ECLI:CZ:US:2017:2.US.1591.16.2
sp. zn. II. ÚS 1591/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavních stížností stěžovatelů 1/ P. P., právně zastoupeného JUDr. Janem Paroulkem, advokátem, AK se sídlem Čelakovského 6, Blansko, a 2/ M. R. O., právně zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, AK se sídlem Bráfova tř. 764/50, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016 č. j. 6 Tdo 1544/2015-237, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2015 č. j. 6 To 35/2014-5015 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2013 sp. zn. 46 T 10/2012, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížnosti obou stěžovatelů, původně vedené samostatně pod sp. zn. II. ÚS 1591/16 a III. ÚS 1593/16, směřující proti stejným rozhodnutím obecných soudů, byly usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016 podle ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s ustanovením §112 odst. 1 občanského soudního řádu, spojeny ke společnému projednání.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2013 sp. zn. 46 T 10/2012, byli oba stěžovatelé uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustili skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku. Za tento trestný čin, jakož i sbíhající se trestný čin lichvy podle §253 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byla stěžovatelka uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 27. 1. 2012 sp. zn. 1 T 171/2011 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2012 sp. zn. 8 To 189/2012, byla podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle ustanovení §67 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen také peněžitý trest ve výměře 450 denních sazeb po 2 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl stěžovatelce uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu deseti let. Stěžovatel byl za výše uvedený trestný čin podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle ustanovení §67 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen také peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 2 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podali státní zástupce, oba stěžovatelé jakož i poškození odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl v bodě I. tak, že z podnětu odvolání stěžovatelky a zmocněnkyně poškozených napadený rozsudek částečně zrušil, a to v celém výroku o trestu ohledně stěžovatelky a částečně také ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že za trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, ohledně kterého zůstal výrok o vině nezměněn, byl stěžovatelce podle §209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle ustanovení §67 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen také peněžitý trest ve výměře 450 denních sazeb po 2 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání devíti měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl stěžovatelce uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu deseti let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o náhradě škody. Odvolání státního zástupce a stěžovatele byla zamítnuta.
4. Oba stěžovatelé podali dovolání, které Nejvyšší soud usnesením odmítl, a to v případě stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a v případě stěžovatelky podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy v jeho případě dospěly k nesprávným závěrům ohledně právního posouzení skutku, který byl předmětem obžaloby. Tyto nesprávné právní závěry vyplývají zejména z nesprávného právního posouzení obsahu provedených důkazů, jakož i okolností důležitých pro právní posouzení skutku. Soudy při posouzení jednání stěžovatele vycházely z jednoznačného závěru, že jménem společnosti Woman & Man Exklusive, s. r. o., (WME) jednal již s úmyslem jednotlivé půjčovatele uvést v omyl a sebe či jiného tím obohatit. V případě trestného činu podvodu dle §209 tr. zákoníku je vždy nutné, aby byl prokázán právě tzv. prvotní úmysl pachatele, tedy že již v době, kdy - v tomto případě - zapůjčuje finanční prostředky, je mu známo, že nikdy nedojde k jejich návratnosti, případně návratnost bude snížena do té míry, že dosáhne rozsahu škody předpokládané ustanoveními tr. zákoníku. Je tedy nutno dovodit znak omylu, v který byli půjčovatelé společnosti WME uvedeni právě jednáním stěžovatele, což se však z důvodů uvedených v ústavní stížnosti dle přesvědčení stěžovatele nestalo. Z provedeného dokazování, zejména zjištění majetkových poměrů stěžovatele, je pak zřejmé, že sám se neobohatil. Proto nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu, jehož se měl dopustit. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že dovolacímu soudu předložil dostatečnou argumentaci ohledně dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h), a Nejvyšší soud proto neměl jeho dovolání odmítnout. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatel uplatnil námitku, že věc nebyla rozhodována jeho zákonným soudcem, neboť v době podání obžaloby u Krajského soudu v Brně v roce 2012 byla rozvrhem práce tohoto soudu stanovena zásada přidělování věcí podle nápadu obžaloby tzv. kolečkem, vždy jedna každému senátu podle pořadí nápadu. Pro hospodářské trestné činy byly vyčleněny rozvrhem práce senáty č. 1 T, 39 T, 46 T, 61 T a 68 T, přičemž senáty 61 T a 68 T jsou senáty na pobočce Krajského soudu v Brně ve Zlíně. Pro samotný Krajský soud v Brně tedy se jednalo o senáty 1 T, 39 T a 46 T. Trestní věc nevykazuje známky žádné specializace, pro které by mohla být přidělena mimo pořadí jinému senátu a za této situace jako desátá věc v pořadí náležela do senátu 1 T. Přesto byla přidělena senátu 46 T. Stěžovatel tedy uzavírá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje všechna napadená rozhodnutí zrušit.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že by chtěla úmyslně někoho podvést a že by tímto způsobem obohatila sebe či jiného a poukazuje na rozpor skutkové věty ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Otázku, kdo se měl "podvodným" jednáním obohatit, soudy řeší bez výslovného vysvětlení minimálně třemi směry, které se vzájemně vylučují. Jde v tomto ohledu o zcela zásadní vadu celého trestního řízení, jenž představuje významný zásah do práva obviněného na spravedlivý proces, neboť není jasně, srozumitelně a logicky zdůvodněno, resp. vysvětleno, naplnění jednoho ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Rovněž nesouhlasí se způsobem, jak soudy vyřešily otázku náhradu škody vůči poškozeným klientům. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že po doručení rozhodnutí dovolacího soudu zjistila z veřejně dostupných zdrojů, že v roce 2012, kdy Krajský soud v Brně obdržel obžalobu a začal projednávat její trestní věc, nesplňoval rozvrh práce tohoto soudu ohledně obsazování příslušných trestních senátů přísedícími nároky vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny a na něj navazující judikatury Ústavního soudu. Podle přesvědčení stěžovatelky tak byla výrokem I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a usnesením Nejvyššího soudu ve výroku o odmítnutí dovolání stěžovatelky porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl 8 odst. 2 Listiny.
7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že obě ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
9. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
10. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelů neshledal.
11. Výrok o vině v napadeném rozsudku soudu prvního stupně je podložen dostatečným rozsahem dokazování. Z hlediska ústavněprávního lze proto konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného zločinu stěžovateli opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatelů a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout.
12. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v trestním řízení. Námitky stěžovatelů svou povahou směřují značnou měrou proti procesu dokazování, hodnocení důkazů, zjištěnému skutkovému stavu a proti výkladu podústavního práva ze strany obecných soudů. Posuzované ústavní stížnosti jsou pak pouze pokračováním polemiky stěžovatelů s jejich závěry a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelé nesprávně předpokládají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ústavnímu soudu však nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady, jak již bylo naznačeno shora, představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
13. Vzhledem k tomu, že se obecné soudy obhajobou obou stěžovatelů řádně zabývaly a svá rozhodnutí s vypořádáním jejich námitek také řádně odůvodnily, Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
14. K námitkám obou stěžovatelů, směřujícím proti složení rozhodujícího senátu a přidělení věci konkrétnímu senátu dle rozvrhu práce, Ústavní soud pouze odkazuje na odůvodnění nálezu Ústavního soudu zn. II. ÚS 2430/15 ze dne 4. 8. 2016. K otázce relevance námitky nezákonného soudce (ať již senátu či přísedícího) v něm Ústavní soud konstatoval, že "stěžovatel ji (tuto námitku - pozn. Ústavního soudu) totiž v dovolacím řízení (ani v řízení před soudy prvního a druhého stupně) neuplatnil, byť tak nepochybně mohl učinit již v řízení před nalézacím soudem. Tzv. "nova", jež mohla být tvrzena v předchozím řízení, totiž nemohou být vznášena až v řízení před Ústavním soudem (nova ex post), [k tomu viz např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367), usnesení sp. zn. III. ÚS 496/13 ze dne 18. 6. 2013], a není proto možné se jimi meritorně zabývat". Ústavní soud se tedy v daném případě uvedenými námitkami zabývat nemohl, neboť je stěžovatelé neuplatnili nejpozději v řízení před Nejvyšším soudem. Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu totiž představuje tvrzené rozhodování nepříslušným anebo náležitě neobsazeným soudem jeden ze zákonem předvídaných dovolacích důvodů, takže ještě předtím, než bude námitka tohoto druhu uplatněna v ústavní stížnosti, musí být bezpodmínečně obsažena i v dovolání.
15. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelů, obě ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu