ECLI:CZ:US:2017:2.US.1220.16.1
sp. zn. II. ÚS 1220/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Ostravského, insolvenčního správce dlužníka CE WOOD, a. s., zastoupeného JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem Václavská 316/12, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2016, č. j. 23 Cdo 3266/2015-1046, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2014, č. j. 3 Cmo 103/2014-954, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. prosince 2013, č. j. 33 Cm 237/2004-838, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. prosince 2013, č. j. 33 Cm 237/2004-838, v řízení o ochranu proti nekalé soutěži ve výroku I. zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném (Lesy České republiky, s. p.) na přiměřeném zadostiučinění částky ve výši 500 000 000 Kč; výrokem II. pak zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal náhrady škody ve výši 3 261 579 032 Kč. Žalobci současně uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 6 011 860 Kč a hotové výdaje ve výši 4 397 Kč, oboje spolu s 21% DPH.
3. K odvolání žalobce i žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. prosince 2014, č. j. 3 Cmo 103/2014-954, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, a to v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení částky ve výši 20 000 000 Kč, jakožto přiměřeného zadostiučinění ve výroku I., a v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení částky ve výši 209 000 000 Kč, jakožto náhrady škody ve výroku II. Změnil jej toliko ve výroku III. o náhradě nákladů řízení tak, že žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 9 998 432,07 Kč. Soudy obou stupňů ve shodě dospěly k závěru, že jednání žalovaného nelze hodnotit jako jednání nekalé soutěže ve smyslu §44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), a proto žalovaný neodpovídá za tvrzenou újmu žalobce, a neodpovídá ani z jiných právních důvodů.
4. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2016, č. j. 23 Cdo 3266/2015-1046, odmítnuto jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť dovolatel v domnění, že formuluje otázky hmotného nebo procesního práva (§237 o. s. ř.), namítal toliko vadu řízení, která však nemohla založit přípustnost dovolání (jednalo se o námitku, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe tím, že nezrušil nepřezkoumatelný rozsudek odvolacího soudu, resp. o argumentaci, že odvolací soud porušil princip vázanosti vlastním právním názorem a že se nevypořádal s žalobcovou argumentací). Pokud žalobce tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázkách, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly dosud řešeny, přičemž mělo jít o otázky, zda použití předchozích skutkových závěrů po kasaci je možné vždy (bez výjimky), anebo je tato možnost nějak limitovaná, resp. zda existují výjimky, kdy tato možnost dána není, k tomu Nejvyšší soud uvedl, že takovou otázku odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil a nemůže se proto jednat o otázku procesního práva (nanejvýše se může jednat o námitku vady řízení). Proto ani tato otázka nemohla založit přípustnost dovolání. Totéž platí i o otázce týkající se odkazu na skutková zjištění učiněná v jiných řízeních. Nejvyšší soud nepřipustil dovolání ani k žádné z dalších otázek, o nichž se dovolatel domníval, že nebyly vyřešeny a které se týkaly nákladů řízení. S těmito otázkami se vypořádal tak, že již byly v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešeny, přičemž odkázal na příslušnou judikaturu, anebo konstatoval, že se jedná opět o námitku vady řízení, která však přípustnost dovolání založit nemůže.
II.
5. Stěžovatel v poměrně podrobně formulované ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Na úvod se věnuje otázce včasnosti a přípustnosti ústavní stížnosti, vylíčení rozhodujících okolností a k dosavadnímu průběhu sporu. Posléze rozebírá jednotlivé excesy, jichž se dopustily obecné soudy, přičemž podotýká, že na ně upozorňoval již v průběhu řízení. Nejprve se zabývá námitkami ve věci samé. Soudu prvního stupně vytýká zejména absenci odůvodnění, porušení vázanosti závazným právním názorem odvolacího soudu (vysloveným v průběhu předchozího řízení) a nevypořádaní se s právní argumentací, kterou v průběhu řízení vznesl. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu namítá, že odvolací soud nezrušil předchozí - z pohledu stěžovatele nepřezkoumatelné - rozhodnutí soudu prvního stupně, dále porušil princip vázanosti svým vlastním názorem, vyšel ze skutkových zjištění, která v řízení nevyšla najevo, a rovněž se nevypořádal s právní argumentací stěžovatele. Co se týče Nejvyššího soudu, spatřuje stěžovatel zásah do práva na spravedlivý proces v tom, že Nejvyšší soud nepřipustil jeho dovolání, ačkoliv jej připustit měl. Nesouhlasí s tím, že by v dovolání uplatňoval argumentaci procesního charakteru, kterou lze označit pouze za vadu řízení, resp. takový přístup Nejvyššího soudu k nastoleným otázkám považuje za neakceptovatelný. Vyslovuje přesvědčení, že vada řízení, která spočívá v nedostatku odůvodnění rozhodnutí obecného soudu, je současně i důvodem přípustnosti dovolání. Stěžovatel rovněž brojí proti tomu, jak se Nejvyšší soud vypořádal, či spíše nevypořádal s nastolenými otázkami, které nebyly z pohledu stěžovatele dosud v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny. Výklad §237 o. s. ř., jak jej provedl Nejvyšší soud, je podle stěžovatele ústavně nekonformní. V této souvislosti poukazuje na jazykové znění §237 o. s. ř., z něhož vyplývá základní podmínka, zda rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení dotčené otázky závisí. Vyslovuje přitom přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu na jím vymezených právních otázkách jednoznačně záviselo. Pokud Nejvyšší soud na podněty stěžovatele nereagoval, dopustil se ústavně zapovězeného odepření spravedlnosti.
6. V další části ústavní stížnosti se stěžovatel obšírně věnuje otázce nákladů řízení. Má za to, že došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces v důsledku neaplikace §150 o. s. ř. V rámci této části ústavní stížnosti uplatňuje 3 okruhy námitek spočívajících v tom, že soudy nezohlednily povahu žalovaného (státní podnik), nezohlednily vznik nákladů řízení v důsledku pochybení soudů a nezohlednily rovněž účel změny výpočtu náhrady nákladů řízení v průběhu sporu v souvislosti se zrušením vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb."), Ústavním soudem. Stěžovatel zdůrazňuje, že neaplikace §150 o. s. ř. jdoucí ruku v ruce s nezohledněním výše zmiňovaných relevantních skutečností má devastující účinky na jím spravovanou majetkovou podstatu.
III.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, popř. z vyžádaného spisu.
8. Ústavní soud rovněž připomíná opakovaně vyslovenou zásadu, dle níž není běžnou instancí v systému obecných soudů. Jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením práv, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod, zaručených ústavním pořádkem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález ze dne 21. dubna 1994 sp. zn. I. ÚS 68/93 (N 17/1 SbNU 123)]. Za této situace není nadán ani pravomocí k přezkumu právního hodnocení zjištěných skutkových okolností, kdy ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za jejichž porušení vede nesprávná aplikace norem podústavního práva obecnými soudy k porušení ústavně zaručeného práva či svobody. Vyčlenil takto případy konkurence norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ, a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva [k tomu srov. např. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95); veškerá judikatura Ústavního soudu je veřejně dostupná i na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud ze spisu vyžádaného od Krajského soudu v Hradci Králové nezjistil, že by se v průběhu řízení vyskytly natolik závažné nedostatky či pochybení, které by jej vedly ke zrušení napadených rozhodnutí. Z pohledu práva na spravedlivý proces tedy považuje Ústavní soud rozhodnutí soudů nižších stupňů za dostatečně odůvodněná, splňující náležitosti stanovené procesními předpisy. Ústavní soud rovněž posoudil argumenty stěžovatele, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatel obecným soudům vytýká celou řadu pochybení převážně procesního charakteru (jmenovitě např. absenci odůvodnění, porušení vázanosti závazným právním názorem, nevypořádání se s právní argumentací stěžovatele, nepřezkoumatelnost, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními atd.). Je možné připustit a dát stěžovateli za pravdu v tom směru, že v průběhu řízení se určité nedostatky převážně procesního charakteru vyskytly. Ostatně taková pochybení jsou zejména u sporu, který probíhá více než 12 let a je poměrně komplikovaný, celkem očekávatelná. Podstatné pro posouzení věci z ústavněprávního hlediska nicméně není relevantní, zda se soudy dopustily v průběhu řízení jakýchkoliv dílčích, často i zcela marginálních pochybení, důležité je, což bylo naznačeno výše, jak lze hodnotit řízení jako celek, a to z pohledu jeho celkové spravedlnosti. Nelze přitom přehlédnout, že stěžovatel je schopen akceptovat samotnou prohru ve sporu, resp. skutečnost, že jeho právní nárok není dán, ale jak sám v ústavní stížnosti uvádí, není už schopen přijmout způsob, jakým soudy ke svým závěrům došly, což má pro stěžovatele negativní důsledky v otázce náhrady nákladů řízení. Jinak řečeno, stěžovateli již primárně nejde o samotný výsledek sporu, nýbrž (hlavně) o otázku nákladů řízení, k jejímuž vyřešení ve svůj prospěch se snaží dopracovat poukazováním na procesní nedostatky v řízení. V této souvislosti lze podotknout, že to byl sám stěžovatel, který jednak výší žalované částky, jednak i množstvím v řízení uplatněných procesních návrhů, zapříčinil enormní nárůst nákladů.
10. Co se týče samotných ústavní stížností napadených rozhodnutí, nelze je hodnotit jako svévolná, či taková, u nichž by byla skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Je třeba vyjít z toho, že mezi oběma účastníky probíhala celá řada sporů, které měly obdobný charakter. Z tohoto pohledu se postup soudu prvního stupně, který považoval skutkové okolnosti zjištěné v rámci jiných sporů vedených nejen mezi stěžovatelem a žalovaným, ale i mezi jinými smluvními partnery žalovaného, za okolnosti známé ze své činnosti (§121 o. s. ř.), nejeví jako postup, který by měl vybočovat ze základních procesních principů. Z uvedeného důvodu nebylo třeba provádět opakovaně důkazy navrhované jak stěžovatelem, tak žalovaným.
11. Ve vztahu k námitce o neakceptovatelnosti postupu Nejvyššího soudu při posuzování přípustnosti dovolání, resp. nesouhlasu stěžovatele s tím, jak se Nejvyšší soud vypořádal s jeho argumentací lze na jedné straně konstatovat, že i rozhodování Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání musí splňovat požadavky předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti, respektu k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistoty, neboť ty představují základní principy právního státu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 962/14 ze dne 19. srpna 2014 (N 155/74 SbNU 323)]. Proto i Nejvyšší soud musí v usnesení o odmítnutí dovolání reagovat na otázky, které dovolatel vymezil a které podle jeho názoru ještě nebyly v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny, a to bez ohledu na skutečnost, že by podle názoru Nejvyššího soudu šlo například o otázky, které se míjejí se skutkovým obsahem projednávané věci. Jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování je totiž povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly, takže bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu [srov. nález ze dne 15. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 313/14 (N 59/73 SbNU 151)]. To samozřejmě neznamená, že by odůvodnění takového usnesení mělo či dokonce muselo být podrobné či obsáhlé, jelikož v takovém případě by Ústavní soud kladl na rozhodovací činnost Nejvyššího soudu požadavky daleko překračující jeho povinnost plynoucí z §243f odst. 3 o. s. ř. Pokud však podle tohoto zákonného ustanovení platí, že v odmítacím usnesení soud "stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení", je zcela zřejmé, že musí účastníkům řízení sdělit a vysvětlit, z jakého důvodu se nebude zabývat dovoláním meritorně (nález ze dne 1. října 2015 sp. zn. II. ÚS 1257/15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pokud těmto podmínkám Nejvyšší soud nedostojí a své usnesení odůvodní nesrozumitelným a nedostatečným způsobem, zasáhne do základního práva dovolatele na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Na straně druhé ovšem Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání, nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 25. listopadu 2014 sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení ze dne 25. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 či usnesení ze dne 9. února 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14).
12. S přihlédnutím k těmto požadavkům kladeným na odůvodnění soudních rozhodnutí posoudil Ústavní soud nyní napadené usnesení Nejvyššího soudu, dospěl však k závěru, že shora uvedené principy nebyly v případě stěžovatele porušeny v takové míře, aby byl nezbytný jeho zásah. Ústavní soud nerozporuje, že odůvodnění napadeného rozhodnutí lze vzhledem k rozsáhlosti samotného dovolání (téměř 30 stran) považovat za stručnější, avšak na druhou stranu je z něj jednoznačně seznatelné, proč muselo být odmítnuto a rovněž Nejvyšším soudem odkazovaná judikatura je pro právě posuzovanou věc přiléhavá. V souvislosti s námitkami stěžovatele je třeba připomenout, že se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu, celou řadou otázek nastolených stěžovatelem (zejména ve vztahu k otázce náhrady nákladů řízení a případné aplikaci §150 o. s. ř., a to v souvislosti se skutečností, že jednou ze stran sporu je státní podnik, či námitkou, zda je důvodem hodným zvláštního zřetele, pro který soud úspěšnému účastníkovi nepřizná náhradu nákladů řízení, skutečnost, že rozhodnutí soudu bylo pro jeho hrubé pochybení zrušeno, nebo námitkou týkající se změny výpočtu náhrady nákladů řízení v průběhu řízení v souvislosti se zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb.) v minulosti již zabývaly, a to mj. i ve sporech, v nichž vystupoval žalovaný. Jednalo se tedy o otázky již judikatorně řešené, které přípustnost dovolání založit nemohou.
13. Pokud se týče výtek stěžovatele směrem k Nejvyššímu soudu, který část jeho argumentace označil pouze za vadu řízení, jež však přípustnost dovolání nezakládá, lze je akceptovat ovšem pouze v tom směru, že procesní vady obecně mohou za jistých okolností založit přípustnost dovolání. Nicméně ne každá procesní vada, která se v průběhu řízení vyskytla, je vadou, od níž lze odvozovat přípustnost dovolání. Jak Nejvyšší soud k námitkám stěžovatele správně podotkl, musí být rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení takové otázky procesního charakteru postaveno. Pokud Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud otázku procesního práva (zda je možné potvrdit nepřezkoumatelný rozsudek či zda je možné použít předchozí skutkové závěry po kasaci rozhodnutí) neřešil, což skutečně z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu nikterak nevyplývá, nemůže se na straně Nejvyššího soudu jednat o postup, který je v rozporu s právem na spravedlivý proces.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu