ECLI:CZ:US:2017:1.US.3011.16.1
sp. zn. I. ÚS 3011/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem Vodičkova 33, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. června 2016 č. j. 4 Tdo 662/2016-44 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. února 2016 č. j. 3 To 11/2016-591, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a za účasti Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Návrhem dle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal kasace shora označených rozhodnutí trestních soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 27. 11. 2015 sp. zn. 13 T 125/2013 uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, a zároveň s ním byla spoluobžalovaná H. B., uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterých se dopustili tím, že jako lékaři pediatrického oddělení dětí do 6 let nemocnice, a to obžalovaná H. B. jako zástupkyně primáře v té době jako službu konající lékařka se specializovanou způsobilostí a mimo jiné též dohlížející na službu konajícího obžalovaného, který měl v té době pouze odbornou způsobilost k výkonu povolání lékaře bez specializované způsobilosti (atestace) a který tak nebyl dle čl. 6 závazného stanoviska ČLK č. 1/2000 oprávněn samostatně provádět lékařské výkony a musel být pod trvalým a bezprostředním dohledem lékaře oprávněného k výkonu samostatné lékařské praxe, kterým v té době byla právě spoluobžalovaná H. B., dne 21. 5. 2012 u nezletilého pacienta přijatého na pediatrické oddělení předchozího dne kolem 18:30 hod. pro akutní gastroenteritidu (zánět tenkého střeva a žaludku), v dopoledních hodinách dne 21. 5. 2012 řádně nevyhodnotili klinický stav dítěte, zejména prohlubující se dehydrataci způsobenou rotavirovou infekcí zažívacího traktu, a nezabezpečili provedení nezbytných opatření k odvrácení zhoršujícího se zdravotního stavu nezletilého, tj. zejména provedení dalších kontrolních krevních testů, zavedení nitrožilní linky pro nitrožilní zavodnění a přeložení pacienta včas na jednotku intenzivní péče, v důsledku čehož došlo v době od 12:45 hod. do 14:26 hod. k prudkému zhoršení zdravotního stavu nezletilého a jeho přeložení na jednotku intenzivní péče až ve 14:40 hod., kde pak došlo k rozvoji hypovolemického šoku s následným otokem mozku při těžké dehydrataci organismu, následkem čehož nezletilý téhož dne v 16:15 hod. zemřel a obžalovaná H. B. tak porušila ustanovení §49 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a §9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře.
3. Za to byl stěžovateli podle §143 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. B. byl podle §143 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Zároveň jí byl podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce dohlížejícího lékaře na dobu trvání 18 měsíců.
4. Proti předmětnému rozsudku soudu prvého stupně podal odvolání pouze stěžovatel. Krajský soud v Brně jej usnesením ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. 3 To 11/2016 zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
5. Toto usnesení odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním, které založil na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 21. 6. 2016, č. j. 4 Tdo 662/2016-44, odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v předchozím řízení byla porušena zásada presumpce neviny. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a připomíná i nálezy, z nichž dovozuje, že pokud se v trestním řízení nepodaří odstranit rozpory ve znaleckých posudcích provedením dalších důkazů nebo výslechem znalců, je namístě postupovat podle zásady presumpce neviny, která se projevuje v zásadě in dubio pro reo.
7. V projednávané trestní věci se znalci prof. MUDr. Miloš Velemínský, CSc., prof. MUDr. Hana Hrstková, CSc., a zpracovatelé revizního znaleckého posudku Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni shodli, že stěžovatel při výkonu lékařské služby jako lékař - školenec - neporušil své profesní povinnosti. Pracoval celou dobu pod přímým odborným dohledem zástupkyně primáře spoluobviněné H. B. a plnil její pokyny. Jediný odlišný názor o porušení profesních povinností stěžovatelem pak znalec MUDr. Pavel Mokroš ve svém posudku nedokázal specifikovat. Soud není vázán výsledky znaleckého posouzení a může si sám udělat obrázek o celém případu. Nemůže tak však učinit libovolně, bez odborných podkladů a bez znalosti profesních povinností lékařů. Taktéž obecné soudy nedokázaly specifikovat konkrétní zavinění stěžovatele. Odsuzující rozsudek tak spíše odráží princip "kolektivní viny".
8. Ze znaleckého posudku údajně vyplývá, že nejpozdější doba, kdy měla být u poškozeného zajištěna žilní hydratace, bylo ráno kritického dne. O podání intravenózní infuze však nadřízená stěžovatele H. B. nerozhodla a stěžovatel byl jako nezkušený začínající lékař na správnost jejího rozhodnutí odkázán. Ke změně postupu v léčbě zástupkyně primáře B. nerozhodla ani při vizitě v 10:45 hodin. Není zřejmé, jakým způsobem mohl stěžovatel zvrátit stav poškozeného v období od 10:45 hodin do 14:26 hodin. V praxi nemocničního pracoviště dohled nad pacienty vykonávají předně zdravotní sestry, které při zhoršení přivolají lékaře. Stěžovatel byl v uvedený čas povinen vykonávat i další odborné činnosti v jiných částech nemocnice. Nepřetržitě pacienta sledovat nemohl. Kdyby v uvedený čas dostal zprávu o zhoršení stavu pacienta, ihned by na ní reagoval. V posuzovaném případě však bylo náhlé zhoršení stavu pacienta překvapivé i pro B.
9. Pokud stěžovatel podle závazného stanoviska profesní komory vykonával svou činnost pod bezprostředním odborným dohledem, tedy za přímé účasti dohlížející specializovaně způsobilé lékařky, pak mu ani nenáleželo, aby sám kontroloval a posuzoval zdravotní stav pacienta. Délka praxe stěžovatele činila v inkriminovanou dobu necelý rok. Ačkoli je uložený trest toliko výchovný, je pro stěžovatele těžké přijmout výrok, že v prvním roce své lékařské praxe zavinil smrt nezletilého dítěte, když je přesvědčen o tom, že takové rozhodnutí není spravedlivé.
10. K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Brně. Uvádí, že stěžovatel znovu vznáší námitky, které soud posuzoval v odvolacím řízení. Výtku, že soudy nerozlišily zavinění stěžovatele a B., odmítá. Zavinění stěžovatele soud jasně formuloval tak, že stěžovatele zdravotní stav nezletilého dostatečně nekontroloval a tudíž nezjistil jeho zásadní a fatální zhoršení. Tomuto zjištění odpovídá i skutková věta rozsudku. K přehodnocování důkazů není Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti povolán.
11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na napadené usnesení. Domnívá se, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumenty, s nimiž se obecné soudy náležitě vypořádaly. Navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
12. Vyjádření účastníků byla zaslána stěžovateli na vědomí. Stěžovatel ve stanovisku k nim znovu upozornil na rozpory ve znaleckých posudcích, které se nepodařilo dalším dokazováním odstranit, a soud měl proto rozhodnout ve smyslu zásady presumpce neviny, což však neučinil. Připomíná, že v inkriminovanou dobu měl pracovní povinnosti v jiné budově nemocnice a nemohl se tedy bezprostředně věnovat péči o nezletilého pacienta. Kontinuálně sledovat zdravotní stav pacienta měla a mohla plně kvalifikovaná zkušená dětská sestra a případně i přítomná zástupkyně primáře. Zhoršení zdravotního stavu pacienta nastalo zcela nečekaně a náhle, což se výjimečně v některých případech stává. Zdravotní sestra na zhoršení okamžitě reagovala. Stěžovateli je vlastně vytýkáno, že nedokázal být současně na dvou místech. Jakékoli rozhodování o opatřeních týkajících se nezletilého pacienta navíc náleželo do kompetence zástupkyně primáře, nikoli stěžovatele v pozici školence. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že se s jeho obhajobou řádně nezabývaly a nevypořádaly.
13. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
15. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Obecné soudy předestřely detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
16. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
17. Trestní odpovědnost v českém právu je založena na zásadě odpovědnosti za zavinění, z níž vyplývá, že bez zavinění není trestný čin (nullum crimen sine culpa). V případě přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku musí trestní soudy vždy prokázat existenci zavinění ve formě vědomé či nevědomé nedbalosti. Z vědomé nedbalosti je trestný čin spáchán, jestliže pachatel "věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí" [§16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku]. Nedbalost nevědomá se pak předpokládá v případě, kdy pachatel "nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl" [§16 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku].
18. Mají-li trestní soudy posoudit, zda byl čin spáchán z nedbalosti, musejí v prvé řadě zjistit, zda obviněný zachoval potřebnou míru opatrnosti, která je kritériem nedbalosti v obou jejích formách. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. O zavinění z nevědomé nedbalosti proto jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení chráněného zájmu jsou dány současně, nedostatek této jedné složky v daném případě znamená, že uvedený čin obviněného je činem nezaviněným (srov. již rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze 17. března 1986 sp. zn. 4 Tz 9/86). Objektivní hledisko doplněné subjektivním hlediskem však platí nejen pro vymezení nedbalosti nevědomé, ale i pro vymezení nedbalosti vědomé, poněvadž přiměřenost důvodů, na něž pachatel spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení zájmu, je třeba posuzovat podle toho, jak se situace jevila pachateli, i vzhledem k vnějším okolnostem konkrétního případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 5 Tdo 540/2012).
19. V objektivní rovině vyplývá rozsah potřebné míry opatrnosti zpravidla z bezpečnostních předpisů, předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích či technických norem. V posuzovaném případě obecné soudy neshledaly stěžovatele vinným porušením důležité povinnosti vyplývající z jeho povolání a uložené jemu zákonem, tedy podle odstavce 2 ustanovení §143 trestního zákoníku. Jednání stěžovatele obecné soudy posoudily podle ustanovení §143 odst. 1 trestního zákoníku, tedy jako jednání poučeného laika, který zanedbal dítěti hrozící nebezpečí a nezajistil pomoc. Možnost zkontrolovat stav pacienta a případně přivolat pomoc v inkriminovanou dobu stěžovatel měl. Jisté teoretické znalosti o úskalích v léčbě rotavirových infekcí musel získat přinejmenším v dobách vysokoškolských studií a k výkonu zvýšeného dohledu nad stavem pacienta dostal pokyn od školitelky. O stavu pacienta ostatně při odpoledním hlášení ve 13,30 hodin školitelce referoval, ačkoli jej předtím odpovídajícím způsobem nezkontroloval.
20. Otázka, zda stěžovatel svým jednáním porušil vedle obecné povinnosti nezanedbat hrozící nebezpečí a zajistit pomoc i profesní povinnost lékaře a nutnost zvažovat tak jeho odpovědnost podle odst. 2 ustanovení §143 trestního zákoníku, je otázkou právní, na níž musí nalézt odpověď soud a nikoli znalec. Obecné soudy tak správně vyhodnotily závěry znaleckých posudků (z nichž pouze jeden přisuzoval stěžovateli profesní pochybení) a stěžovatelovu odpovědnost podle odstavce 2 uvedeného ustanovení neshledaly. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že znalecký posudek je nepochybně významným druhem důkazních prostředků a v rámci dokazování v trestním řízení mu přísluší významné místo. "Nelze však pustit ani na okamžik ze zřetele, že ze stěžejních zásad dokazování v novodobém trestním procesu vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů, včetně znaleckého posudku. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti." [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 49/01 ze dne 20. 5. 2008 (N 92/49 SbNU 381), sp. zn. III. ÚS 77/01 ze dne 10. 7. 2001 (N 104/23 SbNU 45), sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257) či sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149)].
21. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
22. Ústavní soud nad rámec uvedeného poznamenává, že situace, v jaké se čerstvý absolvent lékařské fakulty - školenec - na pediatrickém oddělení Nemocnice v Jihlavě ocitl, byla velmi složitá. Na pracovišti nebylo zavedeno průběžné exaktní sledování úbytku tekutin v případě průjmových onemocnění dětí, při němž jsou tyto údaje pro volbu správného postupu v léčbě zjevně stěžejní. Je jistě žádoucí, aby hospitalizace malého dítěte probíhala za přítomnosti jeho rodiče na nemocničním pokoji. V posuzované věci však nemocniční personál na matku spoléhal nejen při zajištění podávání tekutin ročnímu pacientovi, ale i při přebalování a sledování počtu a objemu vodnatých stolic a zvracení. Pro zaznamenání množství úbytku tekutin personál vyšel z údajů o počtu použitých plen při přebalování matkou, která se s dramatickým průběhem rotavirové infekce dítěte setkala poprvé a objem tekutin vylučovaných pacientem popisovala jako enormní - za každou matkou použitou plenu udělala sestra čárku v dokumentaci. Přesto se i sestry při své výpovědi rozcházely v tom, zda se čárka do dokumentace dělá za každé ušpinění pleny či jen za objemnější stolici. Systém monitorování úbytku tekutin tak byl na oddělení zaveden zcela nedostatečně.
23. Možnost rozpoznat úskalí zažitého systému, případně v krátké době po nástupu do práce dosáhnout jeho změny, je však pro čerstvého absolventa - stěžovatele - velmi omezená, ne-li vyloučená.
24. Stejně tak volba školitele, který byl stěžovateli vybrán, pro něj nebyla šťastná. Pokud by B., zástupkyně primáře, včas - tedy ráno či dopoledne inkriminovaného dne - na základě přesného monitorování objemu úbytku tekutin z těla nemocného dítěte rozhodla o změně v dosavadním způsobu hydratace, stěžovatel by jednak získal důležitý poznatek z praxe o tom, jak správně v léčbě postupovat, a zřejmě by byl uchráněn i trestněprávní odpovědnosti za nedostatečné respektování komplikovaně interpretovatelného pokynu školitelky, pod jejímž bezprostředním odborným dohledem měl svou činnost v nemocnici vykonávat. To vše i přesto, že závěr o tom, zda by změna ve způsobu léčby v posuzovaném případě odvrátila či neodvrátila smrt ročního pacienta, by byl i podle znalců pouhou spekulací.
25. Poskytování zdravotní péče je vysoce žádoucí a společensky prospěšnou činností. V případech, kdy zdravotničtí pracovníci v dobré víře poskytují zdravotní péči s úmyslem zlepšit zdraví či přímo zachránit životy pacientů, nelze tuto činnost v žádném případě kriminalizovat. Ani v posuzované věci se nejedná o situaci, kdy by zdravotničtí pracovníci měli úmysl pacientovi ublížit. Jádrem trestní věci je, zda postupovali v souladu se současnými poznatky lékařské vědy, neboli v souladu s profesními standardy (lege artis) - v případě B., a zda dostáli obecné povinnosti nezanedbat hrozící nebezpečí dle pokynu nadřízené a zajistit pomoc - v případě stěžovatele. V obou případech orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že se spoluobviněná i stěžovatel dopustili nedbalostního jednání a že v příčinné souvislosti s ním došlo k úmrtí dítěte. Jejich jednáním tak došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva, které má mezi lidskými právy zvláštní postavení. Bývá označováno jako "nejdůležitější lidské právo" (usnesení sp. zn. I. ÚS 3917/11 ze dne 6. 3. 2014), právo "nejzákladnější". To již z toho důvodu, že není způsobu, jak jej vůči přímé oběti odčinit. Listina chrání právo na život ve svém čl. 6 a systematicky jej tak řadí na začátek výčtu katalogu základních práv, což podtrhuje jeho význam. Proto právní řád demokratického právního státu musí zájmy chráněné tímto právem chránit zvlášť efektivně.
26. Ústavní soud již také ve své judikatuře dovodil, že trestněprávní ochranu, a tedy i požadavek účinného vyšetřování ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva je nutno aplikovat ve všech případech, v nichž je podezření, že k úmrtí osoby došlo cizím zaviněním. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že právo na život musí být chráněno trestním právem a hájitelná tvrzení svědčící o porušení práva na život, byť způsobená zdravotnickými pracovníky nedbalostně, musí být podrobena účinnému vyšetřovaní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1656/14).
27. Pokud je málo profesionální a nejasné vedení mladých lékařů, kteří vedle soustavného prohlubování teoretických znalostí získávají praktické dovednosti pod vedením zkušených kolegů v přímém kontaktu s pacienty, systémový problém, mělo by se zavedení standardů zpřesňujících postavení a kompetence školenců ve zdravotnictví věnovat zvýšené úsilí a nepodcenit ani dostatečnou administrativní dokumentaci s tím spojenou. V posuzovaném případě bylo prostředí pro start profesní kariéry, jak jej vytvořilo vedení uvedené nemocnice a příslušného oddělení, z hlediska hrozící právní odpovědnosti začínajícího lékaře bez specializované způsobilosti značně rizikové.
28. V dané věci se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu