ECLI:CZ:US:2017:1.US.2678.17.1
sp. zn. I. ÚS 2678/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pension Marianne, s.r.o., se sídlem 3. května 639, Zlín, zastoupeného JUDr. Ilonou Třískovou, advokátkou, se sídlem Tišnovská 167, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 6. 2017 č. j. 21 Cdo 1641/2017-260, usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 15. 9. 2016 č. j. 58 Co 232/2016-232 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 11. 2015 č. j. 23 EXE 330/2010-212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Na základě písemné smlouvy o půjčce v penězích (dále jen "smlouva o půjčce") ze dne 28. 2. 2001 zapůjčil věřitel (dále jen "vedlejší účastník 1") společnosti Driva s.r.o. jako obligačnímu dlužníkovi (dále jen "vedlejší účastník 2") finanční prostředky ve výši 1.500.000 Kč. K zajištění půjčky byla následně v tentýž den uzavřena samostatná zástavní smlouva mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem 1, ve které se stěžovatel zavázal zřídit zástavní právo na dobu do úplného uhrazení dluhu.
2. Ve smlouvě o půjčce byla uvedena splatnost dluhu, a to postupnými splátkami. Termíny splátek byly poté změněny přijetím dvou dodatků ke smlouvě o půjčce vyhotovených dne 20. 2. 2003 a 26. 7. 2004, kterými byla splatnost dluhu prodloužena. Vedlejší účastník 2 část dluhu splatil a zbývající částku prostřednictvím institutu uznání dluhu potvrdil.
3. K uspokojení své nesplacené pohledávky ve výši 600.000 Kč s příslušenstvím podal vedlejší účastník 2 dne 12. 4. 2006 žalobu o soudní prodej zástavy proti stěžovateli. Usnesením Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 4. 2007 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 10. 2007 byl nařízen soudní prodej zastavených nemovitostí. Následně okresní soud nařídil usnesením ze dne 23. 3. 2011 exekuci prodejem zastavěných nemovitostí. Proti tomuto se stěžovatel odvolal a krajský soud jeho odvolání odmítl usnesením ze dne 14. 7. 2011.
4. Stěžovatel poté podal návrh na zastavení exekuce, který okresní soud usnesením ze dne 25. 11. 2015 zamítl a krajský soud toto usnesením ze dne 15. 9. 2016 potvrdil. Stěžovatel se tak obrátil s dovoláním na Nejvyšší soud, který jeho dovolání usnesením ze dne 14. 6. 2017 odmítl jako vadné, neboť neobsahovalo údaje o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 občanského soudního řádu).
5. Proti výše zmíněným usnesením okresního, krajského a Nejvyššího soudu podal následně stěžovatel ústavní stížnost, ve které tvrdí, že soudy zasáhly do jeho ústavně zaručených práv, jež však nijak blíže nespecifikoval.
6. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou posuzované věci, je vždy povinen přezkoumat splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, se jím totiž může zabývat také věcně. V nyní projednávaném případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1545/17 ze dne 26. 7. 2017).
7. Z textu stěžovatelova dovolání Ústavní soud ověřil, že se v něm stěžovatel omezil na tvrzení, že přípustnost dovolání dovozuje z §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), aniž by jakkoliv konkretizoval, který z tam uvedených předpokladů přípustnosti považuje za naplněný. Stěžovatel sice v dovolání označil otázky, které podle něj okresní nebo krajský soud posoudil nesprávně, ty ovšem nepropojil s jedním z hledisek přípustnosti dovolání vymezených v zákoně (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 983/17 ze dne 3. 5. 2017, bod 6) a relevantní judikatuře Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1256/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 234/75 SbNU 607), usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 2716/13 ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1539/15 ze dne 8. 1. 2016 a sp. zn. IV. ÚS 2136/15 ze dne 18. 10. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu) je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 citovaného zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ustanovení §72 odst. 4 téhož zákona). Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita. Ústavní stížnost tak lze podat pouze, byly-li před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, což znamená, že musí být nejen podány, nýbrž musí o nich být též rozhodnuto. Je přitom zřejmé, že vyčerpáním všech procesních prostředků, jimiž stěžovatel disponuje, se nerozumí jejich prosté podání (formální aspekt), nýbrž uplatnění v takové podobě, aby se jimi příslušný soud mohl věcně zabývat (materiální aspekt). Nedávalo by totiž žádný rozumný smysl, pokud by např. podáním blanketního či opožděného dovolání, případně dovolání nesplňujícího další podmínky řízení (nezaplacený soudní poplatek, nezastoupení advokátem apod.) bylo možno vytvořit podmínky pro věcnou projednatelnost ústavní stížnosti (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1216/17 ze dne 11. 7. 2017).
9. Pokud tedy jde o napadená usnesení okresního a krajského soudu, Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na výše zmíněný princip subsidiarity ústavní stížnosti, musí být ústavní stížnost směřující proti nim posouzena jako nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1543/17 ze dne 9. 8. 2017).
10. Co se týká napadeného usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud uzavírá, že nehledě na povinnost Nejvyššího soudu volit při posuzování dovolání postup vstřícnější k právu na soudní ochranu, stěžovatelovo dovolání vskutku nevyvolávalo pochybnosti o své nedostatečnosti z pohledu základních obsahových náležitostí stanovených zákonem (srov. nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015). V této souvislosti Ústavní soud znovu poukazuje na to, že úprava dovolání jako mimořádného opravného prostředku obsahuje zvýšené požadavky na jeho obsah, jejichž nedostatek má za následek odmítnutí dovolání. Nicméně z toho důvodu zákonodárce zároveň stanovil i speciální podmínku dovolacího řízení v podobě právního zastoupení dovolatele advokátem. Tak i v projednávaném případě byl stěžovatel při podání dovolání řádně zastoupen advokátkou, která si měla být vědoma toho, jaké jsou procesní požadavky zákona i judikatury na bezvadné dovolání (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1543/17 ze dne 9. 8. 2017).
11. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou.
12. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout zčásti jako nepřípustný a zčásti jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu