ECLI:CZ:US:2017:1.US.784.17.2
sp. zn. I. ÚS 784/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Davida Ratha, zastoupeného Adamem Černým, advokátem se sídlem Dřevná 382/2, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Vrchní státní zástupkyně v Praze ze dne 2. 12. 2016 č. j. 1 VZT 267/2012-37 a proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství, odboru závažné hospodářské a finanční kriminality ze dne 25. 1. 2017 č. j. 8 NZN 520/2012-375, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto, že vrchní státní zástupkyně v Praze, Ph.D. není vyloučena z projednávání jeho trestní věci, protože se jimi cítil být zasažen ve svém právu na spravedlivý proces, které je mu garantováno čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukázal na to, že Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 17. 10. 2016 sp. zn. 6 To 106/2015 rozhodl o zrušení prvoinstančního rozsudku, jímž byl stěžovatel shledán vinný trestným činem přijetí úplatku. Stěžovatel v průběhu odvolacího řízení uplatnil vůči vrchní státní zástupkyni v Praze JUDr. Lence Bradáčové, Ph.D. námitku podjatosti a návrh na vyloučení vedoucí státní zástupkyně ze dne 10. 10. 2016 (dále jen "námitka podjatosti"), v níž poukazoval na skutečnosti vedoucí k závěru, že vrchní státní zástupkyně v Praze, a tím i Vrchní státní zastupitelství v Praze jako celek, mají být vyloučeni z vykonávání úkonů v daném trestním řízení a to pro vztah ke stěžovateli a k jeho obhájci. Osobní zájem vrchní státní zástupkyně v Praze JUDr. Lenky Bradáčové, Ph.D. na výsledku řízení ve stěžovatelově věci údajně vyplývá z toho, že má souvislost s jejím povýšením. Dále stěžovatel v námitce podjatosti tvrdil, že se uvedená státní zástupkyně dopouštěla nepravdivých výroků ohledně stěžovatele a jeho trestní věci v médiích. Stěžovatel též poukázal na negativní vztah státní zástupkyně k jeho obhájci a probíhající občanskoprávní řízení mezi stěžovatelem a vrchní státní zástupkyní.
3. K přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že si je vědom toho, že Ústavní soud nepřipouští ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudů o nepodjatosti obecných soudců, neboť podjatost může být řešena dále v rozhodování o věci samé a lze využít procesních prostředků jako je odvolání, dovolání, či žaloby pro zmatečnost.
4. Uvedená judikatura Ústavního soudu se však vztahuje k podjatosti soudce a stěžovatel tedy má za to, že v ní uvedené závěry nejsou na věc stěžovatele plně přenositelné. Stěžovatel v této souvislosti zejména poukazuje na skutečnost, že podjatost vrchní státní zástupkyně v Praze by nemohla být uplatněna v rámci mimořádného opravného prostředku, neboť dle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu se tento důvod vtahuje pouze na vyloučený orgán, který rozhodl, což v případě meritorního rozhodnutí o věci zřejmě nebude státní zástupce. Nadto v případě odvolacího řízení by mohla být otázka případné podjatosti státní zástupkyně řešena v zásadě zejména v rámci vad řízení a dokazování (použitelnost jí obstaraných důkazů), tedy nikoli přímo. Stěžovateli dále není známo jakékoliv rozhodnutí soudu druhého stupně, jež by vyhovělo odvolání z důvodu podstatné vady řízení, které spočívala v účasti vyloučeného státního zástupce na řízení.
5. Stěžovatel má tak za to, že pro ochranu jeho ústavně zaručených práv nelze využít jiných procesních prostředků než ústavní stížnosti a protiústavnost tak zcela napravit v rámci řízení o meritu věci. Stěžovatel má za to, že jeho ústavní stížnost by neměla byt pro předčasnost odmítnuta, ale meritorně projednána. Napadené usnesení vrchní státní zástupkyně v Praze bylo nedostatečně odůvodněné a tedy nepřezkoumatelné. Pokud tedy Vrchní státní zástupkyně v Praze a následně Nejvyšší státní zastupitelství, odbor závažné hospodářské a finanční kriminality, napadená usnesení odůvodnili nedostatečným způsobem, zasáhli do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. K námitkám podjatosti proti státním zástupcům je namístě konstatovat, že vyloučení státního zástupce přichází v úvahu zejména v přípravném řízení, avšak i (spíše výjimečně) v řízení před soudem, kde to může přicházet v úvahu i vzhledem k tomu, že po novele provedené zákonem č. 265/2001 Sb. se předpokládá doplňování dokazování ze strany těchto orgánů i po podání obžaloby, a proto je třeba zajistit, aby ho prováděl nepodjatý orgán. K vyloučení orgánu činného v trestním řízení má dojít nikoliv pouze na základě skutečně prokázané podjatosti, ale již pokud lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
6. Podle stěžovatele účast JUDr. Lenky Bradáčové, Ph.D. na úkonech přípravného řízení sama o sobě není nutně způsobilá založit pochybnosti o její nepodjatosti. Avšak v daném případě, mimo jiné jelikož se jedná o mediálně velmi sledovanou kauzu, může být JUDr. Bradáčová osobně motivována k zakrytí případných pochybení a protiprávních postupů, jichž se mohlo Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem v rámci přípravného řízení dopustit, k čemuž má jako strana trestního řízení před soudem rozsáhlé možnosti - rozhodování o předkládání důkazů a navrhování jejich hodnocení soudu, blokace založení některých důkazů, oprávnění k výslechu svědků, vzetí obžaloby zpět apod. To, že se řízení bez pochybení na straně orgánů činných v trestním řízení neobešlo, ostatně již konstatovaly soudy, a to Ústavní soud v usnesení ze dne 17. 9. 2012 sp. zn. I. ÚS 2632/12 ohledně nepříslušnosti ústeckého krajského státního zastupitelství v přípravném řízení či Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 27. 10. 2016 č. j. 22Co 303/2016-109 ohledně nezákonnosti nařízení odposlechů, jež byly použity jako důkaz. Podle stěžovatele JUDr. Bradáčová na zmiňované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze reagovala nepřiměřeně negativním způsobem, čímž měla veřejně prokázat svůj osobní zájem na výsledku řízení. Stěžovatel dále poukazuje konkrétně na dva úkony učiněné JUDr. Bradáčovou: upozornění na postup obhájce stěžovatele České advokátní komoře ze dne 25. 6. 2013 a jeho předvolání k podání vysvětlení ze dne 18. 3. 2013 z důvodů postupu při obhajobě stěžovatele v předmětné trestní věci. Dále měla dle stěžovatele JUDr. Bradáčová uvádět, že stěžovatelův "obhájce lže".
7. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
8. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo. (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016 či sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016).
10. Na rozdíl od názoru stěžovatele však Ústavní soud zastává názor, že citovaná judikatura je přiměřeně použitelná i na případ rozhodování o podjatosti či nepodjatosti příslušné státní zástupkyně.
11. I u státního zástupce případně vadné posouzení námitky podjatosti mohou příslušné orgány napravit v průběhu soudního řízení; teprve po skončení řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. Možnost namítat podjatost příslušné státní zástupkyně zůstává zachována i nadále. Soudní řízení ve věci ještě není skončeno, nelze tedy vyloučit, že jeho definitivní výsledek bude pro stěžovatele příznivý. V dané procesní situaci nelze napadené usnesení Vrchního státního zastupitelství a Nejvyššího sprátního zastupitelství považovat za konečné rozhodnutí o věci.
12. Ústavní soud ostatně již o obdobném případě (nepřípustnost ústavní stížnosti proti odvolacímu rozhodnutí o nepodjatosti státní zástupkyně) rozhodoval například svým usnesením sp. zn. I. ÚS 2324/16 ze dne 5. 10. 2016. Ještě přiléhavější posuzovanému případu je pak rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn III.ÚS 1052/16 ze dne 11. 4. 2017 o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí o nevyloučení státní zástupkyně. Toto rozhodnutí bylo vydáno v řízení, v jehož rámci jeden ze stěžovatelů vznesl námitku podjatosti, neboť se cítil být poškozen výrokem státní zástupkyně v závěrečné řeči na adresu jeho obhájce. Ústavní soud v citovaném případě poukázal na to, že uvedenou námitku měl stěžovatel posléze možnost uplatnit v řízení o odvolání, resp. v samotném odvolání, jakož i v řízení o dovolání. Obdobně jako v nyní posuzovaném případě uvedená pochybnost o podjatosti státní zástupkyně byla stěžovatelem uplatněna v průběhu řízení před soudem. V řízení před soudem je pak podle citovaného rozhodnutí Ústavního soudu státní zástupce v pozici strany, kdy se podáním obžaloby povinnosti vyplývající z postavení dominae litis přesouvají ze státního zastupitelství na soud, a tudíž případnou nezákonnost posuzuje soud. I v citovaném rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1052/16, tedy Ústavní soud dospěl k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí ve věci stížnosti proti rozhodnutí o nevyloučení státní zástupkyně.
13. Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že byl stěžovatelův návrh Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to vyplývá z jeho již ustálené rozhodovací praxe k rozhodnutím o podjatosti soudců, což je nyní posuzované věci velmi podobné. Ostatně již výše citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dříve shledala nepřípustnými i ústavní stížnosti proti druhostupňovým rozhodnutím o nevyloučení státních zástupců pro podjatost.
14. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení v jeho trestní věci skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení státního zastupitelství či obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.15. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka