ECLI:CZ:US:2017:1.US.273.17.1
sp. zn. I. ÚS 273/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Rucké, zastoupené JUDr. Ing. Zuzanou Bordovskou, advokátkou, se sídlem U Staré pošty 744, Frýdek-Místek, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 5. 2015 č. j. 12 C 27/2014-57, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2015 č. j. 8 Co 375/2015-106 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 12. 2016 č. j. 33 Cdo 5305/2016-162, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Proti stěžovatelce bylo dne 15. 10. 2013 dodavatelskou společností zahájeno řízení o zaplacení částky 43.136,81 Kč s příslušenstvím, na základě faktury vystavené za odběr plynu v období od 2. 7. 2010 do 22. 7. 2011. Proti následně vydanému platebnímu rozkazu podala stěžovatelka odpor, ve kterém namítala, že v odběrném místě od roku 2007, kdy dům nabyla do vlastnictví, nikdo nebydlel, s výjimkou období, kdy dům na základě dohody s ní užívala jiná osoba. Ta také nechala v říjnu 2011 odmontovat a přezkoušet předmětný plynoměr.
2. Po zrušení platebního rozkazu nařídil Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") několik jednání, kterých se stěžovatelka zúčastnila a během kterých se jí dostalo poučení podle ustanovení §15a odst. 1, §118b odst. 1 a §119a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Na její návrh soud vyslechl jako svědkyni osobu, která měla předmětný dům přechodně obývat, jakož i další osoby bydlící v sousedství; stěžovatelka předložila také listinné důkazy. Napadeným rozsudkem ze dne 21. 5. 2015 rozhodl okresní soud, že žaloba je důvodná a že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanou částku s příslušenstvím, včetně náhrady nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelka byla v daném fakturační období jediným smluvním odběratelem plynu, přičemž její reklamace ohledně vyúčtované spotřeby nebyla uznána, neboť plynoměr splnil metrologické požadavky stanovené typovou zkouškou. Stěžovatelka přitom sama prohlásila, že neví, kdy a jak dlouho tam bydlela jí označená osoba a zda spotřebovávala plyn, a vůbec se o svůj dům nestarala. Soud přitom neuvěřil výpovědi svědkyně, která v domě bydlela a byla na věci přímo zainteresována, neboť bylo v jejím zájmu vykazovat co nejkratší dobu užívání domu a co nejnižší spotřebu plynu. Předložené listiny ani výpovědi dalších svědků pak neprokázaly, že v žalovaném období nebyl objekt na odběrném místě nikým užíván a že nebyl odebírán plyn.
3. Stěžovatelka podala proti rozsudku okresního soudu odvolání, ve kterém setrvala na tvrzení, že žalovaná částka je po ní požadována neoprávněně, že s vyúčtováním nesouhlasí a že v odběrném místě nikdo nebydlel. Požádala o opětovný výslech své osoby i svědkyně, která měla dům přechodně obývat, a znovu navrhla doplnit dokazování vyžádáním faktur za odběr plynu v předchozím období. Posléze stěžovatelka podala žádost o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení bezplatného právního zástupce; oběma těmto žádostem bylo vyhověno. Soudem ustanovená zástupkyně z řad advokátů pak stěžovatelčino odvolání doplnila tvrzením, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav věci, nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a věc nesprávně právně posoudil. Uvedla rovněž, že požadavek na zaplacení žalované částky je nepřiměřený a v rozporu s dobrými mravy a že jsou podle ustanovení §150 o. s. ř. dány důvody hodné zvláštního zřetele proto, aby žalobci nebyly přiznány náklady řízení. Právní zástupkyně se rovněž zúčastnila jednání před odvolacím soudem. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu potvrzen jako věcně správný.
4. Stěžovatelka podala blanketní dovolání a požádala o ustanovení stejné právní zástupkyně, jakož i o osvobození od soudních poplatků. Poté, co bylo její žádosti vyhověno, požádala ustanovená advokátka o zproštění zastupování z důvodu narušení nezbytné důvěry. Soud ji proto povinnosti zastupovat stěžovatelku zprostil a zástupkyní stěžovatelky pro dovolací řízení ustanovil JUDr. Ing. Bordovskou. K výzvě okresního soudu tato zástupkyně doplnila dovolání stěžovatelky. V části věnované přípustnosti dovolání uvedla mimo jiné, že jde o spor ze spotřebitelské smlouvy, proto je dovolání přípustné. V části označené jako právní odůvodnění namítla tyto dovolací důvody: "Soudy obou stupňů nezjistily řádně skutkový stav věci, jelikož neprovedly žalobcem navržené důkazy, a tím celý tento právní případ nesprávně právně posoudily a je zde tedy dovolací důvod, specifikovaný v §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. Dále mám za to, že svým postupem soudy obou stupňů porušily také právo na spravedlivý proces žalobce, jelikož neprovedly ani jediný navržený důkaz ze strany žalobce. Dále mám za to, že tato otázka nebyla doposud dovolacím soudem vyřešena." V následujících odstavcích pak uvedla, že důvody pro dovolání podle §237 a §241a odst. 1 o. s. ř. spatřuje v několika hmotně-právních otázkách (špatný výpočet počátečního stavu plynoměru, vyčíslení dlužné částky v rozporu s dobrými mravy, porušení práv spotřebitele, nesprávně zjištěný skutkový stav věci, promlčení), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které nebyly dovolacím soudem doposud vyřešeny.
5. Usnesením vydaným předsedkyní senátu Nejvyššího soudu dne 8. 12. 2016 bylo dovolání odmítnuto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nebylo možné pokračovat pro vadu, kterou stěžovatelka včas neodstranila. K tomu Nejvyšší soud konstatoval, že přes obsáhlost svého dovolání stěžovatelka nedostála obligatorním požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání; nad rámec uvedl, že stěžovatelka neuplatnila jediný v úvahu přicházející dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, neboť její námitky směřovaly primárně proti správnosti skutkového zjištění a proti způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem.
II. Argumentace stěžovatelky
6. Svou blanketní stížností ze dne 26. 1. 2017 se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud s tím, že požádala Českou advokátní komoru, aby její právní zástupkyní určila JUDr. Ing. Bordovskou, k čemuž došlo pravděpodobně dne 1. 2. 2017. Zástupkyně stěžovatelky pak svým podáním ze dne 14. 2. 2017 doplnila ústavní stížnost tak, že napadla v záhlaví uvedená soudní rozhodnutí, kterými mělo být porušeno základní právo stěžovatelky na právní pomoc, zaručené článkem 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a její právo na vlastnictví zaručené článkem 11 odst. 3 Listiny.
7. Právo na právní pomoc mělo být porušeno tím, že soudy obou stupňů stěžovatelku řádně a včas nepoučily o tom, jaké má právní možnosti v hájení svého práva, a že může požádat o určení advokáta z důvodu tíživých finančních poměrů. Tím byla narušena i rovnost účastníků řízení, neboť stěžovatelka, navíc v roli spotřebitele, nemohla na soudy působit rovnocenně se žalobcem. Ujednání a právní otázky pak byly soudy posouzeny v rozporu se zásadou ochrany spotřebitele a ustanovením §56 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb.
8. Pokud jde o porušení článku 11 odst. 3 Listiny, vznesla stěžovatelka v ústavní stížnosti námitku promlčení práva žalobce, s tím, že bylo zneužito vlastnictví žalobce k její újmě. Opět zpochybnila výpočet počátečního stavu plynoměru, provedenou zkoušku plynoměru a vyčíslení dlužné částky, a uvedla, že jí uložená povinnost zaplatit úroky z prodlení je v rozporu s dobrými mravy.
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že jej proto nelze, rozhoduje-li ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat je tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady) (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016, bod 13; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se takřka výhradně na úrovni podústavního práva, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je zcela zřejmé, že stěžovatelka svými námitkami brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku řízení před obecnými soudy, neboť rozporuje konkrétní dílčí závěry obecných soudů, opakuje námitky před nimi uplatněné, případně vznáší námitky zcela nové (promlčení).
11. Jediným ústavně relevantním tvrzením je namítané porušení práva na právní pomoc spočívající v absenci náležitého poučení na počátku řízení, které však stěžovatelka nepředestřela odvolacímu soudu. Ústavní soud k tomu přesto připomíná, že mezi procesní práva účastníka řízení beze sporu patří i právo nechat se zastoupit osobou znalou práva nebo požádat soud o to, aby mu byl zástupce za naplnění zákonných podmínek soudem ustanoven. Vzhledem k tomu je obecný soud povinen i s těmito možnostmi účastníka řízení na základě obecné poučovací povinnosti seznámit, a to obzvláště za situace, kdy je z podání účastníka řízení zřejmé či jinak z úřední činnosti soudu známo, že se účastník řízení v procesním právu zjevně neorientuje, že se nachází v tíživé osobní situaci nebo že vzhledem k projednávané věci a vzhledem k zastoupení protistrany může být v procesu značně znevýhodněn [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3849/11 ze dne 12. 8. 2014 (N 151/74 SbNU 289, bod 21].
12. Řádné plnění poučovací povinnosti ze strany obecných soudů je tedy jedním ze základních předpokladů práva na spravedlivé soudní řízení a jednou z forem naplnění pozitivních závazků státu vyplývajících z práva na právní pomoc. Nesplnění této povinnosti nicméně nevede bez dalšího k zásahu do ústavně zaručeného práva na právní pomoc, a to za předpokladu, že obecný soud učiní během soudního řízení jiná vhodná opatření (například poučení účastníka řízení k jednotlivým povinnostem při soudním jednání), která napomohou účastníkovi řízení k tomu, aby mohl v řízení hájit efektivně své zájmy. Navíc není vyloučeno, že vada, která se vyskytne v řízení před soudem prvního stupně, bude následně v řízeních o opravných prostředcích konvalidována. Jinými slovy, je nutno posuzovat řízení ve své celistvosti (srov. výše cit. nález sp. zn. I. ÚS 3849/11, bod 22).
13. Ústavní soud konstatuje, že ze spisu vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 12 C 27/2014, který si k posouzení této věci vyžádal, nelze zjistit, zda byla stěžovatelka soudem prvního stupně ve smyslu §30 odst. 1 o. s. ř. (v tehdy platném znění) poučena o svém právu nechat se zastoupit osobou znalou práva, příp. požádat o ustanovení bezplatného zástupce, a to např. ve výzvě k vyjádření k žalobě či v předvolání k jednání. Je nicméně třeba uvést, že z uvedeného spisu a z průběhu řízení před soudem prvního stupně vyplývá, že se stěžovatelka v civilním sporném řízení orientovala a aktivně využívala svá procesní práva (podání odporu proti platebnímu rozkazu, navrhování důkazů, účast na jednání). Dostalo se jí také poučení podle ustanovení §15a odst. 1, §118b odst. 1 a §119a o. s. ř. V rámci odvolacího řízení pak stěžovatelka požádala o ustanovení právního zástupce, přičemž této žádosti bylo vyhověno a její odvolání bylo následně doplněno ustanovenou advokátkou. Ústavní soud je toho názoru, že toto zastoupení před odvolacím soudem bylo způsobilé konvalidovat případné předchozí vady, neboť stěžovatelka v řízení před odvolacím soudem pouze zopakovala svá tvrzení předestřená již soudu prvního stupně a nenavrhla provedení nových důkazů, které by snad mohly být odmítnuty z důvodu uplatnění tzv. neúplné apelace (srov. a contrario výše cit. nález sp. zn. I. ÚS 3849/11, bod 24). Námitka týkající se porušení stěžovatelčina práva na právní pomoc tedy postrádá opodstatněnost.
14. Ústavní soud dále konstatuje, že ačkoliv stěžovatelka ve své ústavní stížnosti formálně napadá i usnesení Nejvyššího soudu odmítající její dovolání pro vady, žádné námitky vůči tomuto rozhodnutí neformuluje. Dle názoru Ústavního soudu je přitom toto usnesení na samé hranici ústavnosti. Již z dřívější judikatury Ústavního soudu totiž konkrétně vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne pro vady, kterými však dovolání ve skutečnosti netrpí, poruší tím ústavně garantované právo dotčeného účastníka na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3876/13 ze dne 3. 6. 2014 (N 113/73 SbNU 779), nález sp. zn. II. ÚS 1686/16 ze dne 24. 11. 2016 bod 8, nález sp. zn. I. ÚS 2804/15 ze dne 19. 7. 2016 bod 20 či nález sp. zn. IV. ÚS 1155/16 ze dne 22. 11. 2016]. V projednávané věci se Ústavní soud domnívá, že - byť mělo podání sepsané právní zástupkyní stěžovatelky (ustanovenou soudem) daleko k dokonalosti - z předmětného dovolání bylo, při aplikaci přístupu vstřícnějšího k právu účastníka řízení na soudní ochranu a zohlednění celého textu podání, pro účely ustanovení §237 o. s. ř. seznatelné, které otázky stěžovatelka hodlala učinit předmětem svého dovolání a že tyto otázky byly dle jejího názoru odvolacím soudem vyřešeny odlišně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. nebyly dovolacím soudem doposud vyřešeny. Tím ovšem není nijak zpochybněno, že přípustnost dovolání by mohla být založena jen v případě, že by stěžovatelka v souvislosti se skutkovými zjištěními skutečně vymezila otázku hmotného nebo procesního práva, a že tato by z hlediska jejího vztahu k judikatuře dovolacího soudu splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu. Otázkou, zda tak skutečně učinila, se ale dovolací soud zabývá až v rámci posouzení jeho přípustnosti, a nikoliv v souvislosti s posuzováním obsahových náležitostí dovolání. Dovolání, jehož přípustnost spatřuje dovolatel - za předpokladu splnění ostatních náležitostí dovolání - toliko ve svém odlišném náhledu na správnost určitého konkrétního skutkového zjištění, bude podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítnuto jako nepřípustné. Naopak ho podle tohoto ustanovení nelze odmítnout pro vady, které nebyly odstraněny ve lhůtě podle §241b odst. 3 občanského soudního řádu a pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 3093/13 ze dne ze dne 17. 12. 2014 (N 231/75 SbNU 581) a sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 30. 3. 2017, bod 27].
15. Ústavní soud však také připomíná, že ve své rozhodovací praxi zachovává zdrženlivost při zásazích do činnosti obecných soudů a přihlíží k tomu, že smysl kasační pravomoci Ústavního soudu nelze spatřovat pouze v tom, že kdykoliv ve své rozhodovací činnosti shledá v určitém rozhodnutí nesprávnou interpretaci hmotného nebo procesního práva, bez dalšího jej zruší. V souladu s principem subsidiarity řízení o ústavní stížnosti je třeba, aby toto pochybení ze strany obecných soudů dosáhlo takové intenzity, která je v rozporu s ústavním pořádkem. Ústavní soud je rovněž toho názoru, že je třeba zvážit i případné následky takového zásahu a pokud shledá, že zrušení rozhodnutí by pro stěžovatele nemělo fakticky žádný význam a pouze by prodloužilo řízení, jehož je účastníkem, eventuální zrušení takového rozhodnutí by bylo ryze formalistickým a obsahově prázdným [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 1301/13 ze dne 15. 12. 2015, bod 36 a sp. zn. II. ÚS 3137/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 75/57 SbNU 23), bod 32]. V posuzovaném případě tedy Ústavní soud nepřistoupil - i s přihlédnutím k absenci konkrétních námitek stěžovatelky - ke zrušení usnesení Nejvyššího soudu, protože využití kasační pravomoci by bylo v tomto případě zjevně neúčelné a pouze by prodloužilo řízení bez možnosti příznivějšího výsledku pro stěžovatelku. Ústavní soud se totiž námitkami týkajícími se před nižšími soudy zabýval a dospěl k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné (viz body 10 až 13 výše).
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu