ECLI:CZ:US:2017:2.US.1603.16.1
sp. zn. II. ÚS 1603/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, se sídlem Bašty 8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 27/2016-35 ze dne 17. února 2016, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 169/2015-1035 ze dne 3. září 2015 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 1 T 256/2013-923 ze dne 9. března 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku byl stěžovatel uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), a byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb, přičemž 1 denní sazba činí 750 Kč, tedy celkem ve výši 150 000 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody na 3 měsíce. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání lékaře - chirurga na 1 rok a 6 měsíců.
3. O odvolání stěžovatele a příslušné státní zástupkyně (podaného do výroku o trestu v neprospěch stěžovatele) rozhodl Krajský soud v Ostravě dalším napadeným rozsudkem, kterým z podnětu odvolání státní zástupkyně rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil ve vztahu ke stěžovateli ve výroku o trestu a sám nově rozhodl tak, že jej odsoudil k peněžitému trestu ve výměře 150 000 Kč, která představuje 200 denních sazeb po 750 Kč, a pro případ jeho nevykonání mu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání lékaře - chirurga na dobu 3 let.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že zjištěný skutkový stav neodpovídá skutečnosti, důkazy byly soudy prvního a druhého stupně hodnoceny nesprávně, což mělo za následek nesprávné právní posouzení skutkového stavu a v konečném důsledku nespravedlivé rozhodnutí. Nesouhlasí s hodnocením výpovědi svědkyně Marie Davidové jako nevěrohodné ani s důvody, o něž soud prvního stupně její nevěrohodnost opřel a rozsáhle s nimi polemizuje. Naopak výpověď svědkyně Anny Míčkové, jíž má být zpochybněna spolehlivost výpovědi svědkyně Marie Davidové, označuje za vnitřně rozpornou a málo informativní a její soulad s výpověďmi dalších svědků není dle názoru stěžovatele možné použít pro zpochybnění výpovědi Marie Davidové. Výpověď Pavla K. (jedná se o pseudonym) pak považuje v mnoha ohledech za lživou. Skutkový stav je tak z velké části postaven na libovůli a nepodložených domněnkách. V další části ústavní stížnosti se stěžovatel podrobně vyjadřuje k otázce bolesti poškozené, rozsahu nedbalosti a příčinné souvislosti, přičemž tvrdí, že není ničím prokázáno, že nárůst bolesti byl způsoben pochybením stěžovatele a že se jednalo o bolest dosahující intenzity mučivých útrap. Uvádí, že nárůst bolesti není dostatečný pro stanovení správné diagnózy. O tom svědčí rozpory v jednotlivých znaleckých posudcích. Za pochybení nepovažuje podání opiátu, které nemohlo způsobit mučivé útrapy, a jeho nezapsání do zdravotnické dokumentace označuje za administrativní chybu. Tím je dle jeho názoru dán také rozsah jeho nedbalosti. Pokud poškozená v určitých časových úsecích trpěla silnou bolestí, má za to, že se tak nestalo v příčinné souvislosti s jeho nedbalostí. Napadená rozhodnutí dle stěžovatele vykazují známky snahy nalézt takovou verzi skutkového stavu, která povede k odsouzení stěžovatele, namísto toho, aby byla užita zásada in dubio pro reo. O tom svědčí věta v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, že je na místě obžalovanému vytýkané jednání právně kvalifikovat jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.
6. Stěžovatel je dále přesvědčen, že i výrokem o trestu bylo zasaženo do jeho ústavních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 26 Listiny, neboť mu byl trest uložen bez ohledu na individualizaci trestání, osobní poměry a jeho pracovní zařazení. Poukazuje přitom na své dovolání, v němž zejména tvrdil, že doba zákazu výkonu povolání lékaře - chirurga na 3 roky je nepřiměřenou trestní sankcí, neodpovídající závažnosti vytýkaného jednání a z hlediska operační rutiny je pro chirurga likvidační.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Stěžovatel v podstatě namítá, že zjištěný skutkový stav neodpovídá skutečnosti, důkazy byly soudy prvního a druhého stupně hodnoceny nesprávně, což mělo za následek nesprávné právní posouzení věci. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tr. řádu, není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval.
9. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257).
10. Z hlediska zjišťování skutkového stavu a jeho právního hodnocení nelze soudům prvního a druhého stupně vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny. Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů, přičemž je vyhodnotil nejen samostatně, ale i ve vzájemných souvislostech. V odůvodnění napadeného rozsudku pak jasně vyložil, které skutečnosti vzal jednotlivými důkazy za zjištěné a jakými úvahami se z hlediska jejich věrohodnosti řídil. Skutkový stav, popsaný ve výroku o vině, vzal za prokázaný na základě mnoha relevantních důkazů, které vyvrátily obhajobu stěžovatele. Jde zejména o lékařské záznamy, korespondující se záznamy zdravotních sester o ošetřovatelské péči, svědecké výpovědi spolupacientek poškozené a vnučky poškozené i závěry znaleckých posudků i ústavního znaleckého posudku a výpovědí znalce u hlavního líčení. I skutečnost, že poškozená po dobu cca 7 hodin trpěla mimořádně silnými až mučivými bolestmi, vzal soud za prokázanou, a to nejenom samotnými záznamy zdravotních sester, ale i výpověďmi spolupacientek poškozené, korespondujících s výpovědí manžela poškozené. Stěžovatel sice zpochybňuje věrohodnost některých důkazů a naopak vyzdvihuje jako pravdivou výpověď zdravotní sestry, která jediná potvrzovala obhajobu stěžovatele o popůlnočním vyšetření poškozené, soud prvního stupně se však pravdivostí tohoto tvrzení svědkyně velmi podrobně zabýval a vysvětlil, proč mu neuvěřil. Důvodem byly nejenom samotné rozpory v této výpovědi, ale i skutečnost, že je v příkrém rozporu s dalšími provedenými důkazy, které se vzájemně doplňují a o jejichž věrohodnosti soud nepochyboval. Pokud tedy po řádném vyhodnocení skutkového stavu dospěl k závěru, že postup stěžovatele je na místě hodnotit jako postup non lege artis, kdy v důsledku nesprávného jednání stěžovatele byla poškozená evidentně vystavena několikahodinové velmi silné bolesti, což je nutné posoudit jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. h) tr. zákoníku, z ústavního hlediska nelze tomuto závěru nic vytknout, stejně jako závěru, že s ohledem na odbornost, pracovní zařazení i samotné zkušenosti stěžovatele je jeho jednání třeba hodnotit jako vědomou nedbalost podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a že jím byly porušeny důležité povinnosti vyplývající z jeho profese, což se odrazilo v právní kvalifikaci skutku jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Pokud je v rozsudku soudu prvního stupně na str. 19 uvedeno, že vytýkané jednání je právně kvalifikováno jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, takové konstatování nekoresponduje s výrokem o vině a s jeho odůvodněním; jde o zjevnou formální nesprávnost, kterou lze odstranit opravným usnesením.
11. Z hlediska ústavního nelze nic vytknout ani postupu odvolacího soudu, který se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně o vině stěžovatele plně ztotožnil, přičemž sám znovu podrobně řešil všechny skutečnosti majícími význam pro rozhodnutí a své úvahy také přesvědčivě zdůvodnil. Neopomněl se zabývat ani jednotlivými odvolacími námitkami stěžovatele a vysvětlil, proč je neshledal důvodné. Řádně odůvodněným závěrům odvolacího soudu, s nimiž souhlasil i dovolací soud, tak nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout. Sama skutečnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, nemůže být důvodem k vydání zrušujícího nálezu. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě odůvodnit. Jestliže však soud po vyhodnocení takové důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", které se stěžovatel dovolává, neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08 ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1699/16 ze dne 25. 7. 2016 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. Ke stěžovatelově námitce o nepřiměřenosti uloženého trestu, zejména trestu zákazu činnosti, spočívajícího v zákazu výkonu povolání lékaře - chirurga, Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, podle níž mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (viz nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008; N 74/49 SbNU 119), neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, podle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace nastává v případě, kdy soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, případně při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence.
13. Žádné takové pochybení dosahující ústavněprávní relevance však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Stěžovateli byl odvolacím soudem uložen trest v rámci trestní sazby stanovené §73 odst. 1 tr. zákoníku, a to v její dolní čtvrtině. Jenom v tom, že odvolací soud přihlédl k relevantním okolnostem, týkajícím se dotčené trestné činnosti, kdy plně v souladu se svou diskrecí, jíž disponuje, dospěl k závěru, že soudem prvního stupně uložený trest při samotné spodní hranici zákonného rozpětí je nepřiměřeně mírný (použité označení "nepřiměřeně přísný" je s ohledem na další jeho závěry zjevnou písařskou chybou), nelze spatřovat porušení zásady zákonnosti při ukládání trestu. Rozhodující je, že odvolací soud svůj postup řádně odůvodnil závažností a charakterem pochybení stěžovatele, které svědčí o lhostejném přístupu stěžovatele k pacientce, která trpěla několikahodinovými velmi silnými bolestmi, i skutečností, že neposkytnutí potřebné lékařské péče stěžovatelem snížilo šanci na záchranu jejího života, a dále také tím, že stěžovatel nezaujal k jím spáchanému činu kritický postoj a naopak se snažil přenést odpovědnost za své závažné pochybení na zaměstnavatele a tzv. staršího lékaře.
14. Z obsahu napadených rozhodnutí tak nevyplývá dostatečný podklad pro úsudek o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy vyvodily, a konečnými závěry o vině a trestu. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by v trestním řízení byla porušena stěžovatelem tvrzená ústavní práva.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu