ECLI:CZ:US:2017:2.US.1549.16.1
sp. zn. II. ÚS 1549/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Ž., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, právně zastoupeného JUDr. Ing. Danielem Prouzou, Ph.D., advokátem, AK se sídlem Krajinská 224/37, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015 č. j. 6 Tdo 1278/2015-41, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2014 sp. zn. 5 To 39/2014 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 6. 2014 č. j. 16 T 46/2013-433, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 5. 2016, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §206 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu uložil povinnost k náhradě škody poškozenému v částce 10 594 831 Kč. O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. řádu. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Trestný čin měl stěžovatel spáchat tak (zjednodušeně), že předčasně zrušil pojistné smlouvy, jež uzavřel na základě pokynu poškozeného a ve smlouvách pojištěného, a k nimž použil finanční prostředky poskytnuté poškozeným. Finanční prostředky ze zrušených smluv spolu s výnosy pak použil k uzavření nových smluv o kapitálovém životním pojištění pro případ dožití, v nichž již byl uveden on sám i jako pojištěný.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti mimo jiné namítá, že již soud prvního stupně se dopustil pochybení v jeho neprospěch, která měla zásadní vliv nejen na porušení jeho garantovaného práva na obhajobu a řádné objasnění skutkového stavu věci, ale i na porušení jeho práva na řádné hodnocení důkazů v souladu s požadavkem zakotveným v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, neboť hodnocení provedených důkazů ze strany soudu bylo nesprávné, tendenční, nevyvážené a jednostranné, místy dokonce spekulativní a v rozporu s reálným obsahem důkazu. Stěžovatel dále namítá podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně Mgr. Michala Kubánka, neboť v průběhu řízení před soudem v rámci jeho výpovědi porušil opakovaně jeho základní právo na presumpci neviny podle článku 40 odst. 2 Listiny. Ze strany předsedy senátu zazněly směrem ke stěžovateli jako obviněnému opakovaně v průběhu jeho výslechu dne 3. 4. 2014 projevy, které vedou stěžovatele k závěru o absenci jeho nestrannosti. Konečně stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil i námitku týkající se práva na zákonného soudce. Obžaloba byla místně a věcně příslušnému soudu, kterým byl Krajský soud v Českých Budějovicích, podána a doručena dne 18. 12. 2013, tedy v době, kdy byl platný a účinný rozvrh práce pro rok 2013. Podle uvedeného rozvrhu práce měla být trestní věc stěžovatele přidělena do senátu 17 T, nikoli do senátu 16 T. Stěžovatel také namítá, že obsazování soudních senátu přísedícími bylo v té době netransparentní, neboť existoval pouze jmenný seznam přísedících, aniž by byl znám mechanismus jejich přidělování jednotlivým senátům.
4. K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a uvedl, že se domnívá, že všechny námitky stěžovatele v dovolání byly vypořádány. Vrchní soud se vyjádřil v tom smyslu, že v řízení o odvolání shledal, že soudem prvního stupně bylo ve vztahu ke stěžovateli provedeno úplné dokazování, na jehož základě dospěl soud ke správným skutkovým zjištěním. Způsob hodnocení důkazů soudem odpovídal ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu i zásadám logiky a svědčil o nestrannosti nalézacího soudu. Krajský soud v Českých Budějovicích v otázce zákonného soudce odmítl úvahy stěžovatele a uvedl, že trestní věc vedená pod sp. zn. 16 T 45/2013 není novou trestní věcí, jak se stěžovatel mylně domnívá, nýbrž se jedná o trestní věc vyloučenou postupem dle §23 odst. 1 tr. řádu z trestní věci vedené pod sp. zn. 16 T 25/2013. Za takové situace byla dle přesvědčení krajského soudu trestní věc stěžovatele správně přidělena do senátu 16 T pod pořadovým číslem 46/2013. V otázce přísedících a dalších námitek pak soud odkázal zejména na závěry dovolacího soudu k této problematice. Všechna vyjádření byla zaslána stěžovateli k případné replice. Stěžovatel se však ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
8. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
9. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
10. Výrok o vině v napadeném rozsudku soudu prvního stupně je podložen dostatečným rozsahem dokazováním. Z hlediska ústavněprávního lze proto konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného zločinu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout.
11. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v trestním řízení. Námitky stěžovatele svou povahou směřují značnou měrou proti procesu dokazování, hodnocení důkazů, zjištěnému skutkovému stavu a proti výkladu podústavního práva ze strany obecných soudů. Posuzované ústavní stížnosti jsou pak pouze pokračováním polemiky stěžovatele s jejich závěry a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ústavnímu soudu však nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady, jak již bylo naznačeno shora, představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
12. Vzhledem k tomu, že se obecné soudy obhajobou stěžovatele řádně zabývaly a svá rozhodnutí s vypořádáním jeho námitek také řádně odůvodnily, Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
13. K námitkám stěžovatele, směřujícím proti složení rozhodujícího senátu a přidělení věci konkrétnímu senátu dle rozvrhu práce, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění nálezu Ústavního soudu zn. II. ÚS 2430/15 ze dne 4. 8. 2016. V tomto nálezu Ústavní soud dovodil povinnost stěžovatele uplatnit námitku ohledně nesprávného obsazení soudu již v řízení před obecnými soudy, nejpozději pak v dovolacím řízení. V daném případě tak stěžovatel v případě přísedících učinil a námitku nezákonného soudce, konkrétně přísedícího, řádně uplatnil v podaném dovolání.
14. V této souvislosti je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud se takto uplatněnou námitkou v dovolacím řízení náležitě a podrobně zabýval. V napadeném usnesení podrobně na str. 6 až 8 vyložil, proč považuje tuto námitku za neopodstatněnou. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III ÚS 711/01, podle něhož ústavní imperativ, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Dále Nejvyšší soud dovodil, že "při volbě (zařazení) přísedících tak musí existovat větší míra flexibility, než u soudců z povolání. Je proto třeba za situace, kdy přísedící, kteří se podíleli na rozhodování věci, byli rozvrhem práce v rozhodné době určeni pro působení v senátu 16 T, uzavřít, že ve věci rozhodl v prvním stupni soud, který byl náležitě obsazen. V konkrétnosti, pokud hlavní líčení probíhalo a rozhodnutí bylo učiněno v senátu složeném z předsedy Mgr. Michala Kubánka a přísedících Ing. arch. Jiřího Krause a Marie Frouzové, nejednalo se o libovůli či o účelové obsazení senátu."
15. Ústavní soud připomíná, že jestliže námitka nesprávného obsazení senátu musí být stěžovatelem uplatněna již v průběhu řízení před obecnými soudy, nejpozději v dovolání, neznamená to, že se snad jedná o formalitu, která má stěžovateli pouze otevřít dveře (přístup) k přezkoumání této námitky Ústavním soudem. Pokud Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení takovou námitku řádně vypořádá, případně si sám provede k této otázce dokazování (jako tomu bylo i v této věci), postačí pak na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu v podrobnostech odkázat. Pouze na okraj Ústavní soud doplňuje, že dle již shora citovaného nálezu (b. 13): "Není bez dalšího porušením práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud se prvotní přidělování přísedících uskutečňuje z veřejně přístupného seznamu a způsobem, který je racionální, přiměřeně zohledňuje právní i faktické rozdíly v postavení přísedících oproti profesionálním soudcům, zejména jejich časové možnosti účastnit se jednání, a nezakládá tak důvod k domněnce o libovůli či účelové manipulaci při výběru přísedících. Absence výslovného pravidla pro postup při přidělování přísedících není formálním selháním rozvrhu práce, které by v materiální rovině přímo implikovalo porušení práva na zákonného soudce, nevyžadující konkrétní zkoumání, zda k takovému porušení skutečně došlo."
16. V napadeném usnesení Nejvyšší soud také výslovně uvedl, že "z podaného dovolání obviněného bez pochybností plyne, že naplnění dovolacího důvodu podle písm. a) spatřoval výlučně v jím tvrzené libovůli při určování osob přísedících, nikterak tedy nezpochybňoval osobu předsedy senátu v dané věci, jímž byl Mgr. Michal Kubánek." Z uvedeného pak Ústavní soud dovodil, že námitku nesprávného přidělení jeho věci do senátu 16 T neuplatnil stěžovatel v dovolání, ale až v následné ústavní stížnosti, přičemž ze shora citovaného nálezu jasně vyplývá, že "Tzv. "nova", jež mohla být tvrzena v předchozím řízení, totiž nemohou být vznášena až v řízení před Ústavním soudem (nova ex post), [k tomu viz např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367), usnesení sp. zn. III. ÚS 496/13 ze dne 18. 6. 2013], a není proto možné se jimi meritorně zabývat".
17. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu