ECLI:CZ:US:2017:2.US.1070.17.1
sp. zn. II. ÚS 1070/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Andreye Iskry, právně zastoupeného JUDr. Zdeňkem Králem, advokátem, AK se sídlem Domažlická 800/III, Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017 č. j. 21 Cdo 4055/2016-283, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 6. 2016 č. j. 61 Co 160/2016-266 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 4. 2. 2016 č. j. 6 C 356/2013-231, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta ústavní stížnost. Tvrdí, že v jeho trestní věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces, zásady rovnosti účastníků řízení a práva na předvídatelnost rozhodnutí soudů všech stupňů. Navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem všechna výše uvedená rozhodnutí zrušil.
2. Okresní soud v Klatovech (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem stěžovateli uložil, aby žalobci (bývalému zaměstnavateli stěžovatele) uhradil € 1 500 s příslušenstvím. Stěžovateli byla ve Francii uložena pokuta ve výši € 3 000 za přestupek na úseku mezinárodní dopravy, který spočíval v předložení falešných údajů o pracovních podmínkách při kontrole. Žalovaný neměl dostatek finančních prostředků. Francouzské orgány zadržely k zajištění pohledávky automobil i s nákladem. Žalobce musel tuto situaci řešit, a proto zaslal žalovanému prostřednictvím služby Western Union částku € 3 000 na úhradu pokuty. Stěžovatel platbu provedl. Žalobce ho poté vyzval k náhradě této částky. Stěžovatel ji však neuhradil, a proto se žalobce její úhrady domáhal soudně.
3. Okresní soud původně rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobci celou zmíněnou částku i s náklady. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") však jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že se v daném případě nejedná o pracovněprávní vztah. Na dotčená práva a povinnosti bylo podle něj třeba aplikovat zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"). Okresní soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že by se oba účastníci měli na zaplacené pokutě podílet každý jednou polovinou. Žalobce totiž již dříve věděl, že "stěžovatel nerespektoval zákony a bylo mu všechno jedno." Podle okresního soudu je věcí zaměstnavatele, jakým způsobem přiděluje práci zaměstnanci-řidiči, který má takovéto problémy. Prvním výrokem tedy uložil stěžovateli povinnost uhradit žalobci € 1 500. Druhým výrokem však žalobu co do zbylých € 1 500 zamítl.
4. Krajský soud poté potvrdil první výrok rozsudku okresního soudu, ale změnil jeho druhý výrok. Nově stěžovateli uložil, aby zaplatil i zbylých € 1 500. Pokuta podle krajského soudu byla uložena stěžovateli, kterému žalobce poskytl finanční prostředky na její úhradu. Proto mu vznikla povinnost podle občanského zákoníku žalobci poskytnutou částku vrátit v plném rozsahu.
5. Proti rozsudku krajského soudu stěžovatel podal dovolání. Nejvyšší soud ho však vyhodnotil jako nepřípustné. Rozhodnutí odvolacího soudu odpovídalo ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. K otázce, zda poskytnutí peněžitého plnění zaměstnavatelem zaměstnanci za účelem zaplacení pokuty za přestupek, kterého se zaměstnanec dopustil při plnění svých pracovních úkolů, je plněním z pracovněprávního vztahu, Nejvyšší soud odkázal na usnesení ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 385/2014 (uveřejněné pod č. 61/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V něm byl přijat názor, že právní vztah založený tím, že zaměstnavatel poskytl zaměstnanci peněžní částku k zaplacení pokuty, která byla zaměstnanci uložena příslušným orgánem za přestupek, není vztahem pracovněprávním, a to ani v případě, že se zaměstnanec přestupku dopustil při plnění svých pracovních úkolů. Nejvyšší soud v této věci neviděl žádného důvodu, proč danou otázku posoudit jinak. Zbylé námitky stěžovatele již měly skutkový charakter. Dovolání proto bylo odmítnuto.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že od počátku konzistentně tvrdil a předkládal důkazy o tom, že pokuta byla uložena výlučně na základě dokumentu "Potvrzení o činnostech" (dále jen "potvrzení") podle nařízení ES č. 561/2006 a dohody o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě. Uvedená pokuta byla uložena výlučně za administrativní pochybení žalobce jako zaměstnavatele. V předloženém potvrzení totiž nebyla zaevidovaná doba jízdy, kterou stěžovatel vykonal společně se žalobcem z Německa do sídla firmy. Chybou stěžovatele bylo, že žalobcem zpracované potvrzení podepsal jako správné. Důvodně totiž předpokládal, že žalobce vede řádně evidenci odpracované doby. Stěžovatel vyjádřil svůj nesouhlas s odkazem obecných soudů na výše citované usnesení Nejvyššího soudu. Toto rozhodnutí podle jeho názoru řeší zcela jiný případ, který je sice podobný, nikoli však shodný co do skutkových okolností. Z podané žaloby, ani z dalších procesních vyjádření žalobce po celou dobu sporu navíc zcela jednoznačně nevyplývalo, o jaký právní důvod svůj nárok opíral. Na uvedený případ se měla aplikovat ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti za škodu. Obecné soudy se měly zabývat tím, kdo porušil právní předpisy a povinnosti z nich vyplývající a zda toto porušení je v příčinné souvislosti se vzniklou škodou. K tomu stěžovatel dodal několik námitek týkajících se skutkového stavu věci.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost (resp. její část), ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
9. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v civilním řízení. Stěžovateli v něm byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku, kterou mu dlužil. Jeho námitky však většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, procesu dokazování a výkladu podústavního práva ze strany civilních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí civilních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele. Ten ostatně ani v samotné ústavní stížnosti nevznesl vůbec žádný ústavněprávní argument a omezil se pouze na námitky, které postrádaly ústavněprávní dimenzi.
10. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu