ECLI:CZ:US:2017:1.US.4130.16.1
sp. zn. I. ÚS 4130/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Josefa Klapa, zastoupeného Mgr. Jindřichem Pastrňákem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Školní 61, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2016 č. j. 20 Cdo 4083/2016-355, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 21. března 2016 č. j. 15 Co 604/2015-250 a usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 30. září 2015 č. j. 5 Nc 1293/2002-189, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a Okresního soudu v Pelhřimově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. prosince 2016, stěžovatel podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a namítal, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Dále stěžovatel v postupu soudů spatřoval porušení principu důvěry občanů v právo, vyjádřeného obecně v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Okresní soud v Pelhřimově usnesením ze dne 30. září 2015 č. j. 5 Nc 1293/2002-189 zamítl návrh stěžovatele, aby soud zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 31. května 2002 č. j. 5 Nc 1293/2002-4, k uspokojení pohledávky oprávněné MRAZO Tábor s. r. o. ve výši 56 198 Kč s přísl. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání a Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako soud odvolací usnesením ze dne 21. března 2016 č. j. 15 Co 604/2015-250 usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. září 2016 č. j. 20 Cdo 4083/2016-355 podané dovolání odmítl, neboť nesplňovalo obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahovalo údaj o tom, v čem přesně dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a nebyl ani dostatečně specifikován dovolací důvod.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s napadenými rozhodnutími a namítal, že mělo být jeho návrhu na zastavení exekuce vyhověno. Stěžovatel má za to, že nařízení exekuce bylo nepřípustné, neboť toto rozhodnutí bylo zcela opačné od rozhodnutí vydaného Okresním soudem v Pelhřimově ze dne 21. listopadu 2002 č. j. E 1234/2002-74. V době rozhodování soudů bylo sporné, zda vlastníky pozemků jsou skutečně stěžovatel a jeho manželka a závazky, k jejichž vymožení byly nařízeny exekuce, nesplnil stěžovatel z důvodu úmyslné absolutně neplatné smlouvy. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 14. března 2002 sp. zn. III. ÚS 346/01 (N 30/25 SbNU 237), ze dne 13. září 2004 sp. zn. I. ÚS 534/03 (N 126/34 SbNU 285) a ze dne 22. června 2009 sp. zn. IV. ÚS 610/06 (N 148/53 SbNU 803).
4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud zpravidla za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
5. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
6. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval usnesením Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 21. listopadu 2002 č. j. E 1234/2002-74, je třeba zdůraznit, že tímto usnesením byl pro nepřípustnost zastaven výkon rozhodnutí oprávněného Finančního úřadu v Pelhřimově a to z důvodu, že předmětem výkonu rozhodnutí byla pouze stavební plocha pod chatou a v okolí se nacházející pozemek a případným prodejem těchto pozemků by nastala situace, kdy vlastník stavby - nezkolaudované chaty, která není předmětem výkonu rozhodnutí, by byl odlišný od vlastníka stavební plochy a k chatě by nebyl zajištěn žádným způsobem právně přístup. Okresní soud současně upozornil, že vyslovení tohoto názoru o nepřípustnosti předmětného výkonu rozhodnutí se dotýká pouze této konkrétní situace a je zcela na vůli oprávněného, aby případným novým návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí reagoval na shora uvedenou situaci týkající se existence předmětné stavby na pozemku. Okresní soud v Pelhřimově pak stěžovateli v odůvodnění usnesení, které bylo napadeno předmětnou ústavní stížností, vysvětlil, že v exekuci se jedná pouze o pozemky a pokud na pozemcích stavba fakticky stojí a podle občanského zákoníku platného od 1. ledna 2014 by měla být součástí pozemku, musí se třetí osoba, tedy vlastník stavby, domoci jiným procesním způsobem vyloučení takové věci z exekuce, pokud by se v současné době exekuce takové součásti týkala.
7. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře vyplývá, že odvolací soud neshledal v postupu soudu prvního stupně žádnou vadu řízení podle §212a odst. 5 o. s. ř., pro kterou by napadené usnesení nemohlo obstát a skutečnosti, které stěžovatel tvrdil, nelze podřadit pod žádný ze zákonných důvodů pro zastavení exekuce. Odvolací soud konstatoval, že exekuční titul nebyl žádným zákonným způsobem zrušen a jeho výrok je závazný jak pro účastníky řízení, tak i pro soudy. Argumentace stěžovatele neplatností jím uzavřené smlouvy o pronájmu nebytových prostor v roce 1992 s Agrostrojem Pelhřimov, a. s., a z dalších úkonů dovozovaná jeho platební neschopnost k uspokojení vymáhané pohledávky oprávněného, žádný dopad na právní moc a vykonatelnost exekučního titulu nemá. Odvolací soud rovněž dovodil ke stěžovatelově tvrzení, že vlastníkem uvedených nemovitostí jsou státní instituce, spadá toto tvrzení pod důvod podle §268 odst. 1 písm. f) o. s. ř., který pro zastavení exekuce vyžaduje pravomocné rozhodnutí o vyloučení konkrétní věci z exekuce; existence takového rozhodnutí však nebyla stěžovatelem ani tvrzena, naopak ze sdělení soudní exekutorky plyne zamítnutí jedné takové žaloby.
8. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že dovolací soud dovolání odmítl, neboť předpoklad přípustnosti dovolání nebyl stěžovatelem jednoznačně vymezen a důvod dovolání nebyl dostatečně specifikován. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu přitom obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto.
9. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a obsahu spisu Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 5 Nc 1293/2002 ověřil, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nelze dovodit a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
10. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
11. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaných nálezech Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k jeho posuzované věci.
12. Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do tvrzených základních práv stěžovatele. Z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu