ECLI:CZ:US:2017:1.US.627.17.1
sp. zn. I. ÚS 627/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., t. č. ve Věznici, P.O. Box 5/A2C, Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Mgr. Karin Konstantinovovou, advokátkou, se sídlem Benediktská 690/7, Praha 1, Staré Město, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. prosince 2016 č. j. 29 T 61/2013-1890 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 11/2017 ze dne 11. ledna 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jím mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadenými rozhodnutími bylo rozhodnuto tak, že přísedící, jejíž podjatost stěžovatel namítal, není vyloučena z projednávání a rozhodování v jeho trestní věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 61/2013.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že při veřejném zasedání dne 27. září 2016 v jeho věci vedené pod sp. zn. 29 T 61/2013 navrhl, aby byl proveden důkaz spočívající v přečtení protokolu z hlavního líčení, které se konalo dne 23. července 2013 ve věci sp. zn. 29 T 61/2013, což však bylo zamítnuto. Bezprostředně po vyhlášení zamítavého usnesení ve vztahu k tomuto důkaznímu návrhu se měla údajně dotčená přísedící na stěžovatele posměšně usmát a prsty směrem ke stěžovateli udělala gesto "kiš kiš" (též nazývané "strouhání mrkvičky"). Obvodní soud pro Prahu 5 i Městský soud v Praze se těmito posměšnými gesty přísedící v napadených rozhodnutích podle stěžovatele odmítl zabývat a bez bližšího zkoumání shledal, že se popsaného chování přísedící nedopustila. Stěžovatel dále uvádí, že soudní znalec při jednání svůj posudek nepřečetl, a proto neměl stěžovatel právo se k němu vyjádřit. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho výhrady prokazují vztah přísedící k jeho trestní věci, a že bylo v jejím zájmu, aby navržený důkaz přečtením protokolu z hlavního líčení nebyl proveden. Nebyly provedeny také jiné stěžovatelem navrhované důkazy, jako čtení judikatury a protokolů z hlavních líčení. Tím, že ve věci rozhodovala přísedící, která měla být z věci vyloučena, je podle ústavní stížnosti řízení o zabezpečovací detenci stěžovatele stiženou vadou. Z odůvodnění napadeného usnesení obvodního soudu není podle stěžovatele vůbec patrné, na základě jakých pokladů soud dospěl k závěru, že přísedící se nepřípustného jednání nedopustila. Městský soud v Praze ve svém napadeném rozhodnutí sice zmiňuje, že čerpal z protokolu o veřejném zasedání, to však podle stěžovatele není dostatečný pramen pro závěr, že přísedící je nestranná. Dále ústavní stížnost poukazuje na formální vadu označení orgánu, který rozhodoval o podjatosti - jako rozhodující těleso měl být označen senát. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti kritizuje jako nedostatečný způsob, jímž se s touto námitkou vypořádal odvolací soud v napadeném rozhodnutí.
4. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
5. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
6. Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 52/15 ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 2085/16 ze dne 5. 12. 2016 či sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016). Tento závěr je pak plně aplikovatelný i na námitku podjatosti přísedícího.
7. Případně vadné posouzení námitky podjatosti mohou příslušné orgány napravit v průběhu řízení; teprve po skončení řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovatelům jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. Možnost namítat podjatost příslušného soudce či přísedícího zůstává zachována i nadále. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to vyplývá z již ustálené rozhodovací praxe.
8. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic jim totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení o jejich žalobě skončeno, pokud s jeho výsledkem nebudou souhlasit a budou pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
9. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka