ECLI:CZ:US:2017:1.US.2729.17.1
sp. zn. I. ÚS 2729/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele J. U., zastoupeného Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou, sídlem Baškirská 1404/1, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2017 č. j. 7 Tdo 659/2017-36 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2016 č. j. 10 To 549/2016-422, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1) Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2) Dle přesvědčení stěžovatele byl nespravedlivě uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku, aniž by byly naplněny zákonné podmínky. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího nemají oporu v provedeném dokazování, neboť skutkový stav nebyl zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Důkazní návrhy stěžovatele na provedení dokazování (doklady o jemu vyplacené mzdě, revizní znalecký posudek k posudku Ing. Zdeňka Sklenáře, výpis z osobní karty řidiče, internetový článek "Řidič ovládal tachograf tajnou kombinací pedálů" a znalecký posudek z oboru doprava) soudy bez dalšího odmítly, přestože mohly zásadním způsobem vést k vyvinění stěžovatele. Stěžovatel zdůraznil, že bylo běžnou praxí ve firmě, že si řidiči tankovali do svých osobních vozidel, a docházelo k tomu se svolením zaměstnavatele, proto nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu krádeže ani zpronevěry. Z provedeného dokazování totiž zejména vyplynuly rozpory ve výpovědích svědků Krejčího a Hofmanna, ale soud je hodnotil nepřípustně selektivně a uvěřil jen části výpovědi svědka a další nikoli.
3) Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu, neboť soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces.
4) Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že dle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5) Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 19. 10. 2016 č. j. 8 T 83/2016-397 uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku. Předmětem ústavní stížnosti je rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016 č. j. 10 To 549/2016-422, který k odvolání obviněného, podanému proti všem výrokům rozsudku Okresního soudu v Berouně při nezměněných výrocích o vině a o náhradě škody ve výši 270 000 Kč, zrušil výrok o trestu a nově rozhodl tak, že obviněnému uložil trest stejného druhu a výměry jako soud prvního stupně (trest odnětí svobody v trvání tří let se zařazením jeho výkonu do věznice s dozorem), avšak jako trest souhrnný podle §43 odst. 2 trestního zákoníku, a to za uvedený přečin a dále za dva přečiny zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž současně rozhodl o zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. 2 T 157/2015 a výroků navazujících. Stěžovatel napadá i následné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017 č. j. 7 Tdo 659/2017-36, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
6) Obviněný stěžovatel se přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku dopustil v podstatě tím, že v době od 1. 8. 2015 do 10. 11. 2015 jako řidič uvedené firmy načerpal za použití svěřené karty CCS a tankovacího čipu navíc nejméně 11 324,03 litrů motorové nafty v hodnotě 321 036 Kč, které nepoužil pro provoz svěřeného nákladního vozidla, ale ponechal si je pro svou potřebu, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 10. 2013 sp. zn. 2 T 2/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014 sp. zn. 12 To 459/2013 odsouzen za trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody na dva roky s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců.
7) Ústavní stížností stěžovatel pouze pokračuje v polemice s obecnými soudy, když jen opakuje totožné námitky již uplatněné obhajobou v odvolání a v dovolání. Přestože na ně soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Ústavní soud nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2067/13). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i §125 trestního řádu, a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41), usnesení ze dne 6. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 1701/11, usnesení ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 443/14 a další, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz].
8) Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně a konstatoval, že provedl veškeré důkazy potřebné k tomu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho meritorní rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). V tomto směru soud I. stupně hodnotil provedené důkazy na základě pečlivého uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Nevytrhával tedy jednotlivé důkazy z kontextu provedeného dokazování, ale přihlížel i ke vzájemným vazbám a souvislostem. Odůvodnění napadeného rozsudku stran zásadních skutkových zjištění odpovídá §125 trestního řádu, kdy soud I. stupně podrobně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporovaly.
9) Ústavní soud konstatuje, že rozhodující soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného i s jeho návrhy na doplnění dokazování. Jestliže v ústavní stížnosti i dovolání obviněný tuto obhajobu a tyto návrhy opakuje, lze proto odkázat na odůvodnění soudů obou stupňů, přičemž zejména odvolací soud se na str. 5-8 napadeného rozsudku přehledně a výstižně vypořádal s jednotlivými aspekty obhajoby obviněného a v souvislosti s tím i s jeho důkazními návrhy. Odvolací soud dospěl k závěru, že námitky jsou ve své podstatě založeny na snaze zpochybnit jednotlivé usvědčující důkazy vytržené z jejich kontextu, ovšem právě souhrn všech ostatních důkazů při jejich zhodnocení ve vzájemných souvislostech stěžovatele z trestného jednání zcela spolehlivě usvědčují.
10) Nejvyšší soud se pak s námitkami stěžovatele nad rámec závěru, že se se svým dovoláním stěžovatel ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, vypořádal. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že dle §265b odst. 1 trestního řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem I. stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
11) Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), usnesení ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 621/15 a mnohá další].
12) Na základě výše uvedené stručné rekapitulace pak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že argumentaci stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti nelze přisvědčit. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá přehodnocení provedených důkazů, skutkových závěrů a právní kvalifikace. Obecné soudy hodnotily celou řadu důkazů (např. výpověď stěžovatele, výpovědi svědků, odborná vyjádření atd.) a podřazením jednání stěžovatele pod skutkovou podstatu přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku nevybočily z limitů vymezených trestním zákoníkem a trestním řádem.
13) Ústavní soud uzavírá, že neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv. Konstatuje, že v předcházejícím řízení bylo naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení dle čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
14) Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
David Uhlíř v. r.
předseda senátu