ECLI:CZ:US:2017:1.US.703.17.1
sp. zn. I. ÚS 703/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelů Johna Daniela Bartoše a Robillarda Roberta Dawna, zastoupených JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2016 č. j. 56 Nc 33/2016-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, protože jím mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Stěžovatelé jako vlastníci pozemků parcelní číslo X1, X2, X3, X4, X5, X6, X7, X8, X9, vše v katastrálním území Štramberk, zapsáno na LV XY, se žalobou ze dne 11. 7. 2016 obrátili na Okresní soud v Novém Jičíně, aby jim přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 673.560 Kč s příslušenstvím proti žalovanému městu Štramberk. Stěžovatelé v tomto řízení, vedeném pod sp. zn. 18 C 222/2016 uplatňují po žalovaném městu Štramberk náhradu škody, která jim měla vzniknout tak, že zastupitelstvo města Štramberk vydalo dne 31. 7. 2013 opatření obecné povahy zn. ST/1817/2013/JS, kterým se vydává územní plán města Štramberk. Tímto novým územním plánem došlo k zásadní změně funkčního využití výše uvedených pozemků, čímž měla být stěžovatelům znemožněna realizace jejich stavebního projektu. Podle názoru stěžovatelů tím byla významně snížena hodnota jejich nemovitostí a také zmařeny již uskutečněné investice do jejich stavebního projektu. Protože s pomocí opravných prostředků se jim nepodařilo zabránit vydání nového územního plánu, obrátili se na civilní soud s nárokem na náhradu škody. V popsaném soudním řízení stěžovatelé odůvodnili námitku podjatosti tím způsobem, že se samosoudce Mgr. Jaroslav Sosík s největší pravděpodobností zná s místostarostou žalovaného města Štramberk, panem Ing. Oldřichem Škrabalem, protože oba jsou členy Rady školy. Krajský soud v Ostravě o námitce podjatosti soudce rozhodl napadeným usnesením ze dne 20. 12. 2016 č. j. 56 Nc 33/2016-108 tak, že soudce Mgr. Jaroslav Sosík není z projednávání a rozhodnutí věci vyloučen. Krajský soud konstatoval, že námitka stěžovatelů byla podána řádně a včas, nicméně při svém rozhodování vyšel z vyjádření Mgr. Jaroslava Sosíka, který sice připustil, že zná místostarostu města Štramberk z jednání školské rady, avšak jejich vztah je ryze formální, vykají si. Jestliže stěžovatelé označili za žalovaného město Štramberk, není ostatně Ing. Oldřich Škrabal jako místostarosta města jeho zástupcem. Podle §103 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), je to starosta, který zastupuje obec navenek. Existenci poměru k některému z účastníků, případně k věci jmenovaný soudce výslovně vyloučil.
3. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvedli, že jak příslušné ustanovení občanského soudního řádu, tak judikatura Ústavní soudu vyžaduje prokázání důvodu pochybností o nepodjatosti soudce, nikoliv dokázání nepodjatosti jako takové. S ohledem na velikost obce je pravděpodobné, že vztahy mezi soudcem Mgr. Sosíkem a místostarostou Ing. Škrabalem nejsou pouze formální a jsou v kontaktu častěji, než je běžné ve větších obcích. Z hlediska posouzení podjatosti pak není vůbec podstatné, jestli dochází k určitému ovlivnění či kontaktu s osobou, která je oprávněna obec zastupovat, nebo s osobou, která je s žalovanou obcí spojená jinak. Podstatná je pouze míra vlivu, jakou takový kontakt může mít na Mgr. Sosíka a jeho schopnost rozhodovat nestranně, a ta je dle názoru stěžovatelů úplně stejná u místostarosty i starosty. Navíc Ing. Škrabal vystupuje v radě školy jako člen rady za obec, tedy i zde je jeho propojení s žalovanou obcí evidentní. Škola pak aktuálně jedná s obcí o navýšení poskytovaných finančních prostředků na další investice a přijetí dalšího pedagoga.
4. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
5. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
6. Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 52/15 ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 2085/16 ze dne 5. 12. 2016 či sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016).
7. Případně vadné posouzení námitky podjatosti mohou příslušné orgány napravit v průběhu řízení; teprve po skončení řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovatelům jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. Možnost namítat podjatost příslušného soudce zůstává zachována i nadále. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to vyplývá z již ustálené rozhodovací praxe.
6. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic jim totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení o jejich žalobě skončeno, pokud s jeho výsledkem nebudou souhlasit a budou pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
7. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka