úmluvy nezaručuje úspěch ve věci).
9. Ústavně akceptovatelný je závěr Nejvyššího soudu o tom, že omezení vlastnického práva stěžovatelů přijetím územního plánu je výkonem veřejné moci [územnímu plánování ostatně náleží ústavní ochrana jako projevu práva na samosprávu, srov. nález sp. zn. III. ÚS 1669/11 ze dne 7. 5. 2013 (N 76/69 SbNU 291)], zatímco samotné majetkové dispozice územně samosprávného celku s pozemky výkonem veřejné moci nejsou. Nemohou tak být nesprávným úředním postupem, což však neznamená (jak je opět ze str. 14 a 15 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu zřejmé), že újma způsobená stěžovatelům při takových majetkových dispozicích nemůže být jakkoliv kompenzována. V projednávané věci však obecné soudy dospěly k závěru, že k žádné šikaně či diskriminaci stěžovatelů nedošlo.
10. Zpochybňovali-li stěžovatelé skutková zjištění obecných soudů, lze jen stručně uvést, že zásadně není úkolem Ústavního soudu hodnotit (a přehodnocovat) hodnocení důkazů provedené obecnými soudy [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], pokud je sám neprovedl. Nalézací i odvolací soud se shodly v tom, že stěžovatelé s vedlejším účastníkem začali jednat až v roce 2008, nikoliv 2005, jak tvrdí stěžovatelé (str. 12 rozsudku okresního soudu, str. 11, 13 rozsudku krajského soudu), ze strany vedlejšího účastníka byl dodržen standardní postup (str. 10, 13 rozsudku okresního soudu) a vzájemná jednání nebyla úspěšná pro neshodu stran na vzájemně kladených požadavcích a podmínkách (str. 11-13 rozsudku krajského soudu). Z napadených rozhodnutí vyplývá srozumitelně a logicky odůvodněný závěr obecných soudů, že odlišný výsledek jednání vedlejšího účastníka se stěžovateli a jednání vedlejšího účastníka s ostatními vlastníky nemovitých věcí v dotčeném území je způsoben shodou na ekonomických a dalších požadavcích stran. Pokud se stěžovatelé s vedlejším účastníkem neshodli na podmínkách směny či odkupu pozemků, nelze v tom bez dalšího spatřovat ústavně nepřijatelné rozdílné zacházení.
11. Námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozpor výroku a odůvodnění) Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnými. Ve své podstatě směřují proti tomu, zda krajský soud bude ve věci moci rozhodnout ve prospěch stěžovatelů, pokud nebyl zrušen deklaratorní výrok o tom, že k zásahu do práv stěžovatelů podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě nedošlo. Právní názor Nejvyššího soudu, jímž je krajskému soudu závazně určen další postup, je však zřejmý. To nezpochybňují ani stěžovatelé. V tomto ohledu je tedy na obecných soudech, aby v dalším řízení ve věci rozhodly a s touto otázkou se vypořádaly.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) ve spoj. s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu