ECLI:CZ:US:2017:2.US.114.16.1
sp. zn. II. ÚS 114/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele A. F., zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1190/2015-26 ze dne 29. října 2015, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 188/2015-516 ze dne 9. června 2015 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 17 T 51/2014-484 ze dne 25. března 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 8 odst. 1, odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 17 T 51/2014 se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ byl stěžovatel uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu pěti let. Výrokem podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. O odvolání stěžovatele a odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ podaného v neprospěch stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze napadeným usnesením, kterým obě odvolání podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a jejich hodnocením. Uvádí, že předmětnou dopravní nehodu přinejmenším z velké části nezavinil, když zásadní příčinou nehody bylo jednání poškozeného, který bezdůvodně vyjel do jízdního pruhu stěžovatele. Tato skutečnost byla také znalecky prokázána, avšak nenalezla svůj odraz v právní kvalifikaci a ve výši trestu. Má za to, že soudy vycházely z nesprávných skutkových zjištění stran okolností průběhu nehody, zejména ohledně rychlosti vozidla stěžovatele. Takové skutkové zjištění dle něj bez důvodných pochybností z žádného důkazu nevyplývá, takže mělo být postupováno dle zásady in dubio pro reo (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, sp. zn. III. ÚS 398/97 a sp. zn. IV. ÚS 335/05). Stěžovatel také namítá, že soudy nezohlednily míru vybočení vozidla poškozeného z jeho jízdního pruhu, což také z provedených důkazů vyplývá, a nedodržení předepsané rychlosti poškozeným, který tak porušil povinnosti dané zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Dle skutkových zjištění nebylo možno ani spolehlivě potvrdit či vyloučit, zda poškozený byl při jízdě připoután bezpečnostními pásy. Zásadní nedostatky stěžovatel shledává v neúplném zajištění důkazů orgány přípravného řízení (stop zanechaných dopravní nehodou), což ve svých posudcích konstatovali oba znalci. Stěžovatel tak byl zkrácen v právu na obhajobu, když nebylo možné ověřit, zda příčinou nehody nebyl vadný technický stav vozidla poškozeného. Soudy dostatečně nezhodnotily chování stěžovatele po nehodě, kdy se snažil poškozenému poskytnout první pomoc, jeho doznání, upřímnou lítost a bezúhonnost.
6. S ohledem na absenci zavinění stěžovatel vznáší výhrady i proti právnímu posouzení skutku jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 a 3 tr. zákoníku v souběhu s přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle kvalifikované skutkové podstaty uvedené v §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Posuzovaný případ dle něj nedosahuje závažnosti "hrubého porušení" zákonů o bezpečnosti dopravy, ale nanejvýš "porušení důležité povinnosti" uložené zákonem. Poukazuje na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, v němž je vysloven názor, že se soudy dostatečně nevypořádaly se spoluzaviněním poškozeného. Ani Nejvyšší soud se však s jeho argumentací přesvědčivě nevypořádal.
7. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na svůj dosud řádný rodinný, společenský a ekonomický život v České republice, kde žije již od roku 2001 a považuje ji za svůj domov, a dále na to, že odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za úmyslný trestný čin má důsledky pro jeho běžný život v podobě ztráty pobytového oprávnění jako cizince na území České republiky.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995, N 5/3 SbNU 17).
9. Ústavní soud v minulosti mnohokrát judikoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální oporu v provedeném dokazování, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je ústavně konformní; ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily. V projednávané věci však Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z hlediska výše uvedených zásad obstojí.
10. Stěžovatel soudům vytýká nesprávné hodnocení některých důkazů (významných pro posouzení míry spoluzavinění poškozeného), přičemž prosazuje vlastní hodnocení důkazů a svoji verzi skutkového děje. Jedná se o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněné obhajoby a námitek podaných v opravných prostředcích zabývaly soudy všech stupňů, a kterou neshledaly důvodnou.
11. Úkolem Ústavního soudu však zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Jak již naznačil v předchozích odstavcích, může se zabývat správností hodnocení důkazů jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před soudy byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
12. Taková pochybení obecných soudů však Ústavní soud i přes argumentaci stěžovatele neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a vymezení skutkového stavu, nenese znaky libovůle. Z napadeného rozsudku soudu prvního stupně je dostatečně zřejmé, na základě jakých skutečností a důkazů soud dospěl ke skutkovým závěrům uvedeným ve výroku o vině a podrobně je též rozvedena argumentace ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazních prostředků. Je třeba poukázat na to, že soud prvního stupně v dané věci rozhodoval podruhé, neboť již jednou stěžovatele uznal odpovědným ze spáchání stejných přečinů a odsoudil ho k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, k trestu zákazu činnosti na dobu pěti let a k náhradě škody. Vzhledem k argumentaci stěžovatele (částečně podpořené obhajobou předloženým znaleckým posudkem z oboru dopravy), že ačkoliv řídil pod vlivem alkoholu a překročil povolenou rychlost, podnět k nehodě dal též poškozený, který nenadále vjel do jeho jízdního pruhu, odvolací soud první rozsudek soudu prvního stupně zrušil a uložil mu provést tento nově předložený důkaz a zhodnotit jej v kontextu již provedeného dokazování, k němuž jinak neměl žádné připomínky. Soud prvního stupně v naznačeném směru doplnil dokazování, vyslechl nového znalce, přičemž ho konfrontoval se znalcem z oboru dopravy, který vypracoval původní znalecký posudek. Všechny provedené důkazy pak znovu zhodnotil a z takto zjištěné důkazní situace vyvodil skutkové a právní závěry, které podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, a s nimiž se již odvolací soud ztotožnil.
13. Oba soudy přitom připustily jednu z možných skutkových verzí (pro stěžovatele příznivější) naznačenou znalcem obhajoby, že v okamžiku střetu přesahoval nákladní vůz poškozeného do levého jízdního pruhu o 0,3 až 0,6 metru. Nelze proto dospět k závěru, který činí stěžovatel, že nezohlednily zásadu in dubio pro reo, neboť v této části skutkového děje pochybnosti měly, přičemž rozhodly ve prospěch stěžovatele. Vzhledem k tomuto způsobu jízdy poškozeného, který při jízdě mírně vybočoval ze svého jízdního pruhu, u něho shledaly určité spoluzavinění na následném střetu, což zohlednily při ukládání trestu (stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody o třetinu nižší než v původním zrušeném rozsudku), shodně však uzavřely, že nejde o spoluzavinění výrazné tak, aby míra zavinění stěžovatele na střetu byla podstatněji snížena, přičemž toto své stanovisko opřely o prokázané skutečnosti svědčící o tom, že pro stěžovatele nešlo o překážku v jízdě, když i oba znalci vyloučili, že by nákladní vozidlo poškozeného krátce před střetem prudce změnilo svůj směr jízdy a najelo před vůz stěžovatele, jak se hájil stěžovatel. S ohledem na zjištění vyplývající z provedených důkazů a konstatované v napadených rozhodnutích nelze ani přisvědčit tvrzení stěžovatele o významu dalších okolností, o které opírá větší míru spoluzavinění poškozeného. Soud prvního stupně sice akceptoval tvrzení stěžovatele, že poškozený nebyl připoután bezpečnostním pásem, tuto nesprávnost mu však odvolací soud právem vytkl, neboť ze znaleckých posudků z oboru soudního lékařství a z oboru dopravy a z výpovědi znalce jasně vyplývá, že připoután byl. Z uvedených důvodů Ústavní soud nemůže přisvědčit závěru, který činí stěžovatel, že je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a jejich hodnocením.
14. Stěžovatel sice považuje za vadné též usnesení dovolacího soudu, v němž je vysloven souhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, jak však vyplývá z odůvodnění uvedeného usnesení dovolacího soudu, soud si byl vědom judikatury Ústavního soudu, v níž je zdůrazněno, že důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně, neboť uznal, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním lze uvažovat i v dovolacím řízení. Současně však neshledal, že by v trestní věci stěžovatele byl přítomen takový nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, který by zapříčinil zásah do skutkového stavu věci.
15. Protože stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti totožné argumenty, které uváděl ve svých opravných prostředcích, Ústavní soud odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu i soudu odvolacího, v jejichž odůvodnění se oba soudy s relevantními námitkami skutkové povahy vypořádaly, takže neshledal důvod, aby jejich skutkové závěry jakkoliv přehodnocoval.
16. Stejně musí Ústavní soud odmítnout polemiku stěžovatele s právním hodnocením jednání stěžovatele jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 a 3 tr. zákoníku v souběhu s přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. V této souvislosti znovu připomíná, že není běžnou instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením běžných práv, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Proto Ústavní soud přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu právního hodnocení zjištěných skutkových okolností.
17. Ani v tomto směru však Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, neboť právní závěry soudů se nevyznačují libovůlí, přičemž jejich rozhodnutí neschází ani v tomto směru smysluplné odůvodnění. Soudy obou stupňů přesvědčivě uvedly, proč právní kvalifikace podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku odpovídá zjištěnému skutkovému stavu, danou otázkou se velmi pečlivě zabýval i dovolací soud, který znovu řešil, zda by jednání stěžovatele nemohlo být kvalifikováno podle ustanovení §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku s ohledem na tvrzenou menší závažnost (nedosahující závažnosti "hrubého porušení" zákonů o bezpečnosti dopravy). Pokud pak po vyhodnocení všech relevantních skutečností dospěl ke stejnému závěru jako soudy nižších instancí, tedy k tomu, že míra intenzity porušení řady ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) stěžovatelem je zjevně a nepochybně tak vysoká, že dosahuje úrovně, jakou vyžaduje ustanovení §143 odst. 3 tr. zákoníku, nelze ani tomuto jeho řádně odůvodněnému závěru z ústavního hlediska cokoli vytknout. Na učiněných právních závěrech nemá Ústavní soud důvod nic měnit, neboť tyto nepředstavují svévolnou aplikaci norem podústavního práva a plně dopadají na zjištěný skutkový stav věci.
18. Pokud stěžovatel vznáší výhrady i proti uloženému trestu, je třeba poukázat na to, že mu soud prvního stupně s ohledem na dodatečně zjištěné okolnosti oproti původnímu rozsudku trest o jednu třetinu zmírnil (uložil ho při samé spodní hranici zákonné trestní sazby). Jestliže nepovolil podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody, dostatečně vysvětlil, proč tak neučinil, a odvolací soud (který řešil i odvolání státního zástupce podané do výroku o trestu v neprospěch stěžovatele), se i s tímto jeho závěrem ztotožnil, přičemž ve vztahu k odvolání státního zástupce vyslovil, že neshledal důvody k tomu, aby byl uložený trest zpřísněn, když podle jeho názoru jde sice o trest mírný, nikoli však nepřiměřený. Nejvyšší soud pak výhrady stěžovatele proti uloženému trestu neřešil, neboť je stěžovatel v dovolání vůbec neuplatnil. Pokud až v ústavní stížnosti uvádí, že by v důsledku odsouzení mohl ztratit pobytové oprávnění na území České republiky, takový možný důsledek sice zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, upravuje, příslušné správní orgány však musí vždy zkoumat a prověřovat dopad rozhodnutí z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života, to znamená, že musí přihlédnout k okolnostem rodinného života stěžovatele a vzít v úvahu všechny relevantní okolnosti daného případu, jako jsou závažnost a druh protiprávního jednání cizince, délka pobytu cizince za území, jeho věk, zdravotní stav, povaha a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzita vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem či ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Činit v tomto směru jakékoliv závěry by bylo předčasné, neboť k tomu je povolán příslušný správní orgán (Ministerstvo vnitra), popřípadě soudy rozhodující ve správním soudnictví.
19. Je tedy možno uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a konečným právním posouzením věci, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Za této procesní situace Ústavní soud nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jelikož shledal postup podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu neúčelným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu