ECLI:CZ:US:2017:1.US.4239.16.1
sp. zn. I. ÚS 4239/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., t. č. ve výkonu trestu ve věznici Všehrdy, zastoupeného JUDr. Michalem Stupkou, advokátem se sídlem Družstevní 8, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. listopadu 2014 sp. zn. 29 T 64/2014, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2016 sp. zn. 9 To 11/2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2016 sp. zn. 3 Tdo 1418/2016, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2014, č. j. 29 T 64/2014-492, byl ve věci stěžovatele podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině o pokračujícím trestném činu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly ve zrušeném výroku o vině svůj podklad z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 15 T 59/2013, který nabyl právní moci dne 14. 5. 2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 118/2014. Při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku bylo znovu rozhodnuto tak, že se stěžovatel uznává vinným dvěma pokračujícími zločiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku za jednání popsaná v bodech ad I/ 1) - 4) a ad II/ 1) - 3) výroku o vině. Za to byl stěžovateli pod bodem ad I/ uložen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku, společný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem; a výrokem pod bodem ad II/ podle §209 odst. 4 tr. zákoníku další trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl rovněž zařazen do věznice s dozorem. Jednotlivými výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozeným náhradu škody.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 To 11/2015-542, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. shora citovaný rozsudek zrušil ve výroku o trestech. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté rozhodl tak, že podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku, stěžovateli nově uložil společný a souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Současně výrokem podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 15 T 59/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 6 To 118/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel následně dovolání, z jehož podnětu Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 910/2015, podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Nejvyšší soud v tomto kasačním rozhodnutí soudu druhého stupně vytkl, že dne 12. 3. 2015 rozhodl o podaném odvolání v nepřítomnosti stěžovatele přesto, že ho k veřejnému zasedání původně předvolal s tím, že jeho osobní účast při něm považuje za bezpodmínečně nutnou, a současně ho upozornil na případné následky jeho neúčasti. Po zjištění, že předvolání nebylo stěžovateli doručeno řádně, svůj postoj v daném směru zcela změnil a veřejné zasedání konal v jeho nepřítomnosti s poukazem na to, že stěžovatel byl o něm vyrozuměn, a to s dostatečným předstihem. Takový zákonu odporující postup nebylo možno akceptovat. Proto Nejvyšší soud Městskému soudu v Praze uložil, aby znovu projednal řádný opravný prostředek (odvolání) stěžovatele a rozhodl o něm po řádně provedeném přezkumu. Šlo v podstatě o to, aby si odvolací soud napříště ujasnil, zda je stěžovatele nutno ve věci předvolat a trvat tak na jeho osobní účasti ve veřejném zasedání, nebo ho postačí o jeho konání pouze vyrozumět. V rámci zvoleného postupu pak měl soud respektovat zákonem stanovená pravidla pro doručování a přizpůsobit jim další průběh řízení.
6. Městský soud v Praze opětovně projednal řádný opravný prostředek (odvolání) stěžovatele ve veřejném zasedání dne 15. 6. 2016 a rozhodl o něm rozsudkem pod č. j. 9 To 11/2015-760 znovu tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o trestech. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté stěžovateli - při nezměněném výroku o vině dvěma pokračujícími zločiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku - nově uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku, společný trest za pokračování v trestném činu, a podle §43 odst. 2 tr. zákoníku i za sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 5 T 41/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 9 To 68/2015, souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem. "Ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 910/2015" zároveň podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 15 T 59/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 6 To 118/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
7. Rovněž proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu (a současně i proti pravomocným výrokům z rozsudku soudu prvého stupně) podal stěžovatel následně dovolání, v němž uplatnil důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř.
8. Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1418/2016, dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
9. Stěžovatel napadá rozhodnutí uvedená v záhlaví projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že bylo dotčeno jeho ústavně zaručené právo na projednání věci u soudu v jeho přítomnosti. Stěžovatel trval na své účasti při veřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2016, bránil mu v ní však jeho závažný zdravotní stav, což odvolacímu soudu doložil dne 14. 6. 2016 rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 31. 3. 2016 spolu s žádostí o odročení. V předchozích případech, kdy stěžovatel opakovaně dokládal a žádal soud o odročení na jiný termín, soud jeho žádostem bez dalšího vyhověl, aniž by si žádal podrobnější lékařskou zprávu. Tu si nežádal ani v případě veřejného zasedání nařízeného na 15. 6. 2016. Oproti předchozí své praxi však v případě tohoto termínu veřejného zasedání soud jeho žádost o odročení prohlásil za nedůvodnou s tím, že byla nedostatečně doložena, nevyhověl jí a veřejné zasedání konal v nepřítomnosti stěžovatele. Takový postup byl pro stěžovatele nepředvídatelný a vzhledem k předchozí praxi svévolný.
10. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy neprovedly jím navrhované důkazy. Skutkové závěry soudu prvého stupně i odvolacího jsou v příkrém rozporu s provedeným dokazováním. Jeho vina nebyla prokázána nade vší pochybnost a měla být proto aplikována zásada in dubio pro reo.
11. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
13. Dále je vhodné připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Rovněž je nutno upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Sama skutečnost, že se s výsledkem trestního řízení stěžovatel subjektivně neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou.
14. Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky s argumentací soudů, skrze níž soudy již vypořádaly identické námitky stěžovatele. Nelze však dospět k jinému závěru, než že přitom nevybočily z kautel spravedlivého procesu. To se týká především prvně uvedeného okruhu stěžovatelových výhrad stran jím tvrzené nezákonné (a současně protiústavní) absence u veřejného zasedání. Touto otázkou se podrobně zabýval soud odvolací i Nejvyšší, který se k dané problematice v rámci posuzování stěžovatelem uplatněného dovolacího důvodu dle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vyjádřil dostatečně obšírně (viz str. 7 - 9 napadeného usnesení) a přiléhavě vyzdvihl podstatné důvody, pro které v případě stěžovatele k porušení jeho práva na přítomnost u veřejného zasedání nedošlo.
15. Ty spočívají především v tom, že stěžovatel svou neúčast u veřejného zasedání, o jehož konání byl vyrozuměn (nebyl k němu předvolán), řádně neomluvil. Potvrzení o pracovní neschopnosti má význam v oblasti pracovního práva a jeho předložení nepředstavuje jednoznačnou skutečnost, pro níž soud musí veřejné zasedání odročit. Oproti situacím při předchozích stěžovatelových omluvách z nařízených soudních jednání měl soud nyní k dispozici odbornou zprávu jeho ošetřující lékařky ze dne 6. 6. 2016 (tedy velmi aktuální), v němž je výslovně uvedeno, že obtíže stěžovatele spojené s uváděným onemocněním bederní páteře mu nijak nebrání "absolvovat běžná veřejná jednání". Veřejného zasedání se navíc po celou dobu účastnila jeho advokátka Mgr. Lucie Kopecká, stěžovatelovo právo na obhajobu tak nemohlo být dotčeno.
16. Co se týče druhé námitky stěžovatele stran neprovedení jím navrhovaných důkazů, který nijak nespecifikuje, Ústavní soud dodává, že existenci tzv. opomenutých důkazů, která může založit nepřezkoumatelnost rozhodnutí a porušení základních práv účastníka [např. nález ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000, usnesení ze dne 24. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2021/15 a další] v posuzované věci neshledal. V dané věci soudy provedly rozsáhlé dokazování. Dalším návrhům stěžovatele na doplnění dokazování nevyhověly a v odůvodnění uvedly, co je k tomu vedlo a proč důkazní situaci prohlásily za ucelenou. Tím své povinnosti obecné soudy dostály, neboť navrhované důkazy by neměly na posouzení náležitě objasněného skutkového stavu žádný vliv. Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však soudy neměly po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnuly do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Akcesorický návrh na projednání věci mimo pořadí sdílí osud ústavní stížnosti a zvláštního výroku není třeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu