ECLI:CZ:US:2017:2.US.1083.17.1
sp. zn. II. ÚS 1083/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Fialové, právně zastoupené JUDr. Karlem Krňanským, advokátem, AK se sídlem Šumavská 22, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017 č. j. 21 Cdo 5175/2016-499, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2011 č. j. 14 Co 395/2010-331 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 9. 2009 č. j. 30 C 71/2006-260, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta ústavní stížnost. Tvrdí, že v její civilní věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem všechna výše uvedená rozhodnutí zrušil.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") nejprve zamítl žalobu stěžovatelky a jejího manžela na neplatnost nedobrovolné dražby jejich domu a pozemků v Dobříši. Manželé Fialovi nesplnili své závazky z úvěrových smluv uzavřených s Komerční bankou, a. s. (dále jen "Komerční banka"). Tyto závazky byly zajištěny zástavním právem k uvedeným nemovitostem. Komerční banka uzavřela s jinou společností smlouvu o provedení nedobrovolné veřejné dražby nemovitostí k vymožení daných pohledávek. Dražba proběhla dne 26. 3. 2002 a vydražitelem se stala jistá obchodní společnost. Žalobci v žalobě namítali, že manžel stěžovatelky neobdržel písemně oznámení o dražbě do vlastních rukou. Toto pochybení však podle obvodního soudu nebylo důvodem k upuštění od dražby. Bylo mu totiž doručeno písemné upozornění na zamýšlený výkon práva zástavního věřitele. Námitku proti ocenění prodávaných nemovitostí obvodní soud odmítl s odůvodněním, že manželé Fialovi neposkytli potřebnou součinnost. Cena nemovitostí proto byla stanovena podle dostupných údajů, které měl dražebník k dispozici [§13 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o veřejných dražbách")]. Obvodní soud nezjistil žádný důvod neplatnosti dražby. Žaloba proto nebyla důvodná.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") změnil rozsudek obvodního soudu a žalobě vyhověl. Dražba byla podle něj neplatná z důvodu nesplnění podmínek oznámení o dražbě podle §40 odst. 1 a 2 zákona o veřejných dražbách. Nejvyšší soud nicméně na základě dovolání žalované zrušil rozsudek městského i obvodního soudu a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Řízení o určení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby se podle Nejvyššího soudu musí účastnit (jako žalobci nebo jako žalovaní) navrhovatel dražby, vlastník nebo nositel jiného práva k předmětu dražby, dražebník a vydražitel. Na straně žalované je třeba tyto účastníky považovat za nerozlučné společníky. Ustanovení, na kterém městský soud založil své závěry, navíc bylo v průběhu dovolacího řízení zrušeno Ústavním soudem. Protiústavní tedy bylo již v době rozhodování věci před obvodním soudem a odvolacím soudem, přestože jeho protiústavnost byla deklarována až v průběhu dovolacího řízení [nález sp. zn. Pl. ÚS 47/04 ze dne 8. 3. 2005(N 47/36 SbNU 495); č. 181/2005 Sb.]. Veřejná dražba proto nemohla být platná.
4. Obvodní soud poté rozsudkem, který stěžovatelka napadá touto stížností, žalobu opět zamítl. Pokud jsou kromě zástavce a vlastníka předmětu dražby pasivně legitimováni též navrhovatel dražby, dražebník a vydražitel jako nerozluční společníci, pak musí být hmotněprávní nárok uplatněn vůči všem nerozlučným společníkům na straně žalované do uplynutí propadné prekluzivní lhůty. Manželé Fialovi ho však uplatnili pouze vůči jednomu z nerozlučných společníků po uplynutí prekluzivní lhůty. Jejich právo na určení neplatnosti dražby proto zaniklo. Obvodní soud dále nesouhlasil s přiznáním ex tunc účinků zrušení relevantního ustanovení zákona o veřejných dražbách. Odporuje podle něj zásadě zákazu retroaktivity. Městský soud pak rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Dražba byla provedena v souladu se zákonem o veřejných dražbách, podmínky jeho §40 odst. 1 zákona byly splněny a obvodní soud prvního stupně rozhodl věcně správně. Dodal, že názor Nejvyššího soudu na uplatnění protiústavního ustanovení zákona o veřejných dražbách Ústavní soud překonal nálezem sp. zn. IV. ÚS 1777/07 ze dne 18. 12. 2007 (N 228/47 SbNU 983), podle kterého soudy přiznáním ex tunc účinku zrušení ustanovení zákona o veřejných dražbách a konstatováním neplatnosti nedobrovolné dražby podle uvedeného ustanovení porušily principy zákazu retroaktivity a ochrany důvěry v právo včetně práva na soudní ochranu a práva vlastnit majetek. Manžel stěžovatelky dne 17. 2. 2011 zemřel a do řízení vstoupil jeho procesní nástupce. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením odmítl jejich dovolání, protože rozsudek městského soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Vychází z ustálené judikatury. Hodnocení postupu při doručování oznámení o dražbě pak nelze považovat za vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že při uzavírání úvěrové smlouvy a zástavní smlouvy v roce 1992 nemohla předpokládat, že v roce 2002 bude vydán zákon, který Komerční bance umožní proti její vůli provést dražbu jejich majetku. Zákon o veřejných dražbách zpětně zasáhl do jejich právního vztahu. Komerční bance dal oprávnění, která v době uzavření smluv neměla. Stěžovatelce a jejímu manželovi pak nově uložil povinnost strpět nedobrovolnou dražbu. Dražba byla navíc provedena na základě protiústavního ustanovení. Nelze respektovat zásadu retroaktivity jen ve prospěch jedné strany právního vztahu a nezohlednit ji při posuzování základních práv druhé strany. Dražba měla být dále prohlášena za neplatnou kvůli vypracování znaleckého posudku, který uvádí podstatně nižší cenu, než odpovídá skutečnosti. Z dalších pořízených posudků je zřejmé, že cena nemovitosti pro účely dražby byla záměrně podhodnocena. Obvodní soud se cenou, za kterou byly nemovitosti vydraženy, nezabýval. Odvolací soud považoval za nadbytečné zjišťovat, jak byla cena stanovena. Nejvyšší soud pak konstatoval se, že odhad ceny předmětu dražby nemůže způsobovat neplatnost dražby s odkazem na nepřípadný judikát. Provedením dražby došlo k jednání, které obešlo zákon, a pohybuje se za hranici dobrých mravů. Proto nemůže požívat právní ochrany. Obecné soudy nezachovaly zásadu rovnosti zbraní.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost (resp. její část), ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v civilním řízení. Stěžovatelka neuspěla se svojí žalobou na vyslovení neplatnosti nedobrovolné dražby domu a pozemku, který patřil jí a jejímu manželovi. Její námitky však většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, procesu dokazování a výkladu podústavního práva ze strany civilních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí civilních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatelky. S odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 1777/07 Ústavní soud doplňuje, že provedení dražby na základě ustanovení §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách, které bylo později zrušeno Ústavním soudem, nelze chápat jako protiústavní zásah do práv stěžovatelky. Šlo by naopak o nepřípustnou retroaktivitu, pokud by dražba jen z tohoto důvodu byla prohlášena za neplatnou (viz bod 30 citovaného nálezu).
9. Stěžovatelka nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu