ECLI:CZ:US:2017:1.US.496.17.1
sp. zn. I. ÚS 496/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti VIALIT SOBĚSLAV spol. s r. o., se sídlem Na Švadlačkách 478, 392 01 Soběslav, zastoupené Mgr. Pavlem Slabým, advokátem se sídlem Riegrova 2668/6c, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 64 Co 292/2016-102 ze dne 29. 11. 2016 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově č. j. 20 C 70/2015-66 ze dne 26. 2. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Sokolově zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 218 528 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil jí povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 41 459,44 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Předmětem řízení byl nárok na zaplacení ceny za dílo, které provedla stěžovatelka pro žalovaného na základě v rozsudku blíže specifikované objednávky. Soud prvního stupně žalobu zamítl pro nedostatek věcné aktivní legitimace stěžovatelky, která v průběhu řízení postoupila pohledávku ze smlouvy o dílo na nového věřitele.
Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání. Pro nezaplacení soudního poplatku za odvolací řízení soud prvního stupně řízení zastavil usnesením ze dne 31. 5. 2016. Proti tomuto usnesení o zastavení řízení podala stěžovatelka odvolání a současně vzala zpět odvolání do výroku o zamítnutí žaloby. Odvolací soud usnesením ze dne 14. 10. 2016 zrušil usnesení o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku, protože poplatková povinnost zanikla. Při rozhodování o zpětvzetí odvolání stěžovatelky do výroku ve věci samé pak odvolací soud postupoval podle §207 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") a odvolací řízení v této části zastavil, nákladový výrok rozsudku nalézacího soudu jako věcně správný potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces tím, že nalézací soud vyhodnotil věc pouze z pohledu zásady úspěchu a vůbec se nezabýval podmínkou stanovenou v §142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého přizná soud účastníku náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nebo bránění práva. Odvolací soud se dle mínění stěžovatelky nezabýval ani přednesenými důvody pro postup podle §150 o. s. ř. Tuto svou argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K námitce stěžovatelky, že krajský soud dostatečně nevysvětlil své rozhodnutí neaplikovat §150 o. s. ř., Ústavní soud připomíná svoji judikaturu vztahující se k moderačnímu právu ve smyslu §150 o. s. ř., v níž se opakovaně vyjádřil tak, že rozhodování o nákladech řízení (včetně posuzování skutečností, které mohou odůvodnit aplikaci moderačního práva) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotné podmínky jeho použití, i když se jeho výsledek může (někdy i citelně) dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud totiž vychází z toho, že hodnocení podmínek pro uplatnění moderačního práva spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3244/11, II. ÚS 3450/11, II. ÚS 1324/11 aj.). Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou spíše výjimečné a týkají se buď specifických otázek [viz kupř. nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. února 2007 (N 26/44 SbNU 309)], anebo se jedná "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. srpna 2004 (N 125/34 SbNU 281)].
Výše uvedené ústavní limity se ovšem vztahují k situaci, kdy soud zamýšlí ustanovení §150 o. s. ř. uplatnit, a to jako výjimečné opatření prolamující zásadu úspěchu ve věci, ze které soud při stanovení nákladů řízení primárně vychází. Diametrálně odlišnou se však z ústavněprávního pohledu jeví situace, kdy se účastník řízení aplikaci uvedeného moderačního práva nebrání, ale naopak se jí domáhá. Obecně je totiž třeba vyjít ze skutečnosti, že procesní oprávnění soudu ve smyslu citovaného ustanovení občanského soudního řádu samo o sobě žádný nárok v ústavněprávní rovině účastníkovi řízení nezakládá. Pouze ve zcela výjimečných případech může dojít k tomu, že upuštění od jeho aplikace vede k zásadnímu popření spravedlnosti, resp. k popření smyslu vlastního civilního procesu; k takové situaci však v projednávané věci nedošlo. Stěžovatelka (potažmo její právní zástupce) totiž pochybila, pakliže zavčas a procesně účinným způsobem nenavrhla vstup nového věřitele do řízení na její místo, což již nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně vyložil, a z toho vyložil i absenci aktivní věcné legitimace na straně stěžovatelky. V této souvislosti zejména vysvětlil, proč se stěžovatelce nemohlo dostat poučení o jejích procesních právech, jakož i proč nemohl přihlédnout k podání advokáta, kterým byl návrh procesního nástupnictví dodatečně artikulován (str. 2). Za této situace tak byla procesní obrana žalovaného o nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatelky úspěšná, což se posléze promítlo do nákladového výroku. Stěžovatelka zejména přehlíží, že její někdejší advokát nereagoval na výzvu soudu k předložení plné moci, přestože jej soud upozornil, že ho přestal považovat za právního zástupce stěžovatelky okamžikem, kdy soudu došlo jeho oznámení o ukončení právního zastupování stěžovatelky v daném soudním řízení. Bylo tedy na ní, jak s důsledky ukončení právního zastupování, o nichž nutně musela vědět, naloží. Taková situace tedy stěží mohla založit relevantní důvody pro hodnocení otázky nákladů řízení odchylně od výchozí zásady úspěchu ve věci.
Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. března 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu