ECLI:CZ:US:2017:1.US.3633.16.1
sp. zn. I. ÚS 3633/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti M. S., t.č. Věznice Horní Slavkov, P.O.BOX 50, Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Pavlem Grünerem, advokátem se sídlem Bělehradská 1094/4, Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2015, č. j. 9 To 268/2015-114, a proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. 7. 2015, č. j. 15 T 49/2015-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 2. 11. 2016 ručně psané podání stěžovatele. Následně bylo Ústavnímu soudu zasláno doplnění ústavní stížnosti zpracované advokátem, ze kterého vyplývá, že stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro jejich rozpor s čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V záhlaví uvedeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a byl mu za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu bylo odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku okresního soudu zamítnuto. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že proti napadenému usnesení krajského soudu dovolání nepodal, ač byl o této možnosti v usnesení krajského soudu poučen. Stěžovatel k tomu ve své ústavní stížnosti uvádí, že jemu ustanovená obhájkyně nepodala za stěžovatele dovolání, přestože on po celou dobu trestního řízení trval na své nevině a nesouhlasil se shora uvedenými rozhodnutími okresního a krajského soudu. Proto rovněž v uvedeném jednání ustanovené obhájkyně spatřuje stěžovatel porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu.
Obsah ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí, nebylo třeba podrobněji rekapitulovat, neboť z důvodů dále vyložených je nutno ústavní stížnost odmítnout.
II.
Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Také ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikovaném pod č. 40/2014 Sb., Ústavní soud vyslovil, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání. Především obecné soudy jsou totiž povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu.
III.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje všechny formální náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu. Při tomto posouzení Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Stěžovatel byl v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2015, č. j. 9 To 268/2015-114, poučen o možnosti podat proti tomuto rozhodnutí dovolání. Jak stěžovatel sám ve své ústavní stížnosti uvádí, mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání neuplatnil.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, když před podáním ústavní stížnosti neuplatnil mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání. Ústavní soud v souvislosti s výtkami stěžovatele, týkajícími se nepodání dovolání proti usnesení krajského soudu jeho obhájkyní, připomíná, že ústavně zaručené právo na obhajobu [čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b), c), Úmluvy] je jedním ze základních komponentů spravedlivého procesu, přičemž tato ústavní záruka se přirozeně promítá i do procesního předpisu, jímž je zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (§2 odst. 13, §33 odst. 1, §35 a násl. trestního řádu). Ten stojí na principu priority volby obhájce (§33 odst. 1, §37 trestního řádu). Je vždy věcí osoby, proti níž se trestní řízení vede, zda takto koncipovaného práva využije a kdy a koho z osob k tomu oprávněných svou obhajobou pověří. Za uskutečněnou volbu potom nese odpovědnost sama. V souvislosti s posuzovanou věcí, je třeba zdůraznit, že stát, a tedy ani orgány činné v trestním řízení, nenesou v případě ustanoveného (stejně jako v případě zvoleného) obhájce odpovědnost za způsob provádění obhajoby, a dokonce ani za její nedostatečné vykonávání. Evropský soud pro lidská práva opakovaně judikoval, že advokacie je nezávislá na státu a výkon obhajoby je především otázkou vztahu mezi obviněným a obhájcem (srov. Tripedi v. Itálie, A č. 281-B, obdobně Imbroscia v. Švýcarsko, A č. 275).
Pro úplnost lze přitom odkázat také na další rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných věcech - srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1730/17 ze dne 12. 6. 2017, usnesení sp. zn. II. ÚS 1233/17 ze dne 16. 5. 2017, usnesení sp. zn. III. ÚS 4034/16 ze dne 4. 5. 2017, usnesení sp. zn. III. ÚS 50/17 ze dne 20. 1. 2017, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3935/16 ze dne 12. 1. 2017, usnesení sp. zn. III. ÚS 1831/16 ze dne 14. 12. 2016, usnesení sp. zn. I. ÚS 3882/16 ze dne 5. 12. 2016 a další (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Z výše uvedených důvodů musela být ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2017
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu