ECLI:CZ:US:2017:1.US.2769.17.1
sp. zn. I. ÚS 2769/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti I. D., zastoupeného JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem Dlouhá 16, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 43/2017-11605 ze dne 19. 6. 2017 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 52 T 3/2005-11533 ze dne 8. 3. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Krajského soudu v Brně byla podle §344 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") a contrario zamítnuta žádost stěžovatele o upuštění od výkonu peněžitého trestu ve výši 500 000 Kč, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 52 T 3/2005-9836 ze dne 9. 4. 2009, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 76/2010-10357 ze dne 15. 10. 2010. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným usnesením jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soudy nevyhodnotily správně podmínky, za kterých je třeba od výkonu peněžitého trestu podle §344 tr. ř. upustit, tj. nevzaly v úvahu, že v jeho případě existují okolnosti na jeho vůli nezávislé, v důsledku kterých se stal dlouhodobě neschopným peněžitý trest zaplatit, ani okolnost, že výkonem peněžitého trestu by byla vážně ohrožena výživa a výchova osoby, o jejíž výživu a výchovu je stěžovatel podle zákona povinen pečovat. Stěžovatel zdůraznil, že fakticky prostředky na úhradu peněžitého trestu k dispozici nemá. Nemá dle svých slov žádný movitý či nemovitý majetek, který by mohl zpeněžit, přičemž takový majetek neměl ani v době uložení peněžitého trestu. Stěžovatel se rovněž obsáhle vyjádřil k podmínkám ukládání peněžitého trestu, maje za to, že peněžitý trest neměl být v prvé řadě vůbec uložen ve světle povinnosti k náhradě škody přesahující 1,7 miliardy Kč. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadená soudní rozhodnutí zkrátila stěžovatele na jeho právu na spravedlivý proces či jiném jeho ústavně zaručeném právu. Argumentace stěžovatele je v zásadě pokračující polemikou s vývody soudů, jimiž reagovaly na opakovanou argumentaci stěžovatele.
K výhradám stěžovatele směřujícím proti samotnému uložení peněžitého trestu Ústavní soud konstatuje, že jimi se již zabývat nemůže, neboť o něm bylo rozhodnuto vpředu uvedeným pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně v dané trestní věci. Obdobné námitky stěžovatel i další spoluobvinění vznesli v rámci opravných prostředků proti tomuto meritornímu rozhodnutí, včetně dovolání. Nejvyšší soud se v rámci jejich posouzení podrobně vyjádřil k otázce uložení peněžitých trestů, včetně otázky jejich dobytnosti (srov. str. 70 - 71 usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 461/2012-241 ze dne 27. 3. 2013). Stěžovatel, stejně jako další tři spoluobvinění, podali proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížnosti, v nichž své argumenty opětovně vznesli. Ústavní soud je však shledal zjevně neopodstatněnými a ústavní stížnosti z tohoto důvodu odmítl usneseními sp. zn. IV. ÚS 2228/13 ze dne 9. 4. 2015 (věc stěžovatele), sp. zn. II. ÚS 2249/13 ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2248/13 ze dne 19. 11. 2013 a sp. zn. IV. ÚS 2250/13 ze dne 3. 6. 2015 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud se ztotožnil s trestními soudy a uvedl, že nevybočily z mezí stanovených pro jejich ukládání, včetně čl. 39 Listiny. Tyto závěry nyní nelze jakkoli revidovat.
Pokud jde o námitky stěžovatele stran vyhodnocení podmínek, za kterých je třeba od výkonu peněžitého trestu podle §344 tr. ř. upustit, Ústavní soud podotýká, že toto posouzení je primárně doménou trestních soudů. Sám Ústavní soud není k přehodnocení vývodů trestních soudů v této otázce povolán, ledaže by v jejich postupu zjistil extrémní exces. Ten se však z odůvodnění soudů nepodává. Soudy vycházely ze zákonných kritérií pro rozhodnutí o upuštění od výkonu peněžitého trestu, obsažených v §344 odst. 1 tr. ř. a na dosavadních poměrech stěžovatele ukázaly, proč momentální neschopnost stěžovatele trest zaplatit není důsledkem okolností, které by snad byly nezávislé na jeho vůli. Bez povšimnutí nelze ponechat ani poukaz soudů na dosavadní laxní přístup stěžovatele k otázce úhrady trestu, již by byl ochoten nějak řešit, byť alespoň v minimální míře (srov. str. 3 in fine napadeného usnesení krajského soudu).
Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Návrhu stěžovatele na přednostní projednání věci pak vyhověl via facti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. září 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu