ECLI:CZ:US:2017:1.US.3630.17.1
sp. zn. I. ÚS 3630/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Janka, právně zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem Krajinská 224/37, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, č. j. 30 Cdo 5828/2016-149, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2016, č. j. 70 Co 179/2016-136, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 1. 2016, č. j. 10 C 233/2014-115, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 21. 11. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení části v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 1. 2016, č. j. 10 C 233/2014-115, byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se domáhal na Ministerstvu spravedlnosti ČR povinnosti zaplatit mu částku ve výši 160.000 Kč s příslušenství, a to z titulu náhrady škody za nemajetkovou újmu, která měla stěžovateli vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícím v nepřiměřené délce trestního stíhání. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele svým rozsudkem ze dne 2. 6. 2016, č. j. 70 Co 179/2016-136, rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. potvrdil a výrok II. o nákladech řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu odmítnuto.
Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že trestní stíhání stěžovatele trvalo déle než 11 let, nicméně tento se domáhal náhrady škody pouze za období od 8. 11. 2004 do 8. 11. 2013. Soud prvního stupně uzavřel, že trestní stíhání stěžovatele bylo zastaveno z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, tedy z důvodu "nepřiměřené" délky řízení. Stěžovatel tak byl významným způsobem odškodněn již samotným zastavením trestního stíhání. Stěžovatel navíc tuto formu zadostiučinění přijal bez výhrad, neboť nevyužil svého práva a neprohlásil, že na projednání věci trvá. Dále soud prvního stupně uvedl, že již samotná konstatace porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě je plnohodnotnou formou zadostiučinění. K těmto závěrům se posléze přiklonily také další soudní instance.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy nepochybovaly o tom, že trestní stíhání stěžovatele trvalo nepřiměřeně dlouho a zásah do jeho práv byl skutečně dán. Přesto k přiznání odškodnění nedošlo. Stěžovatel uvedl, že byl celý život řádným a bezúhonným občanem a tímto trestním stíháním bylo velmi intenzivně zasaženo do jeho života. I přesto, že nebyla vyslovena vina stěžovatele, mnoho osob z jeho okolí právě z důvodu značné délky trestního řízení na jeho osobu nahlíží jako na osobu nikoli bezúhonnou. Z těchto důvodů také stěžovatel po zastavení trestního stíhání netrval na pokračování v trestním řízení. Stěžovatel považuje konstatování nepřiměřené délky trestního stíhání za kompenzaci minimální a zcela postrádá akt omluvy za způsobenou nemajetkovou újmu. Dle jeho názoru rovněž nevyužití možnosti pokračovat v trestním řízení nemá vliv na odškodnění již vzniklé nemajetkové újmy.
Z výše vyložených důvodů má stěžovatel za to, že v řízení před obecnými soudy došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90, čl. 91 Ústavy České republiky). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí soudů. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Jde-li o výklad předpisů podústavního práva, lze jej hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován a odpovídá všeobecně akceptovanému chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
Takového pochybení se však soudy odvolací a dovolací při formování úsudku o tom, že se stěžovateli dostalo odpovídající náhrady nemajetkové újmy zastavením jeho trestního stíhání, nedopustily. Posuzovaná ústavní stížnost je totiž jen v podstatě pokračující polemikou se závěry těchto soudů, kdy stěžovatel nepřípadně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dovolacího soudu a jemu předcházející rozsudek odvolacího soudu dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavní soud se obdobné problematice věnoval např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1432/17, II. ÚS 2984/16, III. ÚS 1941/16 nebo II. ÚS 784/16, na který napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje. Na tam přijatých závěrech Ústavní soud nemíní ničeho měnit.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud uzavřel, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn; argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu