ECLI:CZ:US:2017:1.US.513.17.2
sp. zn. I. ÚS 513/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele O. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Teplice, zastoupeného JUDr. Michalem Hráským, advokátem, se sídlem Ostrovského 911/30, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2016 č. j. 4 Tdo 1159/2016-123, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2016 č. j. 12 To 537/2015-5304 a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 30. července 2015 č. j. 26 T 18/2015-4876, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Ústavní stížností ze dne 17. 2. 2017 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Dále byly dle stěžovatele porušeny čl. 90 a 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel v bodech 4 až 6 uznán vinným ze spáchání pokračujícího přečinu nadržování podle §366 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník") a pokračujícího zločinu podplácení podle §332 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (v bodu 4 v souběhu s návodem přečinu zneužití pravomoci úřední osoby §24 odst. 1 písm. b) a §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku), v bodu 2 přečinem nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 1 trestního zákoníku, v bodu 3 přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a zločinem přijetí úplatku dle §331 odst. 2 a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, v bodu 5 přečinem nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 1 trestního zákoníku a v bodu 8 přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku. Za toto jednání mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců. Současně mu byl uložen peněžitý trest ve výši 350 000 Kč a pro případ jeho nesplnění náhradní trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců a dále také trest propadnutí věci (zajištěné pistole s náboji). Výše uvedeného jednání se měl dopustit tím, že a) žádal úplatek za to, že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci úřední osoby, b) prostřednictvím jiného žádal jako úřední osoba o úplatek pro svou osobu, c) v úmyslu opatřit sobě a jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, d) vzbudil v jiném rozhodnutí, aby jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě a jinému neoprávněný prospěch vykonávala svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, e) sám poskytl úplatek úřední osobě a f) pachateli trestného činu pomáhal v úmyslu uniknout trestu.
3. Proti rozsudku okresního soudu se stěžovatel odvolal ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), který napadeným rozsudkem částečně zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o vině přečinu nepřímého úplatkářství v bodech 2 a 5 a v celém výroku o trestu. Odvolací soud pak znovu rozhodl tak, že stěžovatele při nezměněném výroku o vině zbylých trestných činů nově uznal vinným přečinem nepřímého úplatkářství dle §333 odst. 1 trestního zákoníku a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let a 3 měsíce, peněžitý trest ve výši 350 000 Kč (s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 10 měsíců) a trest propadnutí věci.
4. Následně stěžovatel využil možnosti podat dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Stěžovatel své dovolání odůvodnil nedostatkem místní příslušnosti Okresního soudu v Chebu, který rozhodoval o jeho vazbě. Dále brojil proti dle jeho názoru nepřiměřené době pořizování odposlechů, proti závěrům znaleckých posudků o jeho příčetnosti v době soudního řízení a také proti skutečnosti, že nebyl zbaven povinnosti mlčenlivosti, čímž mělo být zkráceno jeho právo na obhajobu. To mělo být porušeno také tím, že pro případ nezbavení mlčenlivosti navrhoval provedení důkazu výslechem svědka, který v dané věci mohl vypovídat, ale ten nebyl proveden. Stěžovatel se taktéž neztotožňoval s právním hodnocením jednání, které spočívalo v domlouvání s jiným obviněným na přijetí finanční částky 200 000 Kč, neboť podle stěžovatele nešlo o dokonaný trestný čin, nýbrž teoreticky pouze o přípravu k trestnému činu, která v daném případě není trestná.
5. V napadeném usnesení se s uvedenými námitkami Nejvyšší soud vypořádal tak, že ve vztahu k tvrzené nepříslušnosti soudu nedošlo k naplnění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1. písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen "trestní řád"), neboť Nejvyšší soud se může zabývat pouze příslušností věcnou a navíc pouze v případě soudu rozhodujícího o meritu věci, nikoliv tedy místní příslušností soudu rozhodujícího v přípravném řízení. Výhrady o absenci zbavení mlčenlivosti a překročení přípustnosti doby trvání odposlechů jsou otázky ryze procesního charakteru, jež se míjejí se všemi dovolacími důvody dle §265b trestního řádu, tudíž je Nejvyšší soud nemůže přezkoumávat. Pod uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu - nesprávné právní posouzení skutku - nelze podle soudu subsumovat nesouhlas s provedeným znaleckým posuzováním psychického stavu stěžovatele. Soudy podrobně zkoumaly psychický stav stěžovatele a vysvětlily, proč jsou návrhy na další dokazování v tomto směru nadbytečné. Stejně tak logicky zdůvodnily nadbytečnost stěžovatelova návrhu na výslech svědka, a nejedná se tak o opomenutý důkaz. Jediným dovolacím argumentem stěžovatele směřujícím do právního hodnocení skutku je tvrzení o nedokonaném trestném činu, který je toliko formou přípravy. Podle Nejvyššího soudu bylo prokázáno, že stěžovatel úplatek skutečně předal, a jedná se tak o dokonaný trestný čin. Ze všech uvedených důvodu Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II. Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel zopakoval argumenty, které vznášel již před obecnými soudy. Nadále tak argumentoval, že v přípravném řízení nebylo rozhodováno zákonným soudcem, čímž došlo k porušení jeho práva dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Příslušnost Okresního soudu v Chebu totiž byla odvozena z toho, že další spoluobviněný se měl dopustit pokusu přečinu podvodu v okrese Cheb, avšak následně vyšlo najevo, že osoby stěžovatele se tento skutek netýká. Oznamovatel trestné činnosti navíc podal trestní oznámení v Brně. Stěžovatel uvádí, že si je vědom, že si státní zástupce v přípravném řízení může vybrat jeden z více místně příslušných soudů, avšak místní příslušnost podle něj nelze libovolně zakládat a měnit.
7. Stěžovatel dále namítal porušení svého práva na obhajobu, které spočívalo v tom, že soud nevyhověl návrhu na provedení důkazu výslechem svědka, který byl navrhován také žalobcem, avšak soud jej nepředvolal s odůvodněním, že by jeho svědectví nemohlo přinést žádné zásadní informace. V řízení před odvolacím soudem stěžovatel také namítal, že nebyl zbaven povinnosti mlčenlivosti z doby, kdy pracoval jako diplomat, čímž bylo zkráceno jeho právo na obhajobu. Nemohl tak uvádět skutečnosti ohledně praktik české justice, o nichž se v průběhu své diplomatické kariéry dozvěděl a následně je předal Úřadu pro zahraniční styky a informace.
8. Podle stěžovatele také došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to prováděním telefonních odposlechů v rozporu se zákonem, neboť doba jejich pořizování překračovala zákonem stanovenou dobu a k jejich provádění docházelo i po pominutí důvodu, který vedl k vydání příkazu k odposlechu.
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že jej proto nelze, rozhoduje-li ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady) (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016, bod 13; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Stěžovatel se předně dovolává práva na zákonného soudce. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu je základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) zcela neopominutelnou podmínkou výkonu soudní moci. To totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc". Rozhodování každé věci věcně a místně příslušným (a tedy zákonným) soudem a v rámci tohoto soudu řádně určeným soudcem je tedy neopominutelnou podmínkou spravedlivého procesu, neboť je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů v právo a právní stát, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon, v daném případě trestní řád [viz nález sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004 (N 121/34 SbNU 255) nebo nález sp. zn. II. ÚS 551/03 ze dne 16. 5. 2006 (N 101/41 SbNU 297)].
11. Ve stěžovatelově případě se jedná o otázku určení místní příslušnosti v přípravném řízení trestním. Podle §26 odst. 1 trestního řádu je k provádění úkonů v přípravném řízení příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. Přípravné řízení bylo vedeno pod dozorem Vrchního státního zastupitelství v Praze, jehož obvod je značně široký a vztahuje se mj. i na okres Cheb. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 ze dne 19. 4. 2016 (201/2016 Sb.) však požadavkem na ústavně konformní výklad ustanovení §26 trestního řádu, který vyhovuje požadavkům ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny zakotvujícím právo na zákonného soudce, v takových případech stanoví státnímu zástupci povinnost podat první návrh ve věci tomu okresnímu soudu, který by byl místně příslušný k projednání věci samé v souladu s ustanoveními §18 trestního řádu (srov. bod 117 předmětného nálezu).
12. Dle §18 odst. 1 je primárním kritériem určování příslušnosti místo spáchání trestného činu. Na základě tohoto kritéria byl státním zástupcem jako místně příslušný vyhodnocen Okresní soud v Chebu, neboť primárně šetřenou byla na základě informací získaných od svědka trestná činnost stěžovatelova spoluodsouzeného G. B. Jak vyplývá z rozhodnutí obecných soudů, do této trestné činnosti měl být dle informací orgánů činných v trestním řízení zapojen také stěžovatel, což se však následně v řízení nepotvrdilo.
13. Ústavní soud rovněž dovodil, že není-li z aplikovaných kritérií místní příslušnosti dle ustanovení §18 trestního řádu orgány činnými v trestním řízení patrná zjevná arbitrárnost či extrémní nesoulad s provedenými důkazy, nemůže Ústavní soud správnost určení místní příslušnosti soudu pro rozhodování v přípravném řízení přezkoumávat (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2611/16 ze dne 8. 11. 2016). Těmito vadami určení místní nepříslušnosti v posuzované věci podle Ústavního soudu netrpí. Pokud se stěžovatelův spoluodsouzený G. B. stavěl do role jakéhosi zprostředkovatele, který bude u stěžovatele intervenovat a zajišťovat kýžený výsledek soudního řízení, nelze v tomto ohledu považovat určení místní příslušnosti státním zástupcem za zjevně arbitrární či extrémně nesouladné s provedeným dokazováním. A to ani za situace, kdy se následně v řízení prokázalo, že se ze strany spoluodsouzeného G. B. jednalo o fabulace a že stěžovatele navzdory přijetí úplatku nekontaktoval a výsledek řízení neovlivňoval.
14. Napadeným rozsudkem tak nedošlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, na čemž nic nemění ani nález sp. zn. Pl. ÚS 4/14, kterým stěžovatel argumentuje. Ústavní soud opakovaně uvedl, a své rozhodnutí tím odůvodnil v napadeném usnesení i Nejvyšší soud, že nález sp. zn. Pl. ÚS 4/14 nelze aplikovat retrospektivně, tj. že i kdyby rozhodoval v přípravném řízení v období před vykonatelností zmiňovaného nálezu okresní soud, jehož místní příslušnost byla založena v souladu s předcházející ustálenou praxí, nemohlo takové rozhodnutí představovat porušení práva obviněného na zákonného soudce (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2350/16 ze dne 27. 9. 2016, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1967/16 ze dne 27. 9. 2016, usnesení sp. zn. I. ÚS 2033/16 ze dne 21. 7. 2016 či usnesení sp. zn. II. ÚS 1916/15 ze dne 17. 5. 2016).
15. Ve vztahu k rozhodování o vazbě jsou navíc námitky směřující proti příslušnosti rozhodujícího soudu zjevně opožděné, neboť se tohoto stěžovatel dovolává v době, kdy již bylo pravomocně rozhodnuto o meritu věci a stěžovatel se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody.
16. Ústavní soud se dále věnoval namítanému porušení stěžovatelova práva na obhajobu, k čemuž mělo dojít zamítnutím jeho důkazních návrhů a tím, že nebyl zbaven mlčenlivosti. K zamítání důkazních návrhů Ústavní soud předně upozorňuje, že obhajoba nemá právo na provedení každého důkazu, který soudu navrhne, neboť je to právě soud, zejména soud nalézací, kdo vede dokazování a kdo rozhoduje, které důkazy je potřeba provést a které nikoliv. Stěžovatel má tak právo toliko na to, aby soud patřičně svá rozhodnutí o neprovedení důkazu odůvodnil [k tomu srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 779/06 ze dne 27. 6. 2007 (N 106/45 SbNU 445), usnesení sp. zn. IV. ÚS 732/2000 ze dne 5. 8. 2002 (U 24/27 SbNU 293), nález sp. zn. I. ÚS 3067/10 ze dne 2. 3. 2011 (N 32/60 SbNU 391) a mnohé další].
17. Nalézací soud této své povinnosti dostál, neboť na str. 30 napadeného rozsudku vyložil, proč se rozhodl důkazní návrh obhajoby na výslech svědka zamítnout, a Ústavní soud toto odůvodnění považuje za dostatečné. V tomto ohledu se tedy nejedná o tzv. opomenutý důkaz. K této namítané vadě se v napadeném rozsudku srozumitelně vyjádřil na str. 20 také krajský soud. Uvádí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že účelem navrhovaných důkazů je objasnění "praktik české justice, o nichž se v průběhu své diplomatické kariéry dozvěděl", má Ústavní soud rovněž za to, že neprovedené dokazování nemohlo ve vztahu k prokázání a posouzení viny stěžovatele ničeho změnit.
18. Pokud jde o stěžovatelovy námitky vůči délce doby, po kterou byly pořizovány odposlechy, Ústavní soud si je plně vědom toho, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu je velmi citelným omezením základních práv a že při aplikaci tohoto prostředku je třeba postupovat obezřetně a restriktivně a že je nutno dodržovat všechny procesní zákonné podmínky. Je však zároveň třeba dodat, že za plného respektování ústavních předpisů lze i základní práva omezit (viz čl. 4 odst. 2 Listiny), což platí též pro telekomunikační tajemství (viz čl. 13 Listiny). Zájem na potírání závažných druhů kriminality, jakým určitě úplatkářství je, poskytuje zákonodárci a následně soudům legitimaci k tomu, aby některá základní práva omezil, je-li to nezbytné pro účinnou ochranu jednotlivců a společnosti.
19. Stěžovatelovy námitky je však nutno považovat za liché, neboť to byly právě odposlechy, které pomohly odhalit značnou část trestné činnosti páchané jím či dalšími osobami, s nimiž bylo vedeno společné řízení. K oprávněnému užití odposlechů je nezbytné, aby existovaly konkrétní indicie, které by odůvodňovaly podezření ze spáchané trestné činnosti osobou, jež má být podrobena odposlouchávání. Ústavní soud neshledal, že by v některém z období, v nichž byl stěžovatel odposloucháván, docházelo k tomuto omezení jeho práv svévolně, nelegitimně či bez dostatečného opodstatnění spočívajícího v konkrétních podezřeních ve vztahu k trestné činnosti stěžovatele či osob, s nimiž bylo vedeno společné řízení.
20. Délka doby, během níž jsou odposlechy pořizovány, je řešena v §88 trestního řádu, podle jehož odst. 3 je policejní orgán "povinen průběžně vyhodnocovat, zda i nadále trvají důvody, které vedly k vydání příkazu k odposlechu. (...) Pokud důvody pominuly, je povinen odposlech a záznam telekomunikačního provozu ihned ukončit." Námitkou přílišné délky odposlechů se zabývaly již obecné soudy, neboť již v řízení před okresním soudem byla tato námitka jedním ze spoluobviněných vznesena. Se závěry uvedenými v odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu se Ústavní soud ztotožňuje, neboť úplatkářství je skutečně komplikovanou trestnou činností, u níž nelze předpokládat, že by k jejímu rozkrytí mohlo dojít v relativně krátké době od počátku odposlouchávání podezřelých osob. Rozklíčování vyšetřovaných skutečností tak v případě takovéto trestné činnosti vyžaduje již z povahy věci delší časové období.
21. Sám stěžovatel nepřiměřenou délkou provádění odposlechů argumentoval před krajským soudem, přičemž tento se s jeho výtkami dle názoru Ústavního soudu v odůvodnění svého rozsudku na str. 16 dostatečně vypořádal. V odposleších zaznívaly stále nové informace pojící se k trestné činnosti, do níž měl být dle odůvodněného podezření zapojen také stěžovatel, proto nelze považovat za chybný postup orgánů činných v trestním řízení, pokud v provádění odposlechů i nadále pokračovaly a neukončily jej postupem dle §88 odst. 3 trestního řádu. Pokud bylo návrhu na vydání příkazu k odposlechu telefonního přístroje stěžovatele vyhověno dne 12. 9. 2012 a již na počátku měsíce října byly zaznamenány schůzky a rozhovory s dalšími aktéry vyšetřované trestné činnosti, během nichž dotyčné osoby se stěžovatelem o této činnosti komunikovaly, nelze tuto dobu považovat a priori za neúměrně dlouhou. Nutno navíc podotknout, že kromě obecného konstatování, že po dobu několika měsíců byly odposlechy prováděny a nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o protiprávním jednání stěžovatele, ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně nespecifikuje, o jaké období se zde podle něj mělo jednat.
22. Stěžovatel byl sice původně podroben odposlouchávání i v souvislosti s trestnou činností dalšího odsouzeného G. B., přičemž se později ukázalo, že v této souvislosti se on sám trestné činnosti nedopustil. Krajský soud ale také dostatečně vysvětlil důvody, kvůli kterým byl stěžovatel odposloucháván navzdory této skutečnosti i nadále, jeho vlastní trestná činnost se totiž časově překrývala a navazovala na trestnou činností spoluodsouzeného G. B. (probíhající v měsících červenci a srpnu 2012), kvůli níž došlo k původnímu odposlouchávání, tudíž odposlouchávání nebylo přerušeno dle §88 odst. 3 trestního řádu, jak požaduje stěžovatel. Ústavní soud tak v tomto ohledu neshledal žádný zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, kterého se stěžovatel dovolával. Stejně tak nebyl shledán zásah do stěžovatelova práva na listovní tajemství dle čl. 13 Listiny, jež by svou intenzitou byl způsobilý převážit nad nezbytností jeho omezení.
23. Ústavní soud tak v posuzované věci žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatel svou ústavní stížností ve skutečnosti jen pokračuje v polemice se závěry dokazování a právního hodnocení v rámci podústavního práva, které řádně provedly obecné soudy.
24. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu