ECLI:CZ:US:2017:1.US.470.17.1
sp. zn. I. ÚS 470/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Malého, zastoupeného Mgr. JUDr. Jaroslavem Grincem, Ph.D., advokátem se sídlem Mikovcova 10/476, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Lounech č. j. 25 C 443/2010-87 ze dne 4. 6. 2014, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 10 Co 404/2014-103 ze dne 23. 9. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2185/2016-160 ze dne 29. 11. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, a to práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 4 Listiny. Stěžovatel současně navrhl, aby mu ve smyslu §83 zákona o Ústavním soudu byla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení.
Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, že Okresní soud v Lounech (dále též "okresní soud") rozsudkem č. j. 25 C 443/2010-87 ze dne 4. 6. 2014 zamítl žalobu stěžovatele, v níž požadoval, aby mu Agrodružstvo Hříškov (dále jen "vedlejší účastník") zaplatilo částku 1 881 698 Kč se smluvní pokutou a příslušenstvím z titulu úhrady vyfakturovaných zemědělských prací.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 10 Co 404/2014-103 ze dne 23. 9. 2015 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatel provedení prací pro vedlejšího účastníka, resp. existenci žalované pohledávky, neprokázal.
Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel následně dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 33 Cdo 2185/2016-160 ze dne 29. 11. 2016 odmítl.
Stěžovatel se tedy obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti uvedl, že vztahy mezi ním a vedlejším účastníkem, resp. jeho tehdejším předsedou, byly v rozhodné době založeny na vzájemné důvěře a na formální stránku nebyl, i s ohledem na časovou tíseň, kladen zřetel. Stěžovatel konstatoval, že soudu předložil příslušné faktury, jakož i ověřené kopie listin datovaných dne 30. 8. 2001 a 22. 3. 2005, jež obsahovaly uznání závazku vedlejšího účastníka. Kromě toho doložil i čestná prohlášení osob, které se na pracích pro vedlejšího účastníka podílely a byly přítomny jednání mezi ním a vedlejším účastníkem, a navrhl jejich případný výslech. Dle názoru stěžovatele se však obecné soudy s těmito důkazy dostatečně nevypořádaly. Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že po něm obecné soudy nebyly oprávněny požadovat předložení originálů listin ze dne 30. 8. 2001, resp. 22. 3. 2005, a pokud tak učinily, jednalo se z jejich strany o postup nad rámec zákona a tedy o zjevnou libovůli směřující ke zvýhodnění vedlejšího účastníka. Stěžovatel podotkl, že ještě v roce 2011 originály listin prokazatelně disponoval, neboť tehdy z nich nechal pořídit ověřené kopie. S odstupem času však nebyl schopen originály dohledat. Konstatování odvolacího soudu, že ověřené kopie listin nemají výraznější důkazní hodnotu, stěžovatel označil za exces, jímž je nepřípustně zpochybňována odbornost osob provádějících ověření. Tento názor podle něj navíc nemůže obstát ve světle odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 63/2008 ze dne 24. 4. 2009. V souvislosti se zpochybněním pravosti podpisu na uvedených listinách ze strany vedlejšího účastníka stěžovatel odkázal na odbornou literaturu, z níž vyvozoval, že k ověření pravosti podpisu není originál listiny nutný a obecným soudům tak nic nebránilo příslušné přezkoumání provést. Z hlediska hmotněprávního posouzení pak stěžovatel argumentoval ve prospěch názoru, že listiny ze dne 30. 8. 2001 a 22. 3. 2005 představují platné uznání závazku. Opačný závěr dle stěžovatele odporuje znění §323 a §407 odst. 2 a 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jakož i právním názorům vysloveným v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 507/2001 ze dne 12. 2. 2002 a sp. zn. 33 Cdo 4492/2008 ze dne 19. 5. 2010. Stěžovatel v tomto ohledu poukázal i na zásadu, dle níž se neplatnosti nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, a také na ustanovení §133 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, upravující přechod důkazního břemene.
Ústavní stížnost není důvodná.
Z výše zaznamenané rekapitulace návrhu vyplývá, že jeho jádro tvoří polemika stěžovatele se skutkovými zjištěními obecných soudů a z nich odvozeným právním posouzením věci. K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Jmenovitě interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů a v konečné fázi především Nejvyššího soudu. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud přistupuje pouze tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (tzv. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. I zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními existovaly extrémní rozpory.
Nic takového Ústavní soud v projednávaném případě ovšem nezjistil. Jak si ověřil, obecné soudy se uplatněným nárokem stěžovatele řádně zabývaly a své závěry vedoucí k zamítnutí jeho žaloby logicky a srozumitelně zdůvodnily. Pakliže stěžovatel napadal způsob, jímž obecné soudy hodnotily jednotlivé důkazy a mezi nimi zejména ověřené kopie listin ze dne 30. 8. 2001 a 22. 3. 2005, nutno podotknout, že v odůvodnění ústavní stížností dotčených rozhodnutí jsou podrobně rozvedeny důvody, pro něž obecné soudy nepovažovaly, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, ověřené kopie listin za dostatečné. Nešlo přitom pouze o ověření pravosti podpisu, nýbrž zde panovaly i další pochybnosti týkající se hodnověrnosti samotného obsahu listin. Krajský soud například poukázal na skutečnost, že faktury předkládané stěžovatelem, na něž bylo v předmětných listinách odkazováno, měly navazující čísla (12 až 14), přestože byly vydány v rozmezí 20 měsíců a muselo by se tedy jednat o jediné faktury vydané stěžovatelem jako podnikatelem za poměrně dlouhé období. Krajský soud dále upozornil na nesoulad mezi údaji uvedenými ve fakturách a žalobními tvrzeními ohledně provedených prací, ačkoliv výsledná částka byla v obou případech shodná. K ověřeným kopiím listin pak krajský soud poznamenal, že nelze vyloučit technické pozměnění jejich předlohy, čemuž by nasvědčovalo např. vedení osnovy podpisu v jiném úhlu než u zbytku textu. Za situace, kdy stěžovatel nenavrhl jiné důkazy, ze kterých by alespoň vyplynula jistá pravděpodobnost či logičnost soupisu uvedených listin, nepovažoval proto krajský soud, stejně jako před ním okresní soud, ověřené kopie listin za důkaz prokazující existenci pohledávky.
Těmto úvahám obecných soudů neměl Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout. Bylo plně v kompetenci obecných soudů zhodnotit, zda k prokázání žalobních tvrzení postačí ověřená kopie listiny či nikoliv (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2729/10 ze dne 18. 1. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V nyní projednávané věci byl požadavek na předložení originálů listin ze strany obecných soudů odůvodněn jednak potřebou provést znalecké zkoumání pravosti podpisu a jednak výše uvedenými pochybnostmi. Nejednalo se tedy o požadavek svévolný a ani o požadavek nepřiměřený, neboť stěžovatel měl originály listin dle svého tvrzení v držení ještě v roce 2011, kdy již probíhal soudní spor. Stěžovatel si musel být významu příslušných listin vědom, a pakliže je ztratil či založil, je to právě on, komu musí být v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náleží právo) negativní následky přičteny k tíži.
Vzhledem k výše popsaným okolnostem, kdy obecné soudy dospěly k závěru o neprůkaznosti ověřených kopií listin, pokládal Ústavní soud za nadbytečné zabývat se otázkou hmotněprávního posouzení jejich obsahu, neboť na výsledku řízení o ústavní stížnosti by to nemohlo nic změnit.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti pak předznamenává (negativně) i osud dalšího návrhu stěžovatele, jmenovitě návrhu na přiznání nákladů řízení (dle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), který byl rovněž odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu