ECLI:CZ:US:2017:1.US.3569.17.1
sp. zn. I. ÚS 3569/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti a) nezl. M. V. K., b) P. K., zastoupených JUDr. Leošem Brantálem, LL. M., advokátem se sídlem v Ostravě, Hasičská 551/52, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 17 C 202/2014-527 ze dne 19. září 2017, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se v řízení před obvodním soudem domáhali opravy protokolu z ústního jednání tak, aby soud doplnil informace o tom, že jejich otci neumožnil zastupovat je při jednání: otce vykázal z míst účastníků řízení do prostoru pro veřejnost s odůvodněním, že jsou již zastoupeni advokátem. Obvodní soud návrh zamítl s tím, že stěžovatelé byli jednání přítomni a mohli podat námitky proti protokolaci, kterou slyšeli v jednací síni. Následná změna protokolu je možná, pouze pokud navrhovatel prokáže svá tvrzení o tom, že protokol neodpovídá skutečnému průběhu jednání, což se stěžovatelům nepodařilo.
2. Proti rozhodnutí obvodního soudu soudu stěžovatelé brojili ústavní stížností, neboť se domnívali, že jím došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu, rovnost účastníků řízení, ochranu rodiny, a také práva zákonného zástupce na přístup k soudu. Stěžovatelé blíže uvedli, že vykázáním ("uvržením do posice veřejnosti") otce stěžovatelů došlo k odnětí jeho postavení účastníka řízení, případně zákonného zástupce stěžovatelů. Tím mu bylo upřeno právo hájit zájmy nezletilého stěžovatele a) a vyjadřovat se k věci. Soud následně zdržoval zaslání protokolu o jednání a výsledný protokol pak nevyjadřuje přesně dění v jednací síni: není úplný a není v něm řádně vyjádřeno postavení otce stěžovatelů. Nebylo možné vznést ani námitky proti protokolaci již v jednací síni, neboť nebylo zřejmé, že soud tyto podstatné informace nezaprotokoluje.
3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro věcné posouzení ústavní stížnosti.
4. Podle §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
5. Zákon o Ústavním soudu tedy nezná tzv. actio popularis, ale ani jiný druh ústavní stížnosti, kterou by bylo možno podat za někoho jiného nebo jménem někoho jiného [usnesení sp. zn. II. ÚS 178/94 ze dne 8. 12. 1994 (U 22/2 SbNU 259)]. Ústavní stížností lze proto napadat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se projevilo bezprostředně právě na právním postavení stěžovatele. Nelze tudíž podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně v zájmu ochrany veřejných zájmů [usnesení sp. zn. I. ÚS 74/99 ze dne 11. 5. 1999 (U 34/14 SbNU 329)].
6. V souzené věci stěžovatelé tvrdili porušení řady samostatných procesních práv svého otce P. K. tím, že jej obvodní soud z postavení účastníka řízení nebo zástupce účastníka řízení "uvrhl do posice veřejnosti". Za takového stavu se stěžovatelé nedomáhali ochrany vlastních práv, ale práv jiné osoby, což zákon o Ústavním soudu neumožňuje.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona). Subsidiaritu ústavní stížnosti podle tohoto ustanovení je třeba chápat nejen ve formálním, ale též v materiálním smyslu. Ústavní stížností se tudíž zásadně lze domáhat ochrany jen proti rozhodnutím konečným, nikoliv dílčím procesním rozhodnutím [usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475)]. V případě nemeritorních rozhodnutí lze ústavní stížnost připustit, pokud jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele a pokud tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. ledna 2005 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. dubna 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)].
8. V souzené věci o takový případ nejde: rozhodnutí o neopravení protokolu z ústního jednání bezprostředně a citelně do ústavně zaručených práv stěžovatelů nezasahuje, stejně tak nezasahují ani případné pochybení při protokolaci a údajné vady v řízení před obvodním soudem. Stěžovatelé tvrdili porušení řady vlastních procesních práv (rovnost řízení, možnost vyjádřit se k věci, přístup k soudu), jejichž ochrany se nadále mohou domoci v dalším průběhu řízení před obvodním soudem, případně podle jeho výsledku v rámci opravných prostředků [srov. zejména §205 odst. 2 písm. c), §229 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu]. V této souvislosti tak lze jen připomenout, že procesní záruky čl. 36 odst. 1 Listiny slouží především k ochraně samotných hmotných subjektivních práv, nikoliv procesu jako takového [nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149) či usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. 8. 2003 (U 19/31 SbNU 327)].
9. Z toho důvodu Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. c) a e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh z části podaný někým zjevně neoprávněným a z části nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj