ECLI:CZ:US:2017:1.US.3236.16.1
sp. zn. I. ÚS 3236/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Suchánka, zastoupeného Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem třída Míru 70, Pardubice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 11 C 45/2013-838 ze dne 5. 12. 2014, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 140/2015-964 ze dne 17. 9. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 293/2016-1229 ze dne 16. 8. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, jmenovitě právo na soudní ochranu dle čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, právo na spravedlivý proces dle čl. 36, čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo vlastnit a užívat majetek dle čl. 11 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv.
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že napadeným rozsudkem č. j. 17 Co 140/2015-964 ze dne 17. 9. 2015 Městský soud v Praze jako věcně správný potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 11 C 45/2013-838 ze dne 5. 12. 2014, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastnice") o zaplacení částky 9 802 224 890 Kč.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel následně dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 293/2016-1229 ze dne 16. 8. 2016 odmítl pro nepřípustnost.
Obecné soudy takto rozhodly o stěžovatelem uplatněném nároku na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, která mu měla vzniknout v důsledku různých pochybení, k nimž došlo v průběhu řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 46 K 4/2000. Stěžovatel tvrdil, že jednáním vedlejší účastnice byla ve zmíněném konkurzním řízení způsobena škoda úpadci RASTRA AG-CZ, a. s., ve výši 13 069 633 187 Kč. Stěžovatel si přitom nárokoval podíl na náhradě této škody z titulu společníka poškozené ve výši 75 %, což činilo 9 802 224 890 Kč.
Jak již bylo výše předznačeno, obecné soudy předloženému návrhu stěžovatele nevyhověly. Dospěly totiž k závěru, že aktivní legitimace k uplatnění škody svědčí pouze společnosti RASTRA AG-CZ, a. s. Případné negativní dopady do majetkové sféry jejích společníků - akcionářů se mohou projevit až v okamžiku, kdy se úbytek majetku společnosti promítne v majetkových právech jednotlivých společníků. V souvislosti se zánikem společnosti se jedná o jejich právo na vypořádací podíl, popř. podíl na likvidačním zůstatku společnosti. Dokud však společnost existuje, byť se nachází v konkurzu, škoda akcionáři vzniknout nemohla. Stěžovatel navíc podle odvolací argumentace zcizil svůj většinový podíl ještě před podáním žaloby, čím přešla jakákoliv další práva spojená s podílem ve společnosti RASTRA AG-CZ, a. s., na třetí osobu. Podle odvolacího soudu aktivní legitimace stěžovateli nesvědčila ani v případě, že by svůj nárok odvozoval od ustanovení §7 a §8 zákona č. 82/1998 Sb., neboť nebyl účastníkem předmětného konkurzního řízení a ani netvrdil, že s ním jako s účastníkem mělo být jednáno.
Stěžovatel se s rozhodnutími obecných soudů neztotožnil, pročež se obrátil na Ústavní soud. V obsáhlé ústavní stížnosti opakovaně vyslovil přesvědčení, že jeho žalobní neúspěch byl řízený a že se stal "obětí korupčního zneužití soudu organizovaným zločinem". Postup obecných soudů v řízení o předmětné žalobě i v jiných souvisejících řízeních, jejichž výčet připojil, stěžovatel považoval za nesprávný, nezákonný a učiněný ve prospěch "legalizace výnosů z trestné činnosti justiční (konkursní) mafie" na jeho úkor.
V části ústavní stížnosti, označené "Ad 3.", stěžovatel pak vznesl námitku podjatosti proti celkem 12 současným soudcům Ústavního soudu, včetně členů I. senátu. Ústavní soud zaměřil svou pozornost v prvé řadě na tuto námitku, přičemž shledal, že nemůže být věcně projednána, a to ze dvou důvodů. Jednak, je-li namítána podjatost téměř všech soudců Ústavního soudu, vzniká problém, neboť o takto pojaté námitce již nemá kdo rozhodnout (viz §10 Rozvrhu práce Ústavního soudu sp. zn. Org. 1/17), jelikož z povahy věci je zřejmé, že by o námitce podjatosti neměli rozhodovat ti soudci, kterých se tato námitka rovněž týká. Druhým důvodem je skutečnost, že tato námitka není nijak odůvodněna. Paušální obvinění, že "ze stávajících soudců Ústavního soudu ČR se na této absenci ochrany vlastnických práv, správných úředních postupů, to je řetězci absolutních nečinností orgánů České republiky, které vedly k žalované škodě, podíleli dle teorie rozhodování v nejistotě s pravděpodobností hraničící s jistotou" [následuje jmenný seznam 12 soudců], za konkrétní odůvodnění rozhodně považovat nelze. Ústavní soud mimo to upozorňuje, že podle ustanovení §14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (použije se zde subsidiárně - viz §63 zákona o Ústavním soudu) důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v rozhodování soudce v jiných věcech (byť i stejného účastníka řízení). Z kontextu předmětné námitky je přitom patrno, že podjatost je spatřována právě v minulé rozhodovací činnosti zmiňovaných soudců v jiných případech. S ohledem na výše uvedené proto I. senát pokračoval v řízení o podané ústavní stížnosti, navzdory připojené námitce podjatosti (totožný postup zvolil již dříve II. senát Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 3697/16).
Ústavní soud nato přezkoumal předložený návrh z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněný.
Ústavní soud v posuzované věci nepřehlédl, že ústavní stížnost, přestože je mimořádně rozsáhlá (204 stran), neobsahuje žádnou ústavně právní argumentaci. Stížnostní návrh se naopak pohybuje na samotné hranici srozumitelnosti, jednotlivé argumenty se většinou míjejí s předmětem řízení o ústavní stížnosti a pouze v mizivé části směřují k otázce, kterou je Ústavní soud příslušný posoudit.
V dané situaci tak pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že právní názor, o nějž se rozhodnutí obecných soudů opírá, nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska plně akceptovatelný. Rozhodnutí dotčených soudů je současně založeno na racionálním a logicky zcela přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě a Ústavní soud v tomto směru nemá důvod pochybovat o správnosti jejich závěrů.
Závěrem dlužno připomenout, že právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V projednávaném případě obecné soudy stanovené elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.
Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu