ECLI:CZ:US:2015:4.US.2228.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2228/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele I. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Rýnovice, právně zastoupeného advokátem JUDr. Pavlem Sedláčkem, Dlouhá 16, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. 5 Tdo 461/2012, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010 sp. zn. 6 To 76/2010 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. 52 T 3/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 7. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 tr. z. a trestným činem porušování povinností při správě cizího majetku dle §255 odst. 1 a 2 písm. b) tr. z. ve znění zákona č. 19/1997 Sb. Za spáchání výše uvedených trestných činů byl stěžovateli uložen úhrnný trest v trvání osmi roků a šesti měsíců. Současně mu byl v souladu s ustanovením §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. z. uložen trest zákazu činnosti, a to na dobu osmi roků. Podle ustanovení §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. z. byl stěžovateli rovněž uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč, pro případ jeho nesplacení mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Výše citovaným rozsudkem krajského soudu byla stěžovateli společně a nerozdílně s R. L. a M. H. uložena povinnost k náhradě škody ve výši 1.234.000.000,- Kč. Dále mu byla společně a nerozdílně s R. L., M. H. a P. J. uložena povinnost k náhradě škody ve výši 37.700.000,- Kč. Společně a nerozdílně byl stěžovatel zavázán k náhradě škody způsobené s R. L. ve výši 5.000.000,- Kč.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl ohledně stěžovatele rozsudek krajského soudu částečně zrušen, a to ve výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. z., v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody dle §228 odst. 1 tr. ř. ohledně poškozené ČETRANS, a. s., a ve výroku dle §229 odst. 2 tr. ř. ohledně poškozené ČETRANS, a. s. Nově byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) tr. z. a byl mu v souladu s ustanovením §209 odst. 5 tr. z. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 roků. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti na dobu osmi roků a stejně tak mu byl uložen peněžitý trest ve výši 500.000,- Kč. Pro případ, že by stěžovatel peněžitý trest ve stanovené lhůtě nesplnil, byl mu uložen trest náhradní, a to trest odnětí svobody v délce trvání 12 měsíců.
Hlavní námitkou stěžovatele je tvrzení, podle něhož soudy při ukládání trestu nezohlednily celkovou délku trestního řízení. Trestní stíhání stěžovatele pro majetkovou trestnou činnost páchanou v letech 1995-1998 bylo zahájeno sdělením obvinění podle §160 odst. 1 tr. ř. ze dne 21. 7. 1998. Délka přípravného řízení činila bezmála sedm let, když obžaloba byla ve věci podána až dne 22. 3. 2005 a první hlavní líčení proběhlo dne 3. 3. 2008. Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem dne 9. 4. 2009. Odvolací soud rozhodl dne 15. 10. 2010 a Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání dne 27. 3. 2013. Celková doba trestního stíhání tak činila více než 15 let. Od doby spáchání trestných činů kladených stěžovateli za vinu uplynulo již více než 18 let. Podle stěžovatele je tak zřejmé, že doba přípravného řízení v délce 7 let a doba, po kterou spis ležel na Krajském soudu v Brně, v délce 4 roky nenaplňuje znaky přiměřené délky trestního řízení tak, jak je garantováno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku dle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. z. lze uložit trest odnětí svobody v rozmezí 6 měsíců až 5 let. Za zločin podvodu dle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. z. lze uložit trest odnětí svobody v rozmezí 5-10 let. Stěžovatel, nehledě na skutečnost, že nesouhlasí s napadenými rozhodnutími ve vztahu k výrokům o vině, nesouhlasí zejména s uloženými tresty, jejich výměrou, jakož i postupem soudu při jejich vyměření a zdůvodnění. Uložené tresty jsou podle stěžovatele zcela nepřiměřené, a to zejména vzhledem k účelu trestu, povaze případu, osobě pachatele, délce trestního stíhání, jakož i době uplynulé od spáchání trestné činnosti.
Dle judikatury Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 554/04 nebo nález sp. zn. I. ÚS 603/06) je nepochybné, že s prodlužující se délkou trestního řízení se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem. Doba mezi trestným jednáním pachatele a vynesením konečného rozhodnutí má nepochybně vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétního trestu dosaženo. Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se oslabuje jak prvek individuální, tak i generální prevence. Nelze přitom přehlížet, že trest odnětí svobody je nejpřísnější sankcí předvídanou zákonem.
Stěžovatel rovněž poukazuje na skutečnost, že od spáchání trestných činů prošla společnost hlubokými změnami v důsledku transformace hospodářské, sociální i právní a byla v mezidobí konfrontována s mnohem složitějšími a nebezpečnějšími formami hospodářské kriminality. Trest odnětí svobody uložený stěžovateli v trvání 7 let jeví se z hlediska účelu či funkce trestu jako čirá represe. V souvislosti s průtahy v řízení odkázal stěžovatel též na judikaturu Ústavního soudu - nález sp. zn. III. ÚS 1094, I. ÚS 5/96, IV. ÚS 358/98, I. ÚS 600/03. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že přiměřenost doby řízení je třeba hodnotit podle okolností konkrétního případu, zejména jeho složitosti a chování účastníků.
Ve svém návrhu poukázal stěžovatel rovněž na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 1/2002 a 7 Tz 316/2001, v nichž Nejvyšší soud dospěl k názoru, že trvání řízení po dobu delší šesti let zakládá rozpor s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Stejně tak konstantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva je vystavěna na stanovisku, že dobu řízení trvající do pravomocného skončení trestního řízení delší než šest let nelze tolerovat. Lhůta šesti let je tak vnímána jako maximální a musejí existovat opravdu závažné důvody mimo sféru vlivu státu proto, aby bylo ospravedlnitelné řízení delší, a to bez ohledu na jeho složitost. Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 7 Tz 316/2001 uvedl, že dostane-li se právo a povinnost státu na stíhání a potrestání do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě, zbavuje se stát svojí nečinností práva na stíhání a potrestání pachatele trestné činnosti. V projednávané věci uplynulo od zahájení trestního stíhání v roce 1998 do doby vydání pravomocného rozhodnutí více než 12 let.
Stěžovatel dále upozornil rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04, v němž je jednoznačně konstatováno, že při uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obžalovaného je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. V případě, že ukládaný trest není svojí výší či druhem odpovídající, totiž, že při zohlednění délky řízení se základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem vytratil, je povinností soudu zvolit vhodný způsob nápravy tak, aby byl dodržen požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání pachatele na straně druhé. V takových případech je na místě postupovat zejména zmírněním trestu v rámci použité trestní sazby, či snížením mimořádným, pod dolní hranici trestní sazby dle §40 odst. 1. trestního zákona, případně upustit od potrestání nebo trestní řízení zastavit.
Podle náhledu stěžovatele obecné soudy v projednávané věci při volbě druhu trestu nepřihlížely dostatečné k době uplynuvší od údajného spáchání trestného činu a nepřiměřené délce trestního stíhání. V napadených rozhodnutích jsou sice tyto skutečnosti uvedeny, zřejmě s ohledem na ustálenou judikaturu, nicméně z odůvodnění rozsudků není zřejmé, jak konkrétně se úvahy ohledně těchto rozhodných skutečností promítly do výše a druhu uložených trestů. V neposlední řadě napadené rozsudky zohledňují tato kritéria pouze ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody, nikoliv ve vztahu k ostatním uloženým trestům. V této souvislosti je nutné zmínit rovněž uložení peněžitého trestu vedle povinnosti
uhradit údajně poškozeným škodu ve výši přesahující 1 miliardu Kč, kdy je zcela zřejmé, že stěžovatel nemůže dostát těmto závazkům současně. Obecné soudy při ukládání trestu nedostatečně přihlédly k dosavadní bezúhonnosti stěžovatele, jemuž bylo v době podání ústavní stížnosti šedesát let. Svůj život vedl jako řádný a pochybení, jehož se měl dopustit, lze tak vnímat jen jako exces.
Další část právní argumentace stěžovatele směřuje k výši způsobené škody a relativitě její podstaty. V průběhu celého řízení stěžovatel i ostatní obžalovaní opakovaně poukazovali na skutečnost, že i kdyby se popsané skutky skutečně staly tak, jak dovodily soudy, výše škody reálně způsobená společnosti ČETRANS, a. s., je diametrálně odlišná od závěrů soudů. Ve vztahu k výši způsobené škody vycházely soudy pouze ze znaleckých posudků zajištěných obžalobou, byť obžalovaní opakovaně předkládali v průběhu řízení znalecké posudky, které závěry těchto posudků vyvracely a upozorňovaly na formální i věcné vady jejich závěrů. Přes výše uvedené příslušné soudy bez náležitého zdůvodnění a prošetření přihlížely pouze ke znaleckým posudkům svědčícím v neprospěch stěžovatele. Závěry znaleckých zkoumání svědčící ve prospěch stěžovatele obecné soudy žádným způsobem ve svém rozhodnutí nezohlednily. Za nesprávný považuje stěžovatel takový postup znalce, kdy tento přistoupil k subjektivnímu ocenění některých aktiv, aniž by objektivně zjistil skutečný stav, dospěl k závěru, že hodnota jedné akcie se snížila z nominální hodnoty 1.000,- Kč na částku 507,- Kč. Zde se však jedná pouze o účetní hodnotu, která nic nevypovídá o postavení společnosti na trhu a tedy ani o tržní ceně akcií, tedy skutečné aktuální reálné ceně akcie. Znalec měl podle stěžovatele rovněž oddělit ty případy, které souvisely s obviněním členů představenstva, a které souvisely s předchozí činností společnosti a nebyly ovlivněny navýšením základního jmění. Stěžovatel má za to, že vývoj akciového trhu v období hospodářské krize relativizuje způsobenou škodu. Povinnost k náhradě škody ve výši 1.239,- mld. Kč. by vedla k úhradě přesahující několikanásobně samotnou hodnotu poškozené společnosti ČETRANS, a. s., když hospodářská krize trvající již několik let srazila hodnotu přepravních firem na minimum.
Závěrečná námitka stěžovatele se vztahuje ke kompenzaci porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Relevantní judikatura ESLP je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vysloví ESLP porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Ačkoliv ESLP nevyvodil z porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy povinnost smluvního státu kompenzovat porušení zastavením trestního stíhání nebo zmírněním trestu, současně takovou formu kompenzace nevyloučil. V rozsudku ve věci Beck v. Norsko formuloval ESLP vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzaci v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy. Z tohoto obecného pravidla existuje výjimka v případě, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem.
Ochrana práva na přiměřenou délku řízení, které garantuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena prostředky, které jsou vlastní trestnímu právu, jsou-li jeho normy vykládány ústavně konformně. Dojde-li s přihlédnutím k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ke snížení uloženého trestu, je povinností soudů, aby z rozhodnutí bylo patrné, k jakému konkrétnímu snížení trestu v souvislosti s porušením práva na přiměřenou délku řízení došlo. V souvislosti s uvedeným odkazuje stěžovatel na rozsudek ESLP ve věci Jensen v. Denmark. Z ústavních stížností napadených rozhodnutí není zřejmé, k jakému snížení trestu došlo pouze v důsledku porušení práva na přiměřenou délku řízení. Stěžovatel nesouhlasil s konstatováním dovolacího soudu, podle něhož odvolací soud při zmírnění trestu přihlédl zejména k délce doby, která uplynula od spáchání trestných činů, jakož i k délce trestního řízení. V odůvodnění odvolacího soudu se konstatuje pouze to, že soud k této okolnosti přihlédl. Rovněž konstatování dovolacího soudu, že bylo postupováno transparentně a měřitelně, stěžovatel neshledává přiléhavým, neboť nebylo žádným způsobem osvětleno, k jakému snížení došlo právě v důsledku porušení práva na přiměřenou délku řízení, tak jak je požadováno v rozsudku ESLP Jensen v. Denmark. S ohledem na výše uvedené skutečnosti se stěžovatel domnívá, že vyměřený trest odnětí svobody v délce trvání 7 let, jakož i ostatní uložené tresty, dostatečně nezohledňují intenzitu zásahu do práv stěžovatele.
Z výše vyložených důvodů je stěžovatel toho názoru, že mu bylo orgány činnými v trestním řízení zasaženo do práva na spravedlivý proces (čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 Úmluvy). Stejně tak mu mělo být zasaženo do práva na osobní svobodu, jež je mu zaručeno čl. 8 Listiny, jakož i další práva stanovená čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Podle náhledu Ústavního soudu tvoří jádro ústavní stížnosti v podstatě dvě zásadní námitky, přičemž jedna směřuje proti tomu, jak se obecné soudy vypořádaly s vyhotovenými znaleckými posudky a druhá brojí proti výši uloženého trestu.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s tím, jak obecné soudy hodnotily ve věci předložené znalecké posudky, lze jej odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal.
Námitkou nesprávného hodnocení znaleckých posudků se zabývaly podrobně všechny obecné soudy a na jejich odůvodnění lze zcela odkázat. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že z odůvodnění napadených rozhodnutí lze seznat, které skutečnosti vzaly soudy za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů. Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Obecné soudy se námitkami směřujícími ke znaleckým posudkům zabývaly na několika stranách a z hlediska přezkoumatelnosti jejich závěrů jim není čeho vytknout.
Z hlediska tvrzeného zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod považuje Ústavní soud za podstatnější tu část právní argumentace stěžovatele, jež směřuje proti uloženému trestu. Stěžovateli je třeba dát zcela zapravdu v tom smyslu, že proběhlé trestní řízení bylo neúměrně dlouhé. Tato skutečnost by měla, ba co víc, tato skutečnost musí, najít svůj odraz v uloženém trestu a stěžovatel zcela správně poukázal na bohatou judikaturu jak Ústavního soudu, tak i Evropského soudu pro lidská práva, které se uvedené problematice opakovaně věnovaly.
Jádrem stěžovatelovy argumentace jsou tak výtky týkající se důsledného neuplatnění článku 6 odst. 1 Úmluvy a porušení zásady proporcionality tak, jak byla vymezena v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005. Této námitce však Ústavní soud nepřisvědčil. V citovaném nálezu vyslovil, že: "Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality.
Úvahy obecných soudů o trestu, popřípadě přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti)."
Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tento názor vyslovil Ústavní soud již v mnoha svých rozhodnutích, v nichž se zabýval nepřiměřenou délkou řízení (např. I. ÚS 5/96, IV. ÚS 358/98, I. ÚS 600/03). Časový horizont toho, kdy se účastníkovi řízení dostává konečného rozhodnutí ve věci, je neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení. Čím je tento časový horizont delší, tím více se rozostřují kontury spravedlnosti jak v očích přímých účastníků řízení, tak i v obecném vnímání veřejností a veřejného mínění. Celkově se tak oslabuje kredibilita státní moci a specificky moci soudní. Nepřiměřená délka řízení se pak proto přímo odráží v důvěře občana ve stát, jeho instituce a v právo, což je základní podmínka pro fungování legitimního demokratického právního státu.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovateli je třeba dát zcela zapravdu stran nepřiměřenosti délky trestního stíhání. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, jakým způsobem se délka trestního řízení promítla do úvahy obecných soudů o uloženém trestu.
Jak plyne z nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04, nepřiměřená délka řízení by měla být zohledněna primárně v aspektu ukládání trestu a zastavení trestního stíhání představuje spíše krajní prostředek, přitom použitelný za předpokladu, že by obecný soud nalezl podmínky pro postup dle §223 odst. 2 tr. řádu ve spojení s §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu [resp. §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu]. V posuzované věci nalézací soud kritérium délky řízení při ukládání trestu vyjádřil ve svém rozhodnutí.
Z odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že tento předtím, než přistoupil k individualizaci trestu pro každého ze spoluobviněných, vytkl před závorku několik kritérií, jež považoval při úvaze o trestu shodné pro všechny spolupachatele (srov. str. 164 rozsudku). S ohledem na princip proporcionality vzal krajský soud při ukládání trestu do úvahy výši škody, která přesáhla 1 mld. Kč a oproti tomu výrazně ve prospěch obžalovaných hodnotil časový odstup od spáchání trestné činnosti. Za jisté pomocné kritérium pro ukládání trestu považoval krajský soud také uložení trestu Radku Leopoldovi, od jehož sankce se odvíjela adekvátní sankce spoluobžalovaných, a to podle míry jejich zapojení do trestné činnosti a výše způsobené škody. Již u jmenovaného nalézací soud konstatoval, že výše způsobené škody neumožňuje jiné úvahy, než o trestu na samé horní hranici zákonné trestní sazby. Jedná se však o činnost, od jejíhož spáchání uplynula značná doba, což snižuje její společenskou nebezpečnost a vede soud k závěru, že je nutno tuto skutečnosti projevit při ukládání sankce. Z uvedeného je zřejmé, že si krajský soud byl při ukládání trestu dobře vědom specifika případu spočívajícího v délce trestního řízení, a to nejen u stěžovatele, ale u všech spoluobžalovaných. Krajský soud dal jednoznačně do souvislosti výši trestů uložených jednotlivým obžalovaným podle míry jejich účasti na spáchané trestné činnosti a prakticky žádnému z nich nebyla uložena taková trestní sazba, jež by odpovídala trestu, ukládanému při standardní délce trestního řízení.
Při úvaze o trestu samotného stěžovatele krajský soud vyjmenoval pro něj polehčující okolnosti, přičemž konstatoval, že je ohrožen trestní sazbou od 5 do 12 let trestu odnětí svobody. Ve prospěch stěžovatele krajský soud opět zdůraznil časový odstup od spáchání trestné činnosti a navzdory velmi vysoké škodě uložil trest odnětí svobody v délce trvání osmi a půl roku. K uloženému peněžitému trestu nalézací soud uvedl, že odpovídá osobním a majetkovým poměrům obžalovaného, včetně rozsahu a profitu z trestné činnosti.
Odvolací soud odvíjel své úvahy o trestu stěžovatele od nového trestního zákoníku, jež nabyl účinnosti od 1. 1. 2010 a postupoval tak podle nové právní kvalifikace, podle níž byl stěžovatel ohrožen trestem odnětí svobody od 5 do 10 let. Výsledně byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání 7 let, tedy o rok a půl nižší, než byl původní trest. Vrchní soud výslovně odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 s tím, že je nezbytné zohlednit délku trestního řízení při ukládání trestu. Současně také konstatoval, že nebylo zjištěno, že by obžalovaní svým úmyslným jednáním přispěli k průtahům v dané trestní věci. Odvolací soud oproti soudu nalézacímu zvažoval i užití moderačního práva, vyplývajícího z ustanovení §56 odst. 3 tr. z., načež však uzavřel, že závažnost trestné činnosti mu takový postup nedovoluje.
Naposledy se výší uloženého trestu, zabýval velmi obšírně též Nejvyšší soud, který shrnul relevantní judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva a podrobně se zabýval tím, zda ji nižší soudy náležitě zohlednily při ukládání trestu (srov. str. 63 a násl. napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
Z výše uvedeného je zřejmé, že obecné soudy všech stupňů si byly při ukládání trestu dobře vědomy toho, že trestní řízení bylo neúměrně dlouhé a je jejich povinností tuto skutečnost zohlednit při ukládání trestu. Domnívá-li se stěžovatel, že promítnutí nepřiměřeně dlouhého trestního řízení do úvahy o trestu nebylo učiněno měřitelným způsobem, nelze s ním souhlasit. Je sice pravdou, že obecné soudy ve svých rozhodnutích výslovně neuvedly, o kolik se snižuje trest v důsledku průtahů trestního řízení, nicméně je zřejmé, že se jednalo o zásadní okolnost mající markantní vliv na uložený trest. Je nepochybné, že bez výše zmíněných průtahů, by se výše uloženého trestu pohybovala s ohledem na způsob a rozsah spáchané trestné činnosti, jakož i způsobenou škodu u horní hranice trestní sazby. Stěžovatel ve svém návrhu zcela oprávněně argumentuje účelem trestu, neboť jak bylo uvedeno výše, s plynutím času dochází k oslabení jeho generální i individuální prevence. Nicméně nelze přehlížet, že i snížení trestu má své hranice. Jedním z trestněprávních principů je neodvratitelnost trestu, jehož konkrétní výši musí obecné soudy vyvážit ve vztahu k okolnostem případu. Odvolací soud v souvislosti s uvedeným učinil jednak úvahu týkající se trestněprávních předpisů (ve prospěch stěžovatele překvalifikoval jeho trestnou činnost) a jednak se zabýval přiměřeností vztahu mezi veřejným zájmem a základními právy stěžovatele. Má-li stěžovatel za to, že obecné soudy zohlednily ve své úvaze o trestu délku trestního řízení nedostatečně, nelze než poukázat na skutečnost, že míra snížení trestu, musí mimo jiné odpovídat i míře závažnosti spáchané trestné činnosti. Z judikatury obecných soudů je zřejmé, že tyto v případě průtahů v řízení ukládají tresty i pod dolní hranicí trestní sazby, nicméně se nejedná o tak závažnou trestnou činnost jako v předmětném případě.
Uvedený postup obecných soudů koresponduje s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, která jednotlivé případy namítaných průtahů hodnotí s ohledem na konkrétní okolnosti individuálně. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko formuloval Evropský soud pro lidská práva vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji; uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá Evropský soud pro lidská práva k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen. Ústavní soud je toho názoru, že o takovou situaci se jedná i v této konkrétní souzené věci.
Ústavní soud má za to, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou zcela ústavně konformní a v podrobnostech lze na ně odkázat.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu