ECLI:CZ:US:2017:1.US.3782.17.1
sp. zn. I. ÚS 3782/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky JARKA PLUS spol. s r.o., IČ 46348735, se sídlem Štefánikova 1347, Mladá Boleslav, zastoupené Mgr. Petrem Fouskem, advokátem, se sídlem Purkyňova 372, Běla pod Bezdězem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2017 č. j. 29 Cdo 1598/2015-389, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2013 č. j. 39 Co 117/2013-272 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. listopadu 2012 č. j. 27 C 187/2004-243, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 4. 12. 2017 napadla stěžovatelka shora uvedená rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 38 odst. 2 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatelka domáhala žalobou ze dne 2. května 2003 vůči žalovanému Ing. Karlu Herešovi, jako správci konkursní podstaty úpadce GLASS - ART CZ s. r. o., zaplacení částky 5 500 000 Kč s tím, že žalovaný jako správce konkursní podstaty (dále jen "vedlejší účastník") prodal stěžovatelce nemovitosti v katastrálním území Bělá u Jedlé, zapsané na listu vlastnictví č. X a movité věci s těmito nemovitostmi související - zařízení, vybavení a zásoby (dále jen "sklárna") sepsané v konkursní podstatě za částku 5 500 000 Kč. Stěžovatelka kupní cenu zaplatila, následně však od této smlouvy odstoupila a žádala vrácení kupní ceny. Usnesením vydaným při jednání dne 13. června 2008 připustil Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "soud prvního stupně") změnu žaloby tak, že stěžovatelka se domáhá náhrady škody způsobené správcem konkursní podstaty jednáním v rozporu s odbornou péčí. Soud prvního stupně rozhodl o žalobě stěžovatelky proti vedlejšímu účastníku o zaplacení částky 5 500 000 Kč s příslušenstvím svým již v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 5. listopadu 2012 č. j. 27 C 187/2004-243 tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. O odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze (dále též jako "odvolací soud") rozsudkem ze dne 12. června 2013 č. j. 39 Co 117/2013-272 tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu (dále též jako "dovolací soud"), který o něm rozhodl rozsudkem 29. června 2017 č. j. 25 Cdo 1598/2015-389 tak, že je zamítl.
3. Nejvyšší soud svůj napadený rozsudek odůvodnil tím, že již ustálil rozhodovací praxi soudů při posuzování odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce již v rozhodnutí č. R 88/2003, v němž uzavřel, že za takto vzniklou škodu odpovídá správce konkursní podstaty podle §420 odst. 1 občanského zákoníku. Jak se dále podává i z rozhodnutí č. R 63/2009, odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce je osobní majetkovou odpovědností správce konkursní podstaty. Předpoklady vzniku obecné občanskoprávní odpovědnosti správce konkursní podstaty za způsobenou škodu jsou: 1/ porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), 2/ vznik škody, 3/ příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (kausální nexus) a 4/ zavinění. První tři předpoklady jsou objektivního charakteru a důkazní břemeno ohledně nich leží na poškozeném. Zavinění je subjektivní povahy a jeho existence ve formě nedbalosti nevědomé se předpokládá (§420 odst. 3 obč. zák.); naopak škůdce prokazuje, že škodu nezavinil.
4. V posuzované věci konkursní soud v rámci své pravomoci stanovené v §12 zákona o konkurzu a vyrovnání uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zajistit okamžitý prodej sklárny; ten tak při prodeji sklárny plnil povinnost uloženou mu rozhodnutím soudu. Porušením právní povinnosti, jako jedním z předpokladů vzniků obecné občanskoprávní odpovědnosti za škodu, je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak právnická (či fyzická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností. Ačkoliv lze podle Nejvyššího soudu souhlasit se stěžovatelkou v tom, že oprávnění nakládat s majetkem sepsaným do konkursní podstaty má správce konkursní podstaty, který majetek sepsal jako první v pořadí a správce, který učinil soupis do jím spravované podstaty až jako druhý v pořadí, naopak toto oprávnění nemá. V poměrech posuzované věci by zjevně neodpovídalo výkonu funkce s odbornou péčí, kdyby vedlejší účastník, který sice nezapsal sklárnu do soupisu jako první v pořadí, ale přesto ji spravoval (zajišťoval její provoz), nepostupoval tak, aby nedocházelo ke znehodnocení konkursní podstaty. Tím by nepochybně byl stav, kdyby sklárnu ponechal nebezpečí výbuchu a škody nejen na majetku, ale i na zdraví a na životech, to vše za situace, kdy mu bylo jednání, jímž měl škodě předejít (zajištění zpeněžení), uloženo pravomocným rozhodnutím soudu a kdy byl správce konkursní podstaty, který sepsal majetek jako první v pořadí, nečinný. Nejvyšší soud proto nemá pochybnosti o tom, že za dané situace byl vedlejší účastník oprávněn učinit neprodleně opatření k odvrácení hrozící škody, včetně možnosti sklárnu zpeněžit.
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že v projednávané věci zasáhl konkursní soud svým pokynem k "okamžitému prodeji sklárny" zcela nepochybně do poměrů úpadce Petra Moidla, resp. jeho konkursní podstaty reprezentované Ing. Petrem Čočkem, aniž byla těmto osobám dána možnost se proti předmětnému pokynu bránit. Nejvyšší soud se pak podle stěžovatelky odchýlil od své vlastní rozhodovací praxe, neboť nerespektoval (dřívější) závěry obsažené v rozsudku ze dne 29. května 2013 sp. zn. 29 Cdo 3933/2010, který byl pod č. 96 publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, na který stěžovatelka poukázala ve svém dovolání. V tomto rozhodnutí byl dovolací instanci učiněn (mimo jiné) závěr, že správce konkursní podstaty jednající s odbornou péčí měl rozpoznat vady souhlasu konkursního soudu s prodejem věci mimo dražbu a žádat konkursní soud o nápravu; pokud tak neučinil, dopustil se protiprávního jednání, neboť se jedná o porušení povinnosti postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí. Překročil-li konkursní soud při udělování pokynu vedlejšímu účastníku k prodeji sklárny mantinely dané zákonem a předpisy ústavního práva, jedná se o povinnost uloženou contra legem a vedlejší účastník se nemůže takového protiprávního jednání konkursního soudu dovolávat za účelem legalizace svého nezákonného jednání na úkor cizí konkursní podstaty, jakož i stěžovatelky.
6. Rozhodnutí dovolacího soudu je podle stěžovatelky i v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, neboť rozhodl nepředvídatelným způsobem, který nadto nese prvky nahodilosti a libovůle, čímž vydal rozhodnutí pro stěžovatelku zcela překvapivé. Dovolací soud zamítl dovolání stěžovatelky poté, co dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Nejvyšší soud však jako jediný aplikoval §18 odst. 2 a 3 zákona o konkurzu a vyrovnání, čímž obešel nalézací soud, a proto měl věc zrušit a vrátit nižším soudům k dalšímu řízení. Jak odvolací soud, tak soud prvního stupně, zasáhly hrubým způsobem do práva stěžovatelky na spravedlivý proces tím, že nedostatečně odůvodnily, proč neshledaly její žalobní argumentaci důvodnou. Jedná se především o namítanou (částečnou) absolutní neplatnost kupní smlouvy, podle které měla stěžovatelka od vedlejšího účastníka nabýt soubor movitých věcí patřících do majetku předmětné sklárny, pro neurčitost. Dalším argumentem stěžovatelky bylo, že od kupní smlouvy řádně odstoupila, a proto nemohl mezi ní a vedlejším účastníkem vzniknout právní vztah, resp. stěžovatelka nikdy neměla povinnost k placení kupní ceny. Teprve poté, co stěžovatelka zjistila, že zanikl úpadce i jeho majetková podstata, a že vedlejší účastník není nadále správcem konkursní podstaty, uplatnila stěžovatelka nárok na náhradu škody podle §420 obč. zákoníku v rozhodném znění (viz usnesení odvolacího soudu ze dne 9. ledna 2008 č. j. 39 Co 248/2007-89).
7. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformním výkladem či aplikací pramene práva. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), sp. zn. IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303) nebo sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371)]a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím dospěl k závěru, že do základních práv a svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, nebylo zasaženo, neboť rozhodnutí obecných soudů nevykazují prvky svévole ani jiné pochybení, které by zakládalo kasační zásah Ústavního soudu.
9. K námitce stěžovatelky, že Nejvyšší soud vydal překvapivé rozhodnutí, Ústavní soud uvádí, že po celou dobu řízení bylo zřejmé, že je posuzována odpovědnost správce konkurzní podstaty za jednání v průběhu konkursu, proto není nic překvapivého na tom, že soudy toto jednání posuzují dle všech ustanovení dotčených předpisů v tehdy platném znění (tedy občanského zákoníku a zákona o konkursu a vyrovnání). Vedlejší účastník jednal z popudu konkurzního soudu a Nejvyšší soud přesvědčivě vyložil, proč toto ani pokyn soudu, ani jednání vedlejšího účastníka nebyly protiprávní. Jak stěžovatelka sama uvádí, tak řízení v její věci bylo dosti zdlouhavé a soudy rozhodovaly opakovaně, z pohledu Ústavního soudu je tedy naprosto adekvátní postup Nejvyššího soudu, který věc meritorně rozhodl a své závěry řádně odůvodnil. Pokud pak jde o závěry Nejvyššího soudu, jedná se o výklad podústavního práva, do nějž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat. Přičemž nelze dát za pravdu stěžovatelce, že by takovýto výklad či postup Nejvyššího soudu či nižších soudů byl překvapivý, v rozporu s ústavními právy stěžovatelky či se zásadami spravedlnosti.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu